Recenze filmu Párty Hárder: Summer Massacre.
Drsnější, odvážnější a provokativnější. Pokračovaní filmu Párty Hárd s názvem Párty Hárder: Summer Massacre si dalo za cíl vyhrát nad svým předchůdcem a ukázat, kam až mohou letní radovánky zajít.
Druhý díl s podtitulem Summer Massacre vznikl z časti na popud fanoušků, kteří si první film natolik zamilovali, že jej proměnili v kult. Stejně jako v ostatních snímcích, které Marty Pohl natočil, se i zde setkáme s pořádnou dávkou černého humoru, nekorektnosti a absurdních situací, o které se ostatní tvůrci v porovnání s ním jen nevinně otírají.
Marty Pohl vytvořil klasickou letní komedii pro náctileté, kterou ale vyhnal až do neuvěřitelných rovin takovým způsobem, jenž je celé jeho tvorbě vlastní. Zachovává si typické znaky své tvorby, ve filmu se objevují postavy známé z předešlých děl i klasické gagy. Velkým rozdílem oproti minulým dílům je rozpočet, který se i ve srovnání s jedničkou násobně zvýšil. Podíváme se, jak se Martymu podařilo s vyšším rozpočtem popasovat a zda je černý humor v jeho pojetí tak funkční jako v minulých filmech.
Prázdniny na Ibize východu
Škola skončila. Maturita se většině studentům povedla a teď mají konečně čas zažít nejdelší prázdniny svého života. A kde je zažít jinde než na „Ibize východu“, Mácháči. O to spíš, když se tam koná festival Summer Massacre plný nejlepších interpretů, včetně Marilyna Mansona.
V Martyho světě ale nejde mít nic bez komplikací, a tak podmínkou pro to, aby mohl Tomáš na výlet odjet, je dřít u strýce Žarka. Podobně autoritativního a drsného, jako je jeho otec. Práci se ale Tomášovi podaří sehnat i pro další dva kluky – Mikyho a Poulíčka, kteří s ním na výlet odjedou.
Na místě ale zjistí, že spíš než atraktivní mladé muže s šancí na úspěch u žen představují víc partičku zoufalců. O to víc, když jim to jiná skupina návštěvníků kontinuálně připomíná. Na Mácháči tedy všichni tři odvádí špinavou práci, snaží se zoufale navázat aspoň nějaký vztah a jediné, co je drží nad vodou, je vidina nadcházejícího festivalu.
Během svého pobytu v campu se potkávají s postavami z minulého dílu – Péťovým otcem lékařem nebo Hugem a Sultánem, kteří přes léto mění svoje fekální a sadomasochistické záliby za práci vedoucího na dětském táboře, kde ukazují, o jak něžné a empatické lidi se ve skutečnosti jedná. Právě to byl jeden z momentů, kde Marty dokázal diváka příjemně zmást, protože se žádný černý humor ani nekorektnost nekoná a Hugo se Sultánem mají děti opravdu rádi jen jako své svěřence a milují se o ně starat (podobných rozbitých stereotypů zde v průběhu času nastává ještě několik).
Právě vedlejší postavy z minulého dílu jsou ve dvojce pro příběh naprosto klíčové a dostávají dost prostoru na to, aby předvedly, co se v nich skrývá. Herci, kteří je ztvárňují, pak mají dostatek místa na to, aby ukázali, že se s nimi popasovali skvěle a předvedli poměrně dobré výkony.
Síla přehnanosti
Marty Pohl, kterého možná znáš také jako rappera Řezníka nebo autora nekorektních Mártyho frků, se i v posledním počinu drží klasického vyprávěcího stylu. Postavy, které pro své nové dílo vymyslel (nebo rozvinul), jsou nezaměnitelné. Podobně jako například Bukowski v literatuře tvoří postavy na základě vlastností, které vyžene až do extrémních rovin.
Každá z nich pak může působit až neuvěřitelně a tak trochu nelogicky. Ve světě, který pro ně ale Marty vytvořil, fungují dobře a s jejich způsobem řešení situací, reakcemi nebo jen čistou mluvou se dá poměrně dobře ztotožnit. Samotné vyprávění pak v člověku může zanechat nepříjemný pocit z toho, jak reálné jednotlivé situace vlastně jsou.
Pokud Martymu jako vypravěči strhneme masku nekorektního humoru, uvidíme, že se za ním schovává tvář důležitých problémů. Šikana ve škole, projevy nenávisti ze strany rodičů, nepochopení, touha schovat svou zranitelnost a strach přiznat si, kým vlastně každý z nás je. Jistě, pověstný „hnědý poplach“ většina z nás nejspíš neřeší, rodiče nám ve většině případů nenadávají a neposílají nás do srbských milic, ale pocity odmítnutí nebo odcizení můžeme zažívat každý.
Právě v nich tkví důvod, proč v případě Pohlových filmů extrémně nekorektní humor funguje. Jisté nebezpečí a autenticitu situací z jednotlivých scén cítíme, ale zároveň vidíme, jak extrémní mohou být, a vnímáme i jistou úlevu, že se nedějí zrovna nám. Režisér ví, jaké problémy ve filmu pojmenovává, což jednotlivým scénám otevírá prostor pro humor. Ten totiž vykresluje svět v celé jeho ošklivosti a absurditě.
Sázka na jistotu
Na Párty Hárder: Summer Massacre se v rámci crowdfundingové kampaně podařilo vybrat přes milion korun. Už to ukazuje, jak velký kult kolem prvního dílu vznikl. Z tiskové konference po promítání vyplynulo, že se film vyšplhal dohromady přibližně na 6 milionů korun, což představuje přibližně pětadvacetinásobek rozpočtu dílu prvního.
Větší rozpočet se do filmu promítl nejlépe, jak mohl. Po technické stránce je o poznání kvalitnější, přibylo více lokací, lepší kostýmy a vizuální stránku příjemně podtrhovaly animované prostřihy. Pravděpodobně přinesl (ať už přímo v podobě honoráře, nebo nepřímo v podobě „lepšího“ filmu) také prostor pro mnoho zajímavých komparzistů, ať už se bavíme o Mishovi, Otu Klempířovi, nebo Martinu Kociánovi z Lunetic. Do čeho se rozpočet příliš nepromítl, bylo samotné jádro filmu.
Marty vsadil na herce, s nimiž v minulosti spolupracoval, a (až na výjimky) na „partu“ okolo sebe, která sdílí stejný humor a nadšení pro věc. Na celkové produkci je vidět moudré zacházení s penězi a respekt k fanouškům prvního dílu a předešlých filmů.
Povedlo se zachovat herecký styl a dialogy v podobném stylu jako například ve filmech Tomáše Vorla, žádná autocenzura patrná nebyla a povedla se zachovat i určitá nálada „béčka“, kterou však v tomto případě myslíme nejlépe, jak to jen lze. Marty se stále umně vysmívá komerčním bláznivým komediím i klasickým českým filmům pro náctileté.
Nezaměnitelný smysl pro humor byl na druhou stranu také občas tím, co film mírně sráželo. Některé vtipy se v jádru opakovaly a později ztratily trochu své nečekanosti a momentu překvapení, které měly na začátku. V druhé polovině filmu tak občas působily trochu nuceně, film brzdily a zdržovaly od konce celého filmu.
Podobně poslední část Párty Hárder brzdily i některé nově vzniklé situace, které byly samy o sobě skvěle zahrané a vtipné, ale působily trochu jako výplň příběhu. Těm ale pomohlo, že v drtivé většině z nich se objevilo zajímavé cameo, které si střihl například právě Misha nebo policista Petr Reif.
Filmy dospívají s autorem
U Martyho Pohla funguje poměrně zajímavá řada, kde je každý film o poznání lepší než ten předchozí. A nezpůsobuje to jen rostoucí rozpočet. Je hezké pozorovat, jak Pohl jako režisér a scenárista dospívá a postupně si dovoluje rozehrát více příběhových linek, konfliktů a zápletek. Ve srovnání se snímky Život není krásný, Jehovovou pomstou nebo Máma má raka jsou oba díly Párty Hárder o něco promyšlenější, jednotlivé prvky vyprávění se navzájem doplňují a otázky, které na začátku vyvolá, Pohl postupně zodpovídá v příjemných dávkách.
Dospělost je znát i v humoru. Martyho vtipy jsou stále nekorektní a černé, jak se patří. Ve filmech ale už o poznání méně vznikají situace, kdy se říká vtip pro vtip, a silné hlášky ve filmu vyznívají přirozeně a posouvají jak příběh, tak i jednotlivé postavy. A to je vlastnost, která minimálně v českém filmovém světě často chybí, o to spíš, když se autoři snaží být za každou cenu nekorektní.
Když jsem rozebíral seriál Liga mužské moudrosti, psal jsem o potřebě nekorektnosti za každou cenu bez znalosti skutečnosti. Vyčítal jsem stereotypy a karikatury. Marty s karikaturami pracuje stejně tak, ovšem na rozdíl od většiny autorů se nebojí vyhnat je na vrchol absurdity, kdy je v podstatě nemožné někoho urazit. V tomto případě se jedná o odvahu, která u nás autorům chybí a která může českou černou komedii posunout o něco dál.
Fakt, že je Párty Hárder v kinech pod velkým distributorem a sklízí úspěch, znamená, že tato odvaha je namístě. Ilustruje ale také, že když má tvůrce potřebu se „utrhnout z řetězu“, je potřeba to udělat pořádně. Jinak filmy mohou působit rozpačitě a tak, že si diváka humorem jen tak oťukávají, jako se tak stalo třeba v případě filmu Shocky a Morty: Poslední velká akce.
Otřepaná fráze říká, že tvůrce je jen tak dobrý, jak dobré je jeho poslední dílo. Martymu se v případě Párty Hárder: Summer Massacre podařilo překonat úspěch jedničky a navázat na ni vyzrálým a v jádru velmi dobře zpracovaným filmem. Jako režisér reprezentuje underground českého filmu skvěle a dá se jen doufat, že ostatní tvůrci dostanou kuráž točit odvážné snímky, aniž by jejich primárním cílem bylo vymezit se proti korektnosti. Tvořit se totiž má pro dílo a Marty Pohl ukazuje, že taková cesta prostě funguje.
