Kazety se vrací do módy. Oprášíme walkmany a začneme si do tramvaje brát tužku, kdyby se nám náhodou vymotala páska? Jaká byla historie hudebních platforem?
Americká National Audio Company nedávno oznámila, že se příští rok chce opět vrátit k výrobě starých dobrých audio kazet. Výrobní linka se od roku 1969 zastavila až v roce 2014 kvůli nedostatečně zajímavému trhu, jenže teď to vypadá, že se kazety vrátí zpět do módy. V roce 2015 se v USA prodalo 74 tisíc kazet, loni už to bylo 129 tisíc, trh tedy v současnosti naopak na zajímavosti stále nabírá a dále roste.
Šéf společnosti National Audio Steve Stepp láká na novou technologii, kterou firma při výrobě použije. „Chceme lidem představit úplně nový produkt. Pásky budou ze stejného materiálu jako vyrábí magnetické pásky na platebních kartách. To přinese mnohem lepší kvalitu zvuku. Nová továrna bude pásky vyrábět v rychlosti 6,5 kilometru za minutu.“ Všechno nasvědčuje tomu, že toto retro médium má zajímavé vyhlídky. Ještě před 30 lety přitom byla výroba kazetových pásek neodmyslitelnou součástí hudebního trhu. A nejen kazety.
Vinyly
Jsou šedesátá léta a na světě vrcholí produkce gramofonových desek. The Doors, The Who, Jimi Hendrix, Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath – všechny tyto legendární kapely prožily zlomové momenty právě v těchto dobách. Věci se ale začaly dít tak trochu dříve. Thomas Alva Edison, americký vynálezce, objevitel žárovky, dynama a elektromobilu mimo jiné vynalezl v roce 1877 fonograf, který uměl nahrávat a reprodukovat zvuk. Objevil ho, jak už to tak při podobným vynálezech bývá, čirou náhodou.
Při jeho experimentech s jakýmsi primitivním telefonním zařízením ho trefil hrot připevněný k membráně zrovna ve chvíli, kdy se kvůli jeho hlasu membrána zachvěla. Byla to obrovská revoluce, nikomu předtím se nic na podobné kvalitativní úrovni nepovedlo. Automatofon, jehož byl následovníkem byl právě fonograf, dokázal zaznamenávat jen jednoduché melodie. Fonograf fungoval na principu záznamu na kovový váleček, kde byl uložen zvuk. Výsledek pak zněl nějak takto, nutno podotknout, že oproti jeho předchůdci jde o slušný pokrok:
Jelikož byl ale zvuk stále nedokonalý a hlas na hranici únosné srozumitelnosti, Edisonův vynález byl vzorem pro Emile Berlinera, jenž svůj výzkum záznamu zvuku nezastavil a zkusil kovový váleček nahradit deskou se spirálovou drážkou na jejím povrchu, která byla nositelem zvuku. Tzv. hloubkový záznam nahradil záznamem stranovým, kde drážka kmitá do stran. A překvapivě to fungovalo. První desky byly vyráběny z tvrzené pryže a měly průměr 12 cm. Později byly nahrazeny šelakovou hmotou, protože se dala lisovat, což umožnilo sériovou výrobu. Produkce hudby mohla naplno začít.
Nahrávání bylo značně problematické. Nejvýrazněji byl na nahrávkách slyšet lidský hlas, příp. housle, protože dovolily umělci přistoupit blíže ke speciálnímu nahrávacímu trychtýři. V první polovině dvacátých let to dokonce vypadalo, že oblíbenost gramofonových desek upadne kvůli rozmachu rozhlasového vysílání. Jenže právě rozhlas nakonec urychlil jejich pokrok, byl totiž vynalezen elektronický záznam, který umožnil lepší kvalitu reprodukce díky vyššímu kmitočtovému rozsahu. Gramofonové desky rázem dostaly věrnější zvuk. Nehledě na spojení rozhlasového přijímače – zastaralého dřevěného rádia – spolu s gramofonem. Naprosto ideální kombinace. Zařízení tehdy musela mít každá majetnější domácnost.
Gramofony i vinyly prošly dalším velkým vývojem. Přibližně v šedesátých letech se masivně rozšířila tzv. dlouhohrající deska. Snížila se totiž rychlost otáčení a doba reprodukce se navýšila na 20 minut. A jsme zpátky na začátku našeho gramofonového příběhu a vlastně tak trochu na jeho konci. I když se technologie stále zlepšovala, doba hraní se prodloužila na 60 minut a vinyly jen tak nemizely, v roce 1963 představila firma Philips první audiokazetu. Najednou to bylo médium mnohem kompaktnější, nevyžadovalo takovou péči a lidé zjistili, že vlastně zase tak věrnou reprodukci nepotřebují. I přesto vinyly poté ještě zažily jistý comeback, byť jen u hudebních fajnšmekrů a hipsterů. Mimochodem, nejdražší vinylová deska dnes stojí 230 tisíc korun. Jde o nahrávku God Save the Queen od kapely Sex Pistols.
Kazety
Jsme v Berlíně a píše se 28. srpna, rok 1963. Na výstavě rozhlasové a televizní techniky to vře. Nizozemská společnost Philips totiž uvedla svůj převratný vynález – první audiokazetu. Spolu s ní i kompaktní přehrávač, kazetový magnetofon EL 3300. I při svého 1,5 kilogramu to bylo oproti masivním vinylovým přehrávačům naprosté nic. Stál tehdy 299 marek a byl pouze na baterie. I příslušenství bylo na tu dobu dost fancy – mikrofon, stylová taštička a kazeta, na kterou šlo nahrát půlhodiny záznamu na každou stranu. Revoluce. Mluvilo se tehdy o použití hlavně pro záznam hlasu a jednoduchých zvuků, ale mimořádně snadná manipulace a taky velká dávka trendovitosti s nástupem japonských walkmanů v 70. letech zaručila, že se kazety rozšířily jako hlavní platforma pro poslech hudby všech stylů a odvětví. Nehledě na autorádia, která byla pro rozmach audiokazet také naprosto stěžejní.
View post on imgur.com
Kazeta v sobě obsahovala magnetickou pásku, na které byl zaznamenán zvuk. Výhody oproti tehdejším gramofonovým deskám už jsme zmiňovali, ale mezi hlavní problémy kazet patřil šum, kolísání pásky a její fyzikální vlastnosti, které samozřejmě zahrnovaly i známé vymotávání, krčení nebo trhání pásky. Proto se postupně měnil materiál, ze kterých byly vyráběny, i technologie, aby se zamezilo kolísání rychlosti posuvu pásky.
V osmdesátých letech se prodalo na 900 milionů audiokazet. Ročně. Tohle samozřejmě rozjelo i značně negativní věc pro zpěváky a vydavatelství, protože se ve velkém vůbec poprvé naplno rozjelo pirátství. Lidé si jednoduše kazety mezi sebou přenahrávali. Proti nelegálnímu kopírování musela rozjet Mezinárodní federace hudebního průmyslu speciální kampaň. Mimochodem, 7. září můžeš zapálit svíčku za všechny vymotané pásky, je to totiž světový den kazet.
CD
Píše se rok 1979. Společnosti Sony a Philips se semkly, aby na světlo světa představily zcela nový produkt, který měl nahradit dosavadní kazety. Vrátily se k osvědčené placce, jen ji zmenšily a reprodukovaný obsah již nebyl analogový, ale digitální. Měl věrně archivovat hudbu v bezztrátové kvalitě. Jednalo se o kompaktní disk, neboli CD, počeštěně cédéčko. Abychom zkrátili nudné pojednání o tom, jak funguje CD a co v sobě obsahuje, představ si disk, na jehož povrchu je nanesena tenká vrstva, která v sobě obsahuje dlouhou spirálu. Právě na této spirále jsou uložena data. Začátek spirály je uprostřed a končí na okraji disku. Digitální data dokáže přečíst laserové světlo se specifickou vlnovou délkou 785 nm.
Původní kompaktní disk dokázal pojmout 74 minut záznamu (přesně tolik, kolik má Beethovenova Devátá symfonie), pozdější disky, které si pamatuješ i ty, už měly kapacitu 80 minut, což odpovídá asi 700 MB dat. Stejně jako všechna ostatní média, i CD se potýkala s určitými problémy. Drobné otisky prstů ani škrábanečky nebyly problém, ale větší škrábance čtení znesnadňovaly nebo dokonce znemožňovaly. Dalším problémem byly také specifické skladovací podmínky a podstatně kratší životnost média. Při vyšších vlhkostech se vrstvy starého cédéčka občas sloupávaly, což pak opět zamezovalo čtení. Životnost zapisovatelného média se udává v řádu osmi let, pokud máš doma starší CD se svým oblíbeným mixem nebo klidně i nějakými daty, rozhodně doporučujeme zálohovat.
Opět se vracíme k pirátství. To kazetové totiž zdaleka nedosáhlo takového rozměru jako to cédéčkové. Vypalovačky se s rozmachem počítačů (internet na to měl vliv také, ale v této době ještě zdaleka nebyl v každé domácnosti) rozšířily velice rychle. Společnost na tento problém nebyla absolutně připravena. V roce 2004 vyšla studie, ze které vyplynulo, že méně než 1 z 10 teenagerů vnímá hudební pirátství jako morální poklesek. Hudební vydavatelství přicházela o miliardové zisky, prodejci prázdných cédéček se tvářili, že za nic nemohou a ruka zákona byla na piráty krátká.
MP3
A jsme u internetu. Lidé, stejně jako u vinylů, zjistili, že jim zase tolik nezáleží na kvalitě poslechu, že nepotřebovali bezztrátovou kvalitu a že kvantita muziky je mnohem důležitější. Chtěli toho hodně a chtěli to okamžitě. A provozovatelé tehdy ještě poměrně undergroundových služeb, jako byl na začátku 21. století Napster, BitTorrent nebo LimeWire, jim to umožňovali. Stejně tak výrobci MP3 přehrávačů, které chtěl v nejexponovanějších letech snad každý teenager, aby si svoje oblíbená alba mohl přehrávat kdekoliv. Hudební vydavatelství nebyla jenom prostě naštvaná, hudební vydavatelství přímo zuřila.
Odhaduje se, že hudební průmysl přišel o 12,5 miliardy dolarů jen kvůli pirátství. Kvůli tak dramatické ztrátě zisků byl nucen samozřejmě skrouhnout počty svých zaměstnanců. Společnosti se tomuto trendu musely nutně přizpůsobit, jinak by byl tento efekt samozřejmě likvidační.
Následující graf ukazuje podíl jednotlivých platforem napříč dobou:
View post on imgur.com
Comebacky
Lidé si naštěstí zvykají za hudbu platit. Podpořit svého oblíbeného interpreta je totiž skvělé a menší labely a nezávislí umělci se tomuto poměrně pružně přizpůsobili. V úvodu článku bylo zmíněno, že o kazety je zájem stále, ale pořád nepředčí současné hudební velikány jako je Spotify, YouTube potažmo iTunes. Stejně tak vinyly, které se sice v posledních letech stávají velmi oblíbenými a hudební (dokonce i tuzemští) interpreti lisují svá alba do podoby gramofonových desek pro největší hudební fajnšmekry. A to je na současné době vlastně to úplně nejlepší.
On totiž koncept (i)legálního stahování si hudby do telefonu v současnosti začíná být také zastaralým a čím dál tím víc převládá streaming. Svědčí o tom i směřování vizionářského Applu, který stále více upozaďuje iTunes, potažmo jeho revoluční iPody a do popředí dává svoji daleko novější službu Apple Music. Mít okamžitý přístup k obrovské databázi hudby je vlastně hrozně příjemné a pohodlné. Kam ale bude nadále směřovat konzumace hudebního obsahu a zrychlenost této doby, to je ve hvězdách.
