Vzpoura vězňů v Leopoldově a zvýšená kriminalita. I to byl skok do 90. let.
Připravili jsme pro vás článkový seriál o divokých 90. letech v České republice.
Zajímavý fenomén sledujeme z různých pohledů, v minulém díle jsme si přiblížili, s jakými hračkami si hrály tehdejší děti a které dnes mají i několikanásobnou hodnotu.
- Jak se žilo v divokých 90. letech? Přejmenovávaly se ulice i města, vznikaly hypermarkety a internetem byly Zlaté stránky
- ČT 3, pes Novák, legendární estrády i čágo bélo, šílenci. Jak se proměnila televizní zábava od 90. let?
- Divoký experiment, který měl z Čechů udělat boháče. Kuponová privatizace přinesla první tuneláře i odstátnění 367,5 miliardy korun
- Ivan Jonák byl králem českých mafiánů. Vlastnil klub, kam chodil Karel Gott i pražské podsvětí, za noc dokázal vydělat milion
- Slávek Boura: Za tři roky moderování jsme si vydělali na barák. Nekoksuju, jsem starý tabakista a etanolista
- Pogy, Tamagoči, postavičky z Kinder vajec i přílohy z Kačera Donalda. Vzpomínáme na oblíbené hračky z 90. let
Z největší slovenské věznice v Leopoldově se line hluk. „Ovládli celý vnitřek věznice, vytlačili nás,“ volá o pomoc člen hlídky. Spolu s ostatními kolegy opustili vězeňskou budovu, kde seděli ti nejhorší vrahové a kriminálníci tehdejší doby. V budově už nezůstal nikdo z personálu, trestanci zabrali kanceláře i nepřístupné místnosti, kde se dostali ke zbraním. Teď vládnou oni.
Ostraha se bála se o svůj život. Nápor agresivity 217 vězňů, kteří po několika dnech opět ohlásili hladovku, už nešel nijak dál zvládat. Odsouzení si vyrobili zápalné lahve a vznikl požár. K nepřehledné situaci byla povolána armáda, která na objekt musela zaútočit.
I to je důsledek demokracie, která ve svém raném stádiu zažila zkoušku ohněm. Amnestie tehdejšího prezidenta Václava Havla přišla v lednu 1990 jako jediná možnost vyrovnání se s komunistickým režimem, během kterého byla zatčeno mnoho politicky „nepohodlných“ osob.
V poválečném období až po konec komunismu byli totiž odsuzováni lidé bez řádného soudu, popřípadě pod různými záminkami, které se nemusely zakládat na pravdě. Mnoho rodin takto přišlo o své nejbližší.
Kromě toho však amnestie vnesla do některých obyvatel trpké rozčarování. Šlo totiž o největší propouštění kriminálníků v historii poválečného Československa.
Sen o míru
Když Václav Havel nastoupil v roce 1989 na post prezidenta ještě stále existujícího Československa, jako jednu z prvních věcí, kterou považoval za důležitou, bylo napravit chyby totalitního režimu. Jakožto někdejší politický vězeň proto vyhlásil rozsáhlou amnestii, tedy prominutí trestů udělených za předchozího režimu. Na její přípravu měl nový prezident spolu se svými poradci pouhé dva dny.
Tato milost musela u konkrétního trestance splňovat určité podmínky, týkala se odsouzených k trestům do dvou let s tím, že u lidí s vyšší trestní sazbou byl pobyt zkrácen o třetinu. Amnestie se netýkala odsouzených za vraždy nebo znásilnění.
Týkala se 23 tisíc osob (z toho v Česku 15 tisíc), které najednou opustily dosud zdánlivě nepropustné zdi své vězeňské cely. Ve vězení zbývalo 8 tisíc jedinců.
A zatímco někteří se radovali z nově nabyté svobody a všudypřítomné nově vznikající demokracie, jiní neměli kam jít. Za komunismu se například problém bezdomovectví řešil právě vězeňskou celou a kdo nechtěl dostat tento paragraf příživnictví, ten se zkrátka musel zapsat do nějaké práce.
Amnestie tedy přinesla nejen svobodu lidí uvězněných neprávem, ale také spousty těch, kteří najednou neměli kam jít, neměli moc peněz a samozřejmě chtěli nějak žít. Přišla navíc v zimním období, takže se tito lidé dostávali do velkého tlaku. Museli najít nějakou střechu nad hlavou a případně si také ukousnout z dortu nově vznikající kapitalistické společnosti.
Zvýšená kriminalita nesouvisela jenom s amnestií, ale také s jistou touhou po svobodě a penězích, které se po revoluci začaly dát vydělat i ve vyšších sumách. Ať už legálně, nebo ne.
„Nový rok 1990 je pro nás cestou naděje, návratu k humanitním ideálům naších zemí a víry člověka a lidskou solidaritu. Má jim být skutečně pro nás všechny. Proto prezident využil svého ústavního práva a vyhlásil amnestii,“ řekla Dagmar Burešová, tehdejší ministryně spravedlnosti. Období to mělo být plné pozitivních změn a nových myšlenek.
