Faráři Pastoral Brothers: Manželství pro všechny by církev měla podpořit (Rozhovor)

Na sociálních sítích se snaží mladým lidem představovat křesťanství a víru tak, aby jí rozuměli. Z náboženských fanatiků mají legraci stejně jako z politiky. Karel Müller a Jakub Helebrant jsou faráři Českobratrské církve evangelické a na sociálních sítích vystupují jako Pastoral Brothers.

S Karlem a Jakubem jsme se sešli v našich kancelářích v Praze, abychom si popovídali o tom, jak člověk může najít víru, proč stále panují předsudky o církvi nebo jak se jako faráři dívají na manželství pro všechny či přerušení těhotenství. 

Pokud se dnes řekne slovo farář, část lidí si stále vybaví autoritativního pastýře. Jak si ale faráře můžeme představit v moderním smyslu slova, třeba zrovna ve vašem pojetí?Jakub: Pro mě je ideální stav, když jsem v roli vrby, a člověk, který za mnou přijde, se bude cítit bezpečně a bude vědět, že mi může cokoliv říct. Já si s tím člověkem sednu, popovídáme si o jeho problémech a někdy se třeba i pomodlíme. Nebo se aspoň já pomodlím za něj, abychom ten problém poslali ještě trochu dál.

Karel: Já bych měl být schopný toho, aby ve mně měl člověk aspoň základní důvěru. Když si hodinu povídáme, naslouchám, jsem tam pro něj, někdy mu dám i svůj názor nebo nabídnu pohled z náboženství. Mým cílem je, aby odcházel v lepším stavu, než když přišel.

Jakub: Až tak, jo? (smích)

Karel: No! A taky si musím uvědomit, jestli je problém toho člověka v rámci mojí profesionality, nebo jestli je mu potřeba doporučit terapeuta nebo psychiatra. Někteří lidé ale potřebují vnímat faráře i jako autoritu. Já sám sebe ale definuju jako takového průvodce, doprovázejícího.

Takže se snažíte spíš představovat takovou neformální autoritu?Karel: Já jsem třeba nikdy neřekl: „Já jsem tady farář a teď mě budete poslouchat!“ Ani na dětský skupině, kde by to možná bylo občas potřeba. (smích)

Jde o to, jak tu svoji roli člověk pojme a jak ji přizpůsobí svý osobnosti. Jak říkám, já mám představu faráře jako doprovázejícího, který ale musí vědět, kam doprovází.

Jakub: To je i součástí učení, že farář musí mít autoritu v té své službě. Nevypadá to jako: „Já mám moc a teď ji užívám, abyste dělali, co vám říkám, a mysleli si, co vám říkám.“ Funguje to spíš tak, že pravdy nekážu, ale sám se je snažím hledat. Pak nabízím, co jsem našel, a zvu lidi k víře, k cestě, k myšlenkám nebo k diskusi. Mně osobně by ani nešlo uplatňovat nějakou autoritu a ani se to popravdě nechci naučit. Manipulace je mi strašně nepříjemná. Sám jsem ji zažil a je to nechutný.

Karel: Ale i v církvi občas najdete lidi, kteří chtějí její prostředí zneužít a v takových chvílích je potřeba někdy i rázně zakročit. Ale to jsou spíš výjimky.

Vy jste na sociálních sítích známí svými interpretacemi Bible, memy a vtipy, kterými mladým přibližujete víru. Je těžké ji najít? Jak se k ní vlastně člověk může dostat?

Jakub: To je strašně individuální. Skutečně to každej má úplně jinak. Někdo je intelektuálně zaměřenej, takže potřebuje přečíst spoustu knih, naposlouchat přednášky, kázání a tak dále. 

Někdo na to jde spíš emocionálně. Takoví lidi končí v církvích, které emoční prožití nabízejí, ať už přes rituály, nebo hudbu a podobné prožitky. Někdo na to jde přes společenství a hledá jen partu, která ho bezpodmínečně přijme. Což se hledá těžko a hledá se to těžko i napříč církvemi.

Karel: Někteří lidé také hledají víru přes přírodu nebo spiritualitu. Všeobecně je víra to, že člověk má vztah k něčemu, co ho přesahuje. Můžeš ji vkládat klidně do svého oblíbeného fotbalového týmu nebo něčeho takovýho. V náboženství nabízíme možnost svou víru definovat, reflektovat a sdílet s ostatními lidmi.

Když pročítáte Bibli, tak ani tam žádná postava kromě Ježíše morální určitě není. A přesto s nimi Bůh normálně komunikuje, funguje a posílá přes ně nějaké zprávy…

Slyšel jsem o tom, že jste se dostal, Jakube, k víře právě intelektuální cestou přes čtení Bible, o Karlovi vím, že cítil potřebu najít „něco vyššího“, když to hodně zjednoduším. Potřebovali jste jako mladí lidé také reflektovat a definovat, proč věříte?Karel: Mně v rámci církve pomohlo, že jsem mohl reflektovat svoje pocity nebo vnímání, že něco hledám. Na tohle jsou náboženství s dlouhodobou tradicí dobré, protože je v nich už hodně příběhů a hodně lidí, kteří měli stejnou potřebu přede mnou, a já na ně můžu navázat.

Jakub: Já měl asi také potřebu nějak se definovat. Ale když jsem hledal církve, nevěděl jsem, že existují i nějaké jiné církve než římskokatolická. Vůči té jsem měl docela dost předsudků a mé kroky k ní vůbec nesměřovaly. Nakonec jsem měl obrovské štěstí, že jsem objevil Českobratrskou církev evangelickou, kde jsem našel reflexi, kterou jsem potřeboval (nejenom, že věřím, ale i čemu a proč).

U nás v církvi je to lehce intelektuální, hodně přemýšlivý a hlavně hodně diskutující – téměř žádná otázka není tabu. Mohl jsem tam přijít a nebyl jsem poučovaný o tom, co je hříšné, a co není. Jedna odpověď vyvolala další hromadu otázek a já se klidně mohl ptát donekonečna. Nejdůležitější odpověď od faráře pro mě byla: „Já nevím.“ Takže ano, ani církevní autority nevědí všechno.

Karel: Já se zase s křesťanstvím setkával už dřív, ale nebylo to společenství, které by mě přijímalo. Ne že bych do něj tenkrát chtěl patřit. Ale pak se to zlepšilo, i když jsem pořád morálně nevyhovující.

Jak vypadá morálně nevyhovující farář?Jakub: Takhle (ukáže na sebe a Karla).