Princezna zakletá v čase 2 zpomaluje čas při sledování. Vizuálně je ale skvělá

Vytvořit kvalitní českou pohádku není jednoduchý úkol. Kromě nekonečného množství tuzemských snímků se kvůli přístupným kinům, streamovacím platformám a přehlcenosti televizních kanálů musí srovnat vlastně s celým světem. A řekněme si to upřímně, kdo by se radši díval na klasické prince, princezny a loupežníky, když se může podívat na Thora, Ironmana nebo upíra Edwarda. Přestože bychom si to možná přáli, Ondřej Vetchý, Pavel Kříž, a dokonce ani Tomáš Klus se Chrisu Hemsworthovi, Robertu Downeymu a Robertu Pattinsonovi vyrovnají jen těžko. 

Stejně tak neporovnatelné jsou hollywoodské a „barrandovské“ rozpočty. To ale neznamená, že by se naši tvůrci o marvelovskou nebo potterovskou úroveň neměli pokoušet. Nová pohádka Princezna zakletá v čase 2 je důkazem, že vizuálně pěknou podívanou lze vytvořit i na českém place. Bohužel ukazuje i to, že všeho moc škodí, a i kdybychom se snažili sebevíc, kapacity dvouhodinového příběhu jsou omezené a všechny myšlenky do něj prostě narvat nejdou. Ani s runou času přišpendlenou ke klapce.

Pokusy vytvořit moderní fantasy světového střihu se u nás v minulosti už objevily. Třeba Maharal: Tajemství talismanu nebo koprodukční Mazel a tajemství lesa z roku 2021. Nedá se ale říct, že by se setkaly s bůhvíjakým úspěchem. Díra na trhu tak stále zeje. První díl Princezny zakleté v čase pomohl zájem o českou fantasy trochu zvýšit a právem sbíral pozitivní hodnocení od diváků i kritiků. A tak Petr Kubík natočil druhý a o poznání větší díl.

Svět, který nám Kubík představuje, se od prvního dílu znatelně rozrostl. Přibylo množství lokací, vizuálních efektů a zápletka se více posunula z pohádkové do fantasy roviny. Nesetkáváme se tu však s časovou smyčkou, ale s daleko lineárnějším a výpravnějším příběhem. 

Tak trochu Harry Potter, tak trochu Avengers

Hlavní postava alchymistky Amélie (Eliška Křenková) musí vyřešit hned dva problémy. Tím prvním je boj, který sama v sobě vede. Když v předchozím díle zničila krystal čarodějnice Murien, runa času se (podobně jako viteál v Harrym Potterovi) přenesla na ni a Amélie neví, jestli si ponechat její moc, nebo runu odevzdat společenstvu alchymistů. Aby toho nebylo málo, runa rozdělila její osobnost, a Eliška Křenková se tak ve filmu objevuje dvakrát. Jako svoje současné, mocí posedlé já a jako své minulé já, které je o poznání morálnější.

Další velkou patálií celého světa je pán run Alazar (Ján Jackuliak), který se snaží posbírat pět tzv. prvorun, ovládnout čas, prostor, přírodní elementy, život a smrt, svrhnout společenstvo a nastolit nový řád. Můžeme si vybrat, jestli nám (S)Alazar (Zmijozel) bude víc připomínat Voldemorta a runy budou nahrazovat viteály, nebo budeme modernější a černokněžníka přirovnáme k marvelovskému Thanosovi s kameny nekonečna. Jejich podobnost je až do očí bijící a pokaždé, když se Alazar objeví na scéně, dostáváme dojem, že už jsme takového záporáka někde viděli. Ale zpět k příběhu.

Dokonce i veselá cinkající a rachtající hudba Lukáše Daniela Paříka evokuje výlet do Prasinek. Podobnost hlavního padoucha s Voldemortem a otisk runy do Amélie jen film ve své „potterovitosti“ utvrzují.