Máte pocit, že se tak trochu plácáte na místě, a potřebujete nakopnout, abyste začali něco dělat? Příběh Zbyňka Štandery je k tomu jako stvořený.
Na první pohled se může zdát, že za jeho pozitivní myšlení a úspěchy může paradoxně vážné zranění. Ale je to jinak - Zbyněk to má v hlavě srovnané odjakživa. Nepřestává lovit a jde si za svým. Když mu bylo deset, začal hrát squash. Zřejmě už tehdy měl cílevědomosti na rozdávání, takže se dostal až k profíkům. Jenže v osmnácti přišlo zranění číslo jedna. Po operaci kotníku se musel s vrcholovým sportem rozloučit. Pro jednoho by to mohla být rána pod pás, která bude jako stín viset nad celým dalším životem.
Jenže Zbyněk to má jinak. Od sportu se plynule přesunul k podnikání. Našel díru na trhu a s tátou začal opravovat a repasovat staré pračky, dokonce založil e-shop Vsepropradelny.cz. Moc ho to ale nenaplňovalo. Napadlo ho, že založí značku vlastního oblečení s názvem My Dear Clothing. A pak přišlo zranění číslo dvě. Respektive autonehoda, po níž nebylo jasné, jestli vůbec bude ještě chodit. Měl rozdrcený obratel a musel na operaci. V nemocnici pak měl dost času na přemýšlení. Ale místo aby se litoval, rozhodl se, že svůj brand rozjede ve velkém.
„Přijde mi,že se vždycky stane to, co se stát má, a proto mě nic jen tak nerozhodí. Ze všeho je potřeba si brát tu nejpozitivnější myšlenku. Myslím, že kdybych zůstal u squashe, tak se můj život točí naprosto okolo jinejch věcí než teď. Jsou to dva různý světy a s odstupem času je dost zvláštní na to vzpomínat. Například jsem měl hodně přísnej jídelníček, nebo nemohl chodit ani do kina kvůli různejm nemocem, co bych tam mohl chytit. Teď na to koukám jinak než dřív,“ popisuje svůj výjimečný přístup, díky kterému ničeho nelituje, dokonce ani autonehody, která nakonec dopadla dobře.
„Táta mi vždycky říkal, že dokud nejde o život, tak nejde o nic, jenže člověk si význam toho uvědomí většinou, až když je na tom kraji a celej pohled se mu změní. Teď už tomu rozumím a snažím se tím řídit, ale dřív jsem řešil každou kravinu a nechával se rozkopnout maličkostma,“ prozrazuje.
Dnes je mu třiadvacet a kromě zmíněného e-shopu a fashion brandu provozuje v Pardubicích tetovací studio Bunkr. Jak je možné, že toho ve svém věku už zvládl tolik? „Je to taky trochu tím, že jsem od šestnácti žil dost samostatně. Kvůli squashi jsem bydlel v Holadnsku a Anglii, kde jsem se o sebe musel postarat víceméně sám. Kromě toho mě hodně naplňuje, když se mi něco povede, a proto nikdy nepřestávám lovit,“ směje se.
Všechny ty nápady a sny, které si postupně plní, se prý v jeho hlavě rodí tak nějak přirozeně proto, že se snaží vnímat všechny věci kolem sebe a přemýšlet nad nimi jinak než ostatní. Sám sebe ale za příliš výjimečného nepovažuje, dokonce si ani nepřipouští, že je o hodně dál než jeho vrstevníci. „Je plno lidí, co dodělají vejšku a naskočí do toho takovým způsobem, že mě ihned přeskočí. Já to buduju krok po krůčku a myslím, že jinak to ani ve streetwearu nejde.“
Možná je to ale spíš tím, že společnost jiných výjimečných mladých lidí vlastně cíleně vyhledává. „Přijde mi, že inspirativní lidi se tady v ČR dost sdružujou. Za poslední rok jsem se seznámil s hromadou lidí, co na svůj věk něco velkýho dokázali, a s nima si rozumím snad nejvíc,“ přiznává.
A co plánuje dál? „Máme v hlavě další dvě kolekce. Jedna vyjde celkem brzo a na tý druhý si dáme ještě záležet. Kromě toho se začínáme pouštět do ručně dělaných šíleností a doplňků a tak. Myslím, že je se na co těšit.“
