Je Bohnický cintorín bláznov miestom s najnegatívnejšou energiou v celej Českej republike?
Tajemný hřbitov na území pražských Bohnic je místem, o kterém se povídá, že má podivnou atmosféru s nejnegativnější energií v České republice. Už přes 54 let se tam nepohřbívá, přesto zde leží neuvěřitelných 4 300 zesnulých. REFRESHER se proto spojil s neoficiálním správcem bohnického hřbitova Jiřím a ten nás místem provedl. Abychom se vůbec zorientovali, kde jsme, musíme se přesunout na začátek 20. století do ponurých míst mezi psychicky nemocné lidi, kteří tehdy museli prožívat různé, na dnešní dobu často i šílené lékařské praktiky.
„Samotný bohnický hřbitov vznikl roku 1909, tedy šest let po tom, co byla uvedena do provozu léčebna, tehdy pojmenována jako Ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy. Byla to největší psychiatrická léčebna ve střední Evropě. Do roku 1921 tam byla kapacita pro tři tisíce pacientů a personálu tam pracovalo osmnáct set lidí, takže takové město ve městě,“ vysvětluje Jiří.
Důvod vybudování hřbitova byl ten, že v léčebně byly hospitalizovány i děti, případně se tam rodily pacientkám, která tam přišly již těhotné nebo otěhotněly v průběhu hospitalizace. Dodnes není jasné, z jakého důvodu přicházelo k těhotenství během pobytu v léčebně. Možná varianta je i zneužívání ze strany personálu. Děti umíraly v léčebně a ta byla povinna z etických důvodů (tělo museli pohřbívat třetí den po smrti) zajistit místo posledního odpočinku. V roce 1916 zemřelo 640 pacientů na tyfovou epidemii a nebylo možné je z důvodu infekčnosti nikam převážet. Proto byli pohřbíváni tady. Pacienti léčebny byli nejen pohřbíváni, i oni sami pohřbívali.
„Původně šlo o malinký dětský hřbitov uprostřed lesa. Postupem času se však přetvořil v klasický hřbitov, především pro pacienty z bohnické léčebny, kteří si prošli chorobami, které bychom asi nikdo nechtěli. Na začátku 20. století bylo velmi časté umírat na nakažlivou chorobu, jakou je třeba tyfus. Nikdo ale dodnes neví, jaké podmínky a vztah k pacientům panovaly v této době. Bohnický hřbitov je smutné místo, na které se zapomnělo. Poslední pohřbený tu byl v roce 1963. Od té doby je místo zcela opuštěné a neudržované.“
Jiří je místní a o tomto místu dlouhou dobu věděl. Před pěti lety, když tu venčil svého psa, ho napadlo, že by mohl děsivý hřbitov pročistit a začít ho spravovat. Bez jakékoli finanční podpory s tím začal. Pasoval se do role neoficiálního správce a nyní se snaží hřbitov udržovat a dokumentovat historii. Vlastník hřbitova, tedy Ministerstvo zdravotnictví, to respektuje.
„Štvalo mě vidět, v jakém stavu ten hřbitov je. Proto jsem ho celý vyčistil od plevelu a vyvezl 40 tun odpadu,“ vzpomíná Jiří. „Nezbylo tu bohužel nic železného kromě brány. Zloději ukradli náhrobky, kříže, všechno kovové šlo pryč. Po roce 1989 zde bylo dokonce období, kdy se náhrobky vyvážely a dělaly se z nich dlažební kostky.“
Vchází skrz hlavní bránu hřbitova dovnitř. Působí tu zvláštní klidná energie. Nejsou tu ani lavičky, ani lampy – jako bychom se nacházeli na zpátky na začátku 20. století. Každý kopeček kolem nás, porostlý zeleným břečťanem, je vlastně hrob. Léčebna neměla na to, aby postavila přes čtyři tisíce náhrobků, a proto se hroby číslovaly železnými destičkami a zapisovaly se do knihy zesnulých. Tolik pohřbených na poměrně malém místě je velká spousta těl, a proto byly pohřbívány hromadně a do tří vrstev. Náhrobky, které tu zbyly, tu stavěly rodiny mrtvých.
Břečťan zůstává jenom tady na hřbitově. I přesto, že ho přerůstá, se neusazuje na dalších stromech. Nejlíp je mu mezi hroby. Tímto způsobem je vlastně i chrání, protože je ochlazuje a drží vodu. Jinak by se rozhodně hřbitov nedochoval do této podoby.
„Tady leží Maria Tůmová,“ ukazuje Jiří na jeden z dochovaných hrobů. „Zemřela v necelých 29 letech a byla matka dvou dětí. Pracovala jako služebná. Pocházela z Kladna. Po hospitalizaci to s ní šlo hrozně rychle. Zemřela na velmi těžkou schizofrenii v důsledku náhlého úbytku mozku.“ Těžko říct, proč tento jediný hrob zůstává nejudržovanější i po takové době. Záhadologové tu pravidelně měří elektromagnetické odchylky a dokonce existují i nahrávky, kde se ženou komunikovali.
Dostáváme se k otázce, jestli tu Jiří někdy zahlédl nějaký záhadný výjev. „Přes speciální zařízení jsem slyšel slova jako ,mně nevadíte‘ a tak dál. Ze začátku mě lidi dokonce varovali, že duše neodešly a něco si přinesu domů. To mě samozřejmě zarazilo. Stejně jako žena, která tu viděla nějaké výjevy nebo tak. Chodí sem senzitivní lidi. Celou dobu se mnou šla ženská, nemluvila, pak se zastavila před hrobem a povídá: Tohle je ten první hrob? Samozřejmě já to nikde neuvádím, ani není poznačený. To ve mně tehdy cuklo. A takových případů, kdy to lidé poznali, bylo víc.“
Občas prý člověk něco zaslechne, ale Jiří se snaží myslet pozitivně. „Při určité vlhkosti se sem můžou dohnat zvuky až z Holešovic. Byly však doby, kdy toto místo působilo negativně a bez energie. Bylo to v začátcích. Teď už tu mají nebožtíci daleko lepší prostředí.“
Jdeme dál, nacházíme se u staré vyhořelé a polorozpadlé kapličky. Její sláva přišla v roce 1932, kdy se sem instalovaly mramorové desky, které byly věnovány 48 Italům. Desky osobně platil politik, diktátor a průkopník fašismu Benito Mussolini. Dával je sem italský velvyslanec Quido Rocco a do boxů u kapličky přidal hlínu z italské oblasti. Mramorové desky vzpomínaly evakuované lidi z Tyrolska v roce 1916. Osmačtyřicet z nich se nedožilo konce první světové války.
Kaple má i jiný příběh. V 80. letech se tu pravidelně konaly satanistické rituály. Rozháněla je tehdejší veřejná bezpečnost. Kolem kaple se tyčí dvě staré túje, které připomínají ruce.
Za kaplí je márnice a podzemní chodba, ve které je prý vápno. To se používalo nejen pro pohřbívání lidí, kteří byli nějak nakažení, ale i při pohřbech sebevrahů. Církev odmítala dávat poslední pomazání lidem, co zabili sami sebe, a byli proto umisťováni do hrobů bez truhel – zabaleni jen v plátnu a zasypáni právě vápnem.
Na tomto hřbitově je pohřbený i vrah Pavlíček, který se v roce 1936 přihlásil k vraždě dvaadvacetileté prostitutky Otýlie Vranské. Její tělo našli rozčtvrcené v cestovním kufru. Pavlíček se přiznal při jedné z terapií a díky tomu jej začali vyšetřovat. V průběhu policejního vyšetřování ale spáchal sebevraždu oběšením. Nyní tu leží. Vražda Vranské se nikdy neobjasnila, je to jedna z nejzáhadnějších vražd v Česku a ani o Pavlíčkovi není jisté, že byl hlavním viníkem.
Leží tu i člověk, který zapříčinil 1. světovou válku – atentátník na arcivévodu Ferdinanda d’Este – Gavrilo Princip. Údajně tu byl pohřben tajně. Leží tu také velké množství rakousko-uherských vojáků, kteří v průběhu války přišli o rozum, museli být diagnostikováni v léčebně a tam zemřeli. V těchto místech byl prý zjištěn největší poměr elektromagnetických odchylek. I díky tomu to může na určité lidi působit jako nejnegativnější místo na světě. Vybíjejí se tu baterie telefonů, ztrácí se signál a také jsou tu pohřbeni ti nejhorší vrazi a sebevrazi tehdejší doby.
Dostáváme se k menším kopečkům v zadní části hřbitova. Tady vlastně hřbitov začínal. Byly tu pohřbívány malé děti. Prvním pohřbeným se stal dne 14. 9. 1909 jedenáctiletý František Janovský.
Na některých hrobech, které tu zbyly, se objevují symboly svobodných zednářů a s tím souvisí i přítomná mohyla, jejíž symboliku Jiří vysvětluje:
„Tahle mohyla byla postavená v roce 1916 a je věnována vojákům, kteří byli hospitalizovaní za 1. světové války. Tam nahoře mohyly můžeme vidět omegu, což je symbol smrti. Pak je tu trojka. Celá mohyla je osázena dvěma kapkami a jediné místo, kde jsou tři, je tady pod smrtí. Když se podíváme na alfu, která je na druhé straně, tak ta se skládá ze dvou nástrojů – kružítka a v něm je vložený úhelník, což je zednářský znak.“
„Mezi mohylou jsou dvě túje, které podle zednářů symbolizují Šalamounovy sloupy, kudy jako duše přicházíme – alfa – ale ještě neočištěni od hříchů. Procházíme paprskem, kde se očistíme, a odcházíme skrz omegu na onen svět. Dostáváte na cestu právě číslo tři. Nejsilnější číslo v křesťanství. Trojka je všude – když se narodil Ježíš, přišli Tři králové. Když ho ve ve tři hodiny ukřižovali, bylo mu 33 let a vstal z mrtvých třetí den. Evidentně tu musí ležet zednář, kterému to bylo věnováno a ten tu leží z jednoho jediného důvodu – musel trpět nějakou nakažlivou chorobou.“
Nejvyšší číslo vyryté na železné destičce, které se dochovalo, je 3678. Dokazuje spekulace, že jich tu je skutečně tolik, kolik se uvádí v knize zesnulých. Vysokým číslem pohřbených procházku po tomto zvláštním smutném místě zakončujeme. Návštěva bohnického hřbitova je rozhodně silný zážitek, který rozhodně nelze doporučit každému.
