Už to bohužel není ta Amerika, o které jsme snili. Stává se víc socialistickou, tvrdí Slovenka Katarina žijící v USA (Rozhovor)

Katarina Van Derham se hned po revoluci odstěhovala z rodného Slovenska do Los Angeles, kde se prosadila jako herečka a modelka. Nyní je také úspěšnou influencerkou, majitelkou magazínu Viva Glam a podnikatelkou. Jak se z mladé naivní holky stala úspěšná žena, co si myslí o politické situaci v USA a proč se rozhodla vést boj s prsními implantáty, to vše se dozvíš v tomto rozhovoru.

Jak ses dostala do Ameriky? Proč ses pro tento krok rozhodla?

Už asi od 8 let mě zajímala západní hudba, nedokážu říci, proč tomu tak je, ale již od malička mě fascinovala americká hudební kultura, což se začalo projevovat už na základní škole. Když se k nám potom v osmdesátých letech dostalo MTV, tak jsem tomu propadla ještě víc. Vždy jsem se chtěla dostat někam dál, takže jsem se na střední zapsala na business a marketing, ve kterém jsem pak pokračovala na soukromé škole v Žilině. Business mě hrozně bavil, chtěla jsem se toho naučit co nejvíce, až jsem nakonec začala pracovat pro jednu francouzskou firmu v Žilině, kde jsem byla čtyři roky. To byla 90. léta a u nás business teprve vzrůstal. Můj francouzský šéf mě naučil mnoho věcí a vlastně díky němu se mi poté podařilo odejít do Ameriky. Jemu, a několika dalším lidem, jsem velmi vděčná, protože odejít po revoluci do Ameriky nebylo jednoduché.

Když jsem sem přišla, tak jsem neměla žádný plán, nevěděla jsem, co to budu dělat a jako naivní mladá Slovenka jsem si myslela, že zde našetřím kupu peněz a pak se vrátím. Už je tomu 22 let, stále tu jsem a ten balík peněz stále nemám (smích).

Zmiňuješ zpívání a nadšení do hudby. Proč jsi tedy nakonec skončila jako herečka?

Od malička jsem měla ze zpívání a celkově mluvení komplexy, protože jsem ráčkovala. Pak jsem se tajně přihlásila na logopedii, kde mi s tím pomohli, ale ten blok jsem pořád měla v hlavě. Ale abych se dostala k herectví – na střední školu k nám přišli odborníci, kteří měli určit, pro jaké povolání se hodíme a mně řekli, že bych měla být režisérka, čemuž jsem se původně hrozně smála. Až nyní, po několika letech, mi ten jejich odhad dává smysl. Je pravda, že mám pro režírování určité vlohy, a i zde v Americe se mě kolikrát režiséři ptají na můj názor.

Četla jsem, že k herectví ses dostala tak, že tě někdo oslovil při práci v restauraci. Zúčastnila ses castingu a byla ruka v rukávě? Nebo jak to bylo?

Měla jsem směnu v restauraci a u jednoho stolu seděl takový pár, muž byl fotograf a jeho žena byla vizážistka. Ona za mnou přišla a zeptala se mě, jestli s nimi nechci nafotit nějaké testy, což je v LA docela běžné, jelikož i fotograf musí pracovat na svém portfoliu. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla být modelkou, tou dobou mi bylo již 26 let a navíc jsem malá, mám asi 164,5 centimetrů. Ty fotky ale dopadly skvěle, a tak se tito manželé rozhodli, dělat mi manažery. Domluvili mi schůzku v jedné z nejlepších agentur v LA, která dopadla výborně a hned jsem začala navštěvovat nejrůznější castingy. Herectví a modeling jde ruku v ruce, a díky svému pozitivnímu přístupu a vděčnosti jsem se hned uchytila.

A tou dobou jsi již uměla skvěle anglicky? Nebo ses učila za pochodu?

Já se anglicky vlastně stále učím, ten jazyk je tak komplexní, že takřka není možné, aby se ho cizinec rychle a snadno kompletně naučil. Ten svůj evropský přízvuk asi nikdy neztratím a je pravda, že jsem kvůli tomu také o několik příležitostí přišla.

S jakou největší celebritou sis kdy zahrála?

To je velmi těžké říci, jelikož vy v Evropě považujete za hvězdy jiné herce než my v Los Angeles. Hrála jsem třeba po boku Boba Sageta, což pro mě bylo obrovskou ctí.

Už to bohužel není ta Amerika, o které jsme snili, stává se víc socialistickou.