15. května na slovenského premiéra několikrát vystřelil spisovatel Juraj Cintula. Přečetli jsme jednu z jeho knih, kde detailně řeší romskou problematiku, na niž měl radikální názor. Souhlasil s nacionalistou Kotlebou a zastával se masového vraha Harmana.
Útočník na slovenského premiéra Roberta Fica Juraj Cintula napsal během svého života několik knih. V Refresheru jsme jednu jeho knihu – Efata. O Cikánech a Romech –, kterou vydal v roce 2015, přečetli. Kromě toho, že v ní souhlasil s volebním programem strany ĽSNS extremisty Mariana Kotleby, v ní vyjadřoval i sympatie ke slovenským masovým vrahům.
Cintulova kniha je protkána různými filozofickými myšlenkami. Několikrát se zamýšlí nad tím, jak má jednotlivec jednat v případě, že selhává stát. Myslí si, že je pochopitelné, že se lidé v případě nespokojenosti rozhodnou pro radikální řešení.
„Radikalismus, extremismus, neonacionalismus, anarchie, revanšismus, avanturismus jsou z tohoto důvodu produkty i málo zodpovědného státu,“ píše v knize.
Souhlasí i s myšlenkami Mariana Kotleby o pozastavení sociálních dávek pro Romy. Kotleba ve svém programu psal o „cikánských příživnících“ a tvrdil, že „parazitům, kteří odmítnou pracovat, nedáme vůbec nic“. Cintula program citoval a psal, že s tím naprosto souhlasí.
Masový vrah Harman prý „nebyl šílenec“
V srpnu 2010 Ľubomír Harman v Devínské Nové Vsi zmasakroval své sousedy. Samopalem postřílel sedm lidí, dalších zhruba 15 postřelil a nakonec spáchal sám sebevraždu. Podle Cintuly ale nebyl jen šíleným vrahem. „Právě naopak, byl to muž, který už neunesl tíhu hněvu, kterou si s sebou během života nesl,“ píše Cintula ve své knize.
„Prohlásili ho za šílence, ale on nebyl šílenec, on už jen neunesl břemeno. Naopak my, ti státem ignorovaní, potenciální blázni, ho neseme dál. Spoléháme se na stát, že bude řešit, a očekáváme citelné zlepšování. Bázlivě si i s nenávistí předáváme břemeno jako štafetový kolík z generace na generaci,“ píše a doplňuje metaforou o tom, že právě toto břemeno jednou může společně vyrazit do ulic, což způsobí velké zlo.
Cintula sice přiznává, že Harman byl vrahem, ale několikrát ho obhajuje a omlouvá. Jeho zkratové jednání je údajně pouze důsledkem selhání celé naší společnosti. „Dnes ještě nikdo nemůže dát záruku, že se taková nebo velmi podobná situace nezopakuje,“ píše. V knize dodává, že Harman se sice zastřelil, ale šlo o oběť.
„Ještě jsem nikoho nezastřelil. Řekl jsem si, že ještě napíšu knihu“
Jedna z Cintulových myšlenek je ta, že v případě selhávání státu se občané uchylují k vlastním řešením, která společnosti přinesou škody. Samotný autor ještě během vydávání knihy neviděl řešení v použití síly. Přesto si myslí, že se mu možná nevyhneme.
„Kde je slovenský Breivik (Anders Breivik spáchal sérii teroristických útoků v Norsku roku 2011, pozn. red.)? Ještě se nenarodil? A co když ano. Kde jsou provazy, na kterých by viseli vystrašení, dosud usmívající se zodpovědní? Ještě je nikdo nevyrobil? Ale vyrobil. Jenže rozumný člověk by je nikdy neměl použít. Kdo je ještě rozumný ve světě permanentního násilí?“ filozofuje.
Stát podle něj nemá zájem řešit problémy, situaci chce jen udržet pod kontrolou. Usiluje prý o to, aby všechny starosti zapadly prachem a obyvatelé na ně zapomněli. Cintula však v knize píše, že to není dlouhodobé řešení. Svým čtenářům nabízí myšlenku, že mají věřit v sílu vlastního přesvědčení. „Ještě jsem nikoho nezastřelil. Řekl jsem si, že ještě napíšu knihu.“
„Pokud připustíme, že Harman byl šílenec, pak je touto nemocí postiženo velké procento z nás a riziko recidivy zkratového řízení je u mnohých až alarmující,“ upozorňuje v knize a tvrdí, že je třeba potrestat ty, kteří ohýbají paragrafy a vědomě porušují pravidla.
Nevíme, co prožíval, když zastřelil tři lidi
Když v červnu 2012 zastřelil policista Milan Juhász tři Romy, policie ho obvinila z vraždy. Cintula tvrdí, že to není tak jednoduché. „Brutální vraždy po celém světě a teroristické činy mají jednoho společného jmenovatele – neřešení napětí ve společnosti,“ píše.
Na Juhásze se podle Cintuly prý nemůžeme dívat jako na obyčejného vraha, protože nevíme, co prožíval a proč se rozhodl tento hrozný čin spáchat. Stát obviňuje, že neřeší věci, které lidi reálně trápí.
„Pokud nekoná stát, jedná společnost, pokud nekoná společnost, jedná jednotlivec, ale pak ho nenazývejme šílencem. Neboť pak jsme my sami předky šílenců, jejichž počet bude narůstat,“ píše v závěru kapitoly.
