Město Přemyšl na jihovýchodě Polska se koncem února stalo mezinárodní křižovatkou. Ukrajinští uprchlíci odsud míří za svými rodinami a známými do Česka, Německa, Španělska a dalších evropských zemí, jiní zkusí štěstí třeba v USA. Řada lidí ovšem po dvou měsících od začátku války míří zpět na Ukrajinu. Máte to tu hezké, děkujeme, ale musíme domů.
 
Od počátku ruské invaze na Ukrajinu přijely do polského Přemyšlu, které je vzdáleno zhruba jen 15 kilometrů od ukrajinských hranic, statisíce uprchlíků, především žen a dětí. Odtud míří na Západ, dál od všeho zlého, dál od Putinovy války. Šedesátitisícový Přemyšl je pro ně jen přestupní stanicí, chtějí do větších měst, kde mají větší šanci získat práci.

 
„Čekáme na vlak do Varšavy, odkud poletíme do New Yorku za mým bratrem,“ popisuje mladý Alex z Kyjeva. Do armády nemusel narukovat z důvodu zdravotní indispozice. Ve Spojených státech plánuje pracovat jako učitel, jeho přítelkyně Natalija doufá v opětovné uplatnění v modelingu. Zda se vrátí zpět do vlasti, zatím neví, jasno nemají už jen kvůli tomu, že na Ukrajině zůstala celá jejich rodina.
 
Od začátku války uplynuly dva měsíce a nádražní hala v Přemyšlu je stále poměrně zaplněná. Na spoje tu čekají převážně matky se svými dětmi, případně pak jejich prarodiče. Některé doprovází i kočky a psi. Před nádražní budovou se mohou občerstvit v provizorním jídelním stanu, který nonstop provozuje nezisková organizace World Central Kitchen (WCK). „Najíst se sem přijde denně několik tisíc uprchlíků i dobrovolníků. Celkově WCK poskytuje každý den téměř 200 000 teplých a výživných jídel uprchlíkům z Ukrajiny po celém světě,“ vysvětluje dobrovolník Mike, který přicestoval z USA.
 
Pohled na ryze ženské a dětské zástupy trochu ruší dva mladíci, kteří sedí na zemi na samém konci nádražní haly. Překvapení. Jsou to Češi, 20 a 29 let. Seznámili se ve vlaku do Přemyšlu, oba míří na Ukrajinu bojovat proti ruské armádě. Nemají žádný vojenský výcvik, jen vůli pomoci. Zanechali školy, práce, ukončili vztahy. „Mělo nás jet víc, ale některé nepustili rodiče. Jednomu například roztrhal táta pas, aby nemohl odjet,“ popisuje starší Adam (jména mladých mužů byla z bezpečnostních důvodů změněna, pozn. red.). Na to, že se nemusí vrátit zpátky, raději ani nemyslí. Strach ale podle svých slov pociťují.