V rozhovore pre českú redakciu Refresheru hovorí 18-ročné Dodo o svojej nebinarite. Vysvetľuje, že nejde len o politický názor.
Dodo je osmnáct let, studuje na 1. Střední ScioŠkole a používá zájmena ona/ono. Identifikuje se totiž jako nebinární. Kromě osvěty na Instagramu a TikToku o autismu, duševním zdraví a společenských problematikách se zajímá také o biologii a neurovědy, rádo kreslí, píše a hraje Minecraft. Věnuje se také kyborgismu (Cyborg Art) – uměleckému hnutí, kdy si lidé na sebe či do sebe přidávají různá elektronická zařízení za účelem rozšíření smyslového vnímání a většího propojení člověka s přírodou právě pomocí technologií. V těle má tak čip, pomocí kterého může například platit v kryptoměnách, nahrávat různé odkazy nebo odemykat počítač.
„Má vlastní autistická nebinarita mě chrání před typicky ženskými sociálními problémy. Když si čtu třeba nějaké feministické profily, často se tam říká, že jsou věci, které dobře zná každá žena – jako například dostávání nevyžádané fotky pinďourů do zpráv či pokřikování na ulici – a že vlastně to jen muži jsou vyplesknutí z toho, když zjistí, že se to děje v takové míře, v jaké se to děje. Upřímně? Já o tom taky nemělo ani potuchy, takže jsem si dlouho myslelo, že to feministky přehání, protože já mám taky ženské tělo a nic takového se mi neděje. Pak se mi ale pár známých svěřilo, že tomu tak opravdu je, a mně došlo, že sexismus bude možná více spojen s vnímáním ženskosti jako takové než primárně s tělem samotným,“ uvedlo Dodo v rozhovoru pro Refresher.
Preferuješ střední, nebo ženský rod? Nebo ti na tom nezáleží?
Pokud jde o preferenci, tak si spíše jedu ten střední, ale s ženským nemám zas takový problém, abych vyžadovalo po širší veřejnosti zákaz jeho používání pro moji osobu. Beru to tak, že ne každý si na něj zvykne po tom, co vyrůstal celá léta v úplně jiném systému. Jediné, co vyžaduji víceméně všude – kromě rodiny a starých přátel – je používání mého vybraného jména Dodo, nikoli toho úředního. Ale nevadí mi, když jej nějaké organizace v rámci transparentnosti použijí. Jen to Dodo tam musí být alespoň jako přezdívka uvedeno (smích).
Někteří lidé mi říkají, že s mým přístupem se to moc nepohne, ale já prostě momentálně nemám tu potřebu být jaksi radikální a rádo hledám zlaté střední cesty, které budou vyhovovat všem.
Co pro tebe znamená být nebinární?
Vždy jsem nějakým způsobem obdivovalo nedualitu. Ta možnost toho, že je tu „něco mezi“, mne vždycky fascinovala nejen v kontextu genderu, ale je to třeba i důvod, proč jsem se naučilo kreslit a psát svojí levou – nedominantní – rukou.
Být v nedualitě je pro mne uspokojující. Například proto tak moc miluju kyborgické umění – propojování člověka s technologiemi za účelem rozšíření smyslového vnímání a propojení se s přírodou. A i v kontextu genderu jsem se vždy cítilo tak nějak jinak, než tak, co nám říká společnost. Tak nějak… neduálně. Nikdy jsem se necítilo být v pořádku s tím, že jsem společností definované jako žena jen na základě toho, co mám mezi nohama.
Je v běžném životě jednoduché vyhýbat se normativním kategoriím muž a žena? Lze zkrátka existovat „jen“ jako člověk?
To je v mém případě trochu srandovní otázka, jelikož často zpochybňuji i svoji člověkovost. Nechápejte to špatně, jen to beru zkrátka tak, že moje identita sahá až za tělo.
Z takového spirituálnějšího pohledu se beru jako součást jednoho nekonečného bytí a každodenně si hraji s identitou kyborga. Ale upřímně je mi trochu nepříjemné o tom mluvit takhle na veřejnosti, jelikož vím, že je to velmi kontroverzní vzhledem například k lidským právům a k dehumanizaci určitých skupin obyvatel. Takže ano, ve jménu svého bezpečí i společnosti musím předstírat, že se do kategorie „člověk” vejdu.
Já si upřímně kategorií tolik nevšímám. Už jsem si tak nějak zvyklo na to, že mne lidé vnímají spíše podle těla než podle mysli. Tím neříkám, že je to správné, ale v mé sociální bublině to zas tak těžké není. Ale teď mluvím výhradně za sebe.
Vnímáš, že ve společnosti přetrvávají určité mylné představy o nebinárních lidech?
Vnímám, a to tu, že každý nebinární člověk je radikální woke antikapitalistický ukřičený levičácký aktivista, který absolutně nepřijme jiný názor či konstruktivní kritiku. Nebo že vůbec nebinarita sama je produktem radikálních woke hnutí, což ale není pravda a samo to dokazuji. Bohužel mi přijde, že si za touto reprezentací hodně lidí z queer a nebinární komunity může samo, protože je jasné, že ti nejvíc radikální jsou nejvíce slyšet.
Proto se k tomu snažím veřejně přistupovat tak trochu kriticky. Abych to uvedlo na pravou míru: s jejich cíli, jako je větší rovnost a diverzita, samozřejmě souhlasím, ale vadí mi, jakým radikálním způsobem to někteří aktivisté prezentují. Přijde mi, že takovýto styl naopak společnost dále rozděluje. Ti takzvaní bílí heterosexuální muži mají pocit, že se nemohou na nic zeptat a nemohou mít vlastní názor, a radikální queer aktivisté se schovávají do svých bublin a vlastně nechtějí nikomu nic vysvětlovat. Ale dle mého bychom měli být v komunikaci s veřejností více shovívaví, protože lidé byli celý život zvyklí na něco jiného a je přirozené a snad i zdravé pochybovat a snažit se kriticky smýšlet o všech „novotách“. A uzavřený a arogantní přístup některých hlasitých aktivistů jim v pochopení nepomůže.
A to už ani nemluvím o politizaci tohoto tématu. Nemyslím si, že by se naše queer identita, něco s čím jsme se narodili, něco, co nemůžeme změnit, něco, co je naší nedílnou součástí, měla být politizována. Ale bohužel je.
Naše identita opravdu není nějaký politický názor.
Jak tě vnímá okolí?
To je složitá otázka. Většinou vyvolávám na veřejnosti dvě reakce – buď mne lidé obdivují za to, jaké jsem, berou mne jako nějakého snad až člověka budoucnosti, jakousi avantgardu, předvoj čehosi nového. Berou mne jako velmi energetického člověka, který dokáže přenášet na ostatní své štěstí, radost ze života a potřebu autenticity.
A pak jsou tu samozřejmě lidé, ve kterých to, jak vystupuji a čemu se věnuji, vyvolává strach, vztek, diskomfort, jelikož jim svojí autentickou existencí bourám jejich zažité představy o světě. Což je naprosto přirozené a já to respektuji. Jen by se někteří lidé mohli vyjadřovat přeci jen o trochu slušněji.
Přijímat nové věci a nové náhledy není vždy lehké, proto třeba moc nerozumím takovému tomu narativu o „zlých bílých heterosexuálních kapitalistických mužích, kteří za všechno můžou a které musíme násilnou revolucí svrhnout z moci“.
Preferuji, když už, tak kritizovat systém a nepřenášet veškerou vinu na konkrétní skupinu osob. To, že se někteří lidé z většiny cítí nepříjemně a berou si některé věci až moc osobně ze strany některých feministických reformátorů, je úplně přirozené a spíš bychom jim měli pomáhat s těmito pocity pracovat než na ně za to házet další špínu. Být kritický k novotám je lidské. Tak to prostě je a tlačit na pilu víc a víc dle mého moc nepomůže. Ale třeba se mýlím, já holt moc tu radikalitu nemám v krvi.
S Dodo jsme se bavily*i také o:
- Rodičích a nebinaritě;
- experimentování s úplným zbavením se závislosti na zájmenech;
- vnímání vlastního těla;
- zobrazování nebinárních lidí v médiích;
- kráse v autentickém prožívání.
