Vyzpovídali jsme brněnského umělce Pavla Čecha, který nám prozradil podrobnosti o své tvorbě, začátcích a mnohém dalším.
Pavel Čech je jedním z nejosobitějších českých umělců současnosti. Jeho malby vtahují diváka do snového světa, z něhož často čiší kouzlo tajemna a záhad skrytých v labyrintu městských uliček, zároveň z plátna mnohdy vystupuje silný nádech dětského vidění světa a asi jen stěží byste v našich končinách hledali někoho, kdo by nejrůznější fantaskní motivy dokázal ztvárnit natolik nezaměnitelným způsobem. Kromě obrazů je 48letý rodák z Brna také autorem řady knih, komiksů, ilustrací či ručně vyrobených užitkových předmětů. Za své práce získal celou řadu ocenění, a to včetně prestižní ceny Muriel nebo Magnesia Litera. Co ale úspěšného malíře a spisovatele Pavla Čecha inspiruje, jak začínal a co by poradil dnešním začínajícím umělcům? To vše a mnohem více se dozvíte v našem obsáhlém rozhovoru.
Vyučil jste se zámečníkem a později jste pracoval jako hasič. Teprve od roku 2004 jste výtvarníkem na volné noze. Jak k tomuto přechodu došlo?
Já jsem člověk, který neumí moc plánovat dopředu, takže jsem odmalička rád kreslil a asi i díky tomu, že jsem byl takový samotářský typ, mi to vydrželo déle než mým kamarádům, kteří chodili do nějakých kroužků nebo do fotbalu. Já jsem hodně času promaloval a prokreslil a potom jsem nastoupil na strojní průmyslovku, ale nešla mi deskriptivní geometrie a stejně jsem pořád myslel jen na to, až budu moct jít ven nebo jet na vandr, tak jsem přestoupil na učiliště, kde jsem se vyučil zámečníkem. Potom jsem šest let opravoval zámky v Královopolské strojírně v Brně. Napřed se mi tam nelíbilo, potom jsem se ale něco naučil, a jak to tak bývá, když člověku něco jde, tak už to má snad i rád, takže jsem si na to zvykl. Pak jsem potkal mého kamaráda, který byl u hasičů, protože Královopolská měla profesionální sbor s asi 30 lidmi a zeptal se mne, jestli nechci jít k nim. Tak jsem prošel kurzem a najednou byl ze mě hasič, kterým jsem zůstal dalších 15 roků.
Po celou tuto dobu jste pokračoval v kreslení?
Ano, buďto doma, nebo když se zrovna nic nedělo, tak i u hasičů, kde jsem dělal různé komiksy a čmáranice pro obveselení kamarádů.
A když jste viděl, že Vaše tvorba má úspěch, tak jste se rozhodl věnovat pouze výtvarnictví?
Já právě neměl ani vůbec žádné ambice, že bych to dával někam do galerie. Akorát jsem měl ty svoje lásky, různé knižní ilustrátory a malíře, a tak jsem byl chvíli Neprakta, chvilku Kája Saudek a napodoboval jsem to a obkresloval už jako kluk. Až později jsem k té tvorbě začal přistupovat jinak, vzal jsem si nějaký lepší papír a věnoval jsem tomu třeba více dnů, pak jsem se učil grafiku. Poté jsem nalezl odvahu, něco jsem zanesl do galerie a ono se to kupodivu prodalo, tak jsem pokračoval. To vás nakopne a povzbudí. Z temper jsem přešel k oleji a začal jsem prodávat ty své první obrázky do galerií a zároveň jsem dělal knížku O čertovi. Takže když máte zpětnou reakci od někoho, ať už vás někdo chválí nebo v tom, že se vaše knížka kupuje, tak vás to strašně povzbudí, než když je ticho po pěšině. Začal jsem tedy pracovat na druhé knížce a od té doby to už jede jaksi samo.
Na brněnském hradě Špilberk aktuálně probíhá Vaše výstava Tajemné příběhy, kde je k vidění průřez Vaší dosavadní tvorbou. Sám jsem ji navštívil a moc se mi líbila. Co jste si pomyslel, když jste byl k její realizaci osloven? Přece jenom Vaše jméno se tím zařadilo po bok řady skvělých českých malířů, kteří zde měli výstavy před Vámi a něco takového se nepovede jen tak někomu.
Sám jste to řekl za mě. Moc si toho považuju, že jsem byl osloven, protože jsem tam byl asi na všech výstavách, kde byl Trnka a Born, Šalamoun, Kabát, Mikulka a Karel Franta, zkrátka takoví malíři, které jsem měl od dětství moc rád, takže si toho považuju, že tam dneska můžu viset já. Dostal jsem termín dva roky předem, když vznikaly některé obrázky, o kterých jsem hned věděl, že bych je tam chtěl mít, tak jsem je neprodával a za ty roky jsem udělal ještě nějaké knížky. Nakonec tak bylo z čeho vybírat.
Zmínil jste se, že jste malovat začal už v dětství. Vzpomenete si, co přesně vás popadnout štětec přimělo?
Často se mne lidé ptají na první knížku nebo první prodaný obraz, já mezi tím ale nedělám nějakou tlustou čáru. Už když jsem jako kluk vytvářel ty své komiksy, povídky a romány, většinou nedokončené, tak pro mě tehdy byly úžasné a skvěle ilustrované. Když si je dnes prohlížím, tak jsou legrační, úsměvné a dětské, ale už tehdy jsem to bral vážně. Rozdíl je jen v tom, že se nikdy neprodávaly, ale měl jsem je stejně rád. Doba tehdy byla jiná a nebylo tolik lákadel jako počítače a kroužky, televize, hry a podobně, takže si myslím, že to bylo běžné a že si asi všichni čmárali a kreslili.
Myslíte, že kdybyste vyrůstal v dnešní době, tak byste se nerozhodl pro malířství?
Kdoví, právě jsem o tom přemýšlel. Člověk pochopí až v dospělosti, že někdy méně je více nebo že všechny ty mé věci, které jsem napodoboval, tak mi daly velikou práci sehnat. Tolik energie jsem vynaložil, než jsem sehnal Záhadu hlavolamu a všechny Rychlé šípy, protože to měl jen málokdo a když ano, tak to zase nechtěl vyměnit. Navíc to ještě bylo zakázané. Ten pocit, že vlastním něco, co bych neměl, z toho jsem ještě neměl rozum. A rozum mi pořád zůstává stát nad tím, že někomu mohly i ty Rychlé šípy vadit, když dnes je to doporučená četba a takové nevinné dětské čtení.
K Vánocům nebo na narozeniny jsem jako dítě dostal od tatínka vodovky a štěteček, měl jsem tužky, tak jsem maloval. Ale asi je to jednoduché, když někdo nevynikal v matematice, tak asi tady tato věda nebude nikdy patřit mezi jeho oblíbené, ale mě malování docela šlo, a když jsem svoje obrázky poměřoval s těmi od spolužáků, tak toho indiána jsem ve třídě asi uměl nakreslit nejlépe. Takže člověka začne bavit, když je v něčem dobrý a pak mě to bavilo víc a víc. Vzpomínám si, jak mne to blažilo, když se moje obrázky mezi spolužáky těšily oblibě. Na druhou stranu je možné, že když se člověk dnes začne poměřovat s někým na internetu, kde tam těch malířů je milion, tak má někdy chuť zahodit štětce.
Maloval jste v tomto osobitém stylu odjakživa, nebo jste se k němu dopracoval až postupem času?
Bylo to postupně. Jako dítě jsem měl období, kdy jsem například četl Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka a půl roku jsem pak maloval a kreslil jako pan Neprakta nebo Kája Saudek. To plno mých kamarádů natolik okouzlilo, že se pak taky o něco pokoušeli. Ze všeho si pak něco vezmete a vlivy spousty malířů a kreslířů se dají v obrazech vystopovat. Jsou tam nějaké charakteristické motivy toho či onoho malíře. Štěstí je, neskromně řečeno, že se mi snad podařilo vytvořit si vlastní styl, ale je to taková smíchanina všeho, co mne ovlivňovalo už když jsem byl dítě.
Kde hledáte inspiraci dneska? Jsou to místa, věci?
Úplně všude. S kým se potkám, co se mi zdá nebo co ty moje děti pořád vykládají, co spolu probíráme. Té inspirace je všude okolo nás spousta. Dneska jsem šel do ateliéru brzo ráno, protože jsem nemohl usnout, tak jsem se rozloučil s manželkou, která ještě spala, a vyrazil jsem tam přes les, což je asi hodinku cesty. Byla ještě tma a napadly mne dva nové příběhy, jeden na knížku a druhý na krátký komiks. Ani jsem se o to moc nepokoušel a nějak to ke mně přišlo.
Jste při malování inspirován konkrétními místy, třeba ulicí, městem a podobně, nebo vše vymýšlíte prostě z hlavy?
Většinou z hlavy. Jakmile si člověk vezme fotografie, tak už ho to nutí moc popisovat reálno a já mám rád, když je to v takové fantazijní rovině. Občas se můžete inspirovat nějakou architekturou, když si otevřete knížku o staré Praze a Židovském městě, ale málokdy se stává, že bych obkresloval nějakou fotografii. Ale když člověk dělá figuru nebo postavu, je to velký pomocník. Používal jsem to, když jsem třeba někoho nafotil v nějaké poloze, kterou jsem zkoušel dvacetkrát namalovat a pořád to bylo divné.
Uvažoval jste někdy o studiu architektury? Vaše budovy totiž jsou často vyobrazeny dosti působivě, stejně jako Vaše práce s prostorem.
Neuvažoval. Asi by mne to ani vůbec nebavilo, i kdybych byl tak intelektuálně na výši, že bych ji dokázal vystudovat. Nikdy mne to nepřitahovalo. Mám pár kamarádů architektů a mnohokrát jsme se bavili o cestách architektury, o tom, jaká atmosféra je v jednotlivých domech, které jsem já třeba navštívil a kde mi bylo dobře. Nebo naopak který styl zase vůbec nemám rád, jako třeba kubismus a vilu Tugendhat, kde tu genialitu vlastně nevidím.
Jak dlouho Vám běžně trvá jeden obraz namalovat? Jde to zprůměrovat, nebo je to obraz od obrazu?
Nedá, často tu práci přeruším a olejomalba pomalu schne, takže to neustále odkládám. Někdy je to v rámci týdnů, někdy měsíců a knížky jsou někdy na roky. Třeba Velké dobrodružství Pepíka Střechy jsem dělal dva a půl roku.
Máte mezi svými obrazy nějaký oblíbený, respektive takový, ke kterému máte bližší vztah než k ostatním?
Takových je spoustu. Asi každý malíř si vzpomene, kdy daný obraz namaloval, čím žil nebo co se zrovna dálo v těch měsících. Každý obrázek mám většinou s něčím spojený.
Kromě malování obrazů píšete také knížky pro děti a tvoříte komiksy. Co vás baví nejvíce?
Já to rád střídám. Třeba dneska jsem začal obraz na velikém plátně, tak se mi u toho dobře stálo a poskakovalo, jindy zase rád sedím a ohýbám se u stolu pár měsíců, ale většinou když dodělám knížku, tak mám chuť na plátno a naopak.
Na Vašich obrazech se často objevuje motiv indiánů. Kdy vaše fascinace jimi začala a co vás na nich tolik přitahuje?
Já ani nevím, to bych si asi vymýšlel. Vinnetou to už jen tak přikrmil a možná, že to je tak jednoduché, že vám tatínek jen něco přečte, když jste malý. Třeba mi přečetl nějakou povídku nebo mi babička ukázala něco z Vinnetoua nebo obrázek Zdeňka Buriana. V člověku to v té chvíli trefí do něčeho a vznikne nějaká fascinace. Ale když si vzpomenu na úplný začátek, tak to mám spojené s dětstvím někde ve školce. Někdo sbíral angličáky, mne zase lákali indiáni. Ti mě dojímali i tehdy a nějakým zvláštním způsobem mne to rozechvívalo.
Inklinujete spíše ke zromantizované podobě indiánského života, jak je vyobrazen v knihách Karla Maye a dalších, nebo se nějak blíže zajímáte i o jejich autentickou kulturu?
Když jsem byl malý, tak samozřejmě zromantizovanou, ale teď mne zajímavá vlastně jen ta autentická.
Co říkáte na novou filmovou adaptaci Vinnetoua?
Film jsem neviděl a přiznám se, že jej ani vidět nepotřebuji. Nedovedu si představit, že by se mi to mohlo líbit.
Na čem momentálně pracujete?
Mám takovou knížku, zase jinou technikou, které různě střídám. Pracovní název je Vlak a je to o dvou lidech, kterým se zdají sny.
Máte rozpracované vždy jen jedno dílo, nebo víc současně?
Zrovna teď mám rozpracovaná dvě další plátna, to jedno je už zrovna domalováno, na druhém jsem dneska začal, dále mám jeden rozpracovaný komiks, v hlavě další dva, takže vždycky toho mám spoustu. Kromě toho dostávám mnoho nabídek k různým ilustracím, to ale většinou odmítám, vlastně skoro všechno. Spíše mě momentálně baví práce na vlastních dílech. To dělám nejraději.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den a jak trávíte volný čas?
Každý den je jiný, někdy je to v ateliéru trápení, když to nejde nebo se přes něco nemůžete dostat, když třeba děláte nějaký stín a pořád to nejde, tak to namícháte a zase smažete a pořád to není ono. Naopak jindy to jde zase jako po másle a všechna místa, kde se dotkl štětec vypadají dobře. Potom je i nálada úplně jiná, když člověk odchází z ateliéru.
Volný čas trávím s rodinou a dětmi, taky s kamarády. Nejlepší je to s těmi, které mám nejraději. Jsem v tomhle šťastný člověk, že mám kolem sebe moc dobré lidi, které mám je moc rád a pobývat s nimi je tak strašně příjemné.
Pro spoustu nejen začínajících výtvarníků a spisovatelů jste jistě velkou inspirací. Máte pro ně nějakou radu či doporučení, které by jim mohlo v jejich tvorbě pomoci?
Možná to tak s tou inspirací bude, i když já sám o tom nijak příliš neuvažuju. Asi je to opravdu strašně jednoduché, jak už jsem zmínil, že když člověk dělá něco, co už trošku umí, nebo když člověka něco baví a dělá to ze srdce a není v tom kalkul, tak jsou to většinou ty věci něčím dobré a hodnotné. Už jen tím, že jsou čisté, že to není pro peníze. Asi se tady ta profese nedá dělat, kdyby se člověk nějak sebeznásilňoval a přemáhal se k tomu, že bude malovat nebo dělat komiksy a u všech těch obrázků myslel na to, co za to dostane. Tak to nejde.
Takže když to jde a jsou ještě mladí a nemají rodinu, tak by měli dělat na plný pecky to, čemu věří. Nic jiného není tak důležité. A nebrat zakázky, pokud to není bezpodmínečně nutné jen proto, že je to dobře placené nebo jen že to bude někde viset. Samotnému se mi to nikdy moc nevyplatilo a trochu se někdy stydím, že jsem vzal některé zakázky, na které nejsem příliš hrdý. Sice jsem svoji práci odvedl a lidem se to líbilo, ale když se na to sám podívám, tak vím, že jsem do toho dal třeba 50 nebo 80 procent. I takových věcí jsem pár udělal, takže si dnes velice rozmýšlím, jestli mám něco malovat nebo jestli mám vzít nějakou zakázku. A když vím, že bych do toho nedal všechno, tak to nemá cenu. Kdybych ale neměl co jíst, tak vezmu všechno a byly doby, kdy jsem všechny ty moje komiksy a knížky dával zadarmo a pomaloval bych i autobus. Maloval jsem i v hotelu na stěny a bylo to úžasné, že to vůbec někdo chce.
To je z mé strany všechno. Je něco, co byste rád vzkázal čtenářům?
Ať jsou zdraví, ať mají radost ze života. To je všechno.
