Spravodajský portál pre modernú generáciu, ktorá sa zaujíma o aktuálne dianie.
Zaujíma ťa aktuálne dianie? Správy z domova aj zo sveta nájdeš na spravodajskom webe. Čítaj reportáže, rozhovory aj komentáre z rôznych oblastí. Sleduj Refresher News, ak chceš byť v obraze.
Kliknutím na tlačidlo ťa presmerujeme na news.refresher.sk
10. apríla 2022, 11:30
Čas čítania 16:04
Lucie Kotvalová

Přestěhovali se na venkov: Město nám přišlo obrovsky povrchní. Odděleností od systému vzniká vnitřní svoboda (Reportáž)

Přestěhovali se na venkov: Město nám přišlo obrovsky povrchní. Odděleností od systému vzniká vnitřní svoboda (Reportáž)
Zdroj: Lucie Kotvalová / REFRESHER
REFRESHER
Uložiť Uložené

Vypravili jsme se za rodinou, která upřednostnila vesnici místo města. Jak vypadá život mimo mainstreamovou společnost?

„Volnost, čistota, pohyb, láska a spojení.“ Počet obyvatel žijících ve městech se mezi lety 2010 a 2020 snížil – lidí v obcích naopak přibývá. Podle Pavla Hájka z Českého statistického úřadu s tím souvisí i proces suburbanizace, tedy stěhování obyvatel z center velkých měst do jejich okolí, který započal v polovině 90. let a probíhá ve všech krajích.

V případě Prahy se podle něj lidé odebírají i do vzdálenějších obcí, které jsou v oblastech s dobrou dopravní dostupností. Nejvíce lidí se stěhuje právě mezi hlavním městem a Středočeským krajem – v roce 2020 se z Prahy do Středočeského kraje přestěhovalo 15 071 osob a pouze 7 637 osob se stěhovalo opačným směrem.

Důvody, proč lidé opouštějí velká města, se různí. Někteří se stěhují z finančních důvodů, jiní chtějí klidné prostředí na výchovu dětí, a někdo touží po životu v kontaktu s přírodou. Vydali jsme se proto za rodinou, která se přestěhovala z Prahy na 84 kilometrů vzdálený venkov. Svůj domov se Zuzana (39) a Petr (40) Lavičkovi rozhodli vybudovat v Leleticích – v malebné vesnici na pomezí Středních a Jižních Čech.

Místní lidé osadu označují jako Jamky; toto pojmenování je odvozeno od rýžovaní zlata ve zlatonosném potoce, který tudy protéká. Před téměř sedmi lety se sem dvojice s tehdy šestiměsíčním synem Jonášem přesunula natrvalo – jaká byla jejich motivace? Co přináší napojení na přírodu a jak může vypadat soběstačnost? Přichází mimo hluk města katarze?

Je sobota odpoledne. Po špatné odbočce, kdy kvůli nepřesné Google navigaci končím uprostřed pole, konečně odbočuji správně a přijíždím do Leletic k pozemku Lavičkových. O tom, že parcela po mém pravém boku patří jim, není pochyb. Vítá mě kokrhající kohout, přes cestu běží slepice a před očima se mi rozpíná pozoruhodný výhled – moderní dřevostavba, designová stodola s velkými prosklenými dveřmi, děti skákající na trampolíně, ovčín, jurta, záhony a několik zemědělských strojů.

Juxtapozice moderního a tradičního mě zprvu překvapí, ovšem později si uvědomuji, že je tento kontrast přítomen v mnoha aspektech jejich bytí.

Reportáž vznikla v rámci nepravidelné série Paralelní polis o lidech, kteří se rozhodli žít mimo mainstreamovou společnost – ať už vnitřním nastavením, či pod vlivem vnějších okolností.
Paralelní polis Lavičkovi
Zdroj: Lucie Kotvalová / REFRESHER

Hned po příjezdu mě Zuzana vede do prosluněného obývacího pokoje, kde usedám k masivnímu dřevěnému jídelnímu stolu. Za mnou jsou na zdech dětskou rukou a evidentně s dávkou dětské fantazie malované obrázky. Na parapetech i na zemi u dveří vedoucích na verandu leží tácy s klíčícími semínky. Synům Barnabášovi (5) a Jonášovi (7) říká, aby si šli hrát ven – potřebujeme klid na povídání. Ptá se mě, jestli bych si dala bábovku. „Udělala jsem ji před chvílí a kluci ji už stihli takto oloupat,“ směje se a ukazuje mi chybějící okraje moučníku.

Samotu můžete víc cítit v bytě ve městě

Pozemek koupili před deseti lety, ovšem trvale zde žijí necelých sedm let. Ze začátku zde byla mnohem větší samota než nyní – za poslední tři roky se tu začala utvářet místní komunita. Mají zde sousedy s dětmi, pořádají se zde dětské tábory, Lavičkovi si k sobě přistěhovali Zuzaniny rodiče – právě jim Petr během tří měsíců po začátku covidové pandemie postavil krásnou dřevostavbu, kterou jsem viděla hned po příjezdu.

Taktéž se sem jezdí inspirovat spoustu lidí. Osamocení zde Lavičkovi tedy necítí: „Samotu můžete víc pocítit v bytě ve městě než tady v Jamkách,“ směje se Zuzana. Samotu, ticho a klid miluje a trochu jí původní izolace od všeho kolem chybí. I Petr se směje, že jde zde na něj občas až moc lidí. „Ale hodně lidí, kteří tady nyní bydlí, přišli přes nás. Bylo to naše rozhodnutí a jsme za ně rádi,“ dodává.

Dvojice se snaží hospodařit ekologicky a udržitelně. V roce 2020 bylo v České republice spolkem Přírodní zahrada evidováno 540 certifikovaných přírodních zahrad, z nichž 103 je ukázkových. Ta jejich již patří mezi druhou jmenovanou skupinu. „Je škoda, že tu nejste v červnu nebo v červenci. Teď ta zahrada nevynikne,“ říká mi Zuzana.

Abyste získali plaketu Přírodní zahrada, musíte se řídit několika základními principy: nepoužívat pesticidy, nepoužívat umělá rychle rozpustná hnojiva, nepoužívat rašelinu, jejíž výrobou jsou ničeny vzácné biotopy rašelinišť – důležitých úložišť CO₂. V případě ukázkové přírodní zahrady v ní musí být vodní plocha, neobhospodařovaný kout, kde mohou žít škvoři, ježci a další zvířata, a trvalkový záhon pro opylování. Ukázková zahrada navíc musí být ve dny otevřených dveří přístupná veřejnosti – její koncept stojí na premise, že je potřeba ukazovat ostatním, že takto přirozeně a šetrně hospodařit lze.

Rodina vlastní osm hektarů – pět hektarů luk a tři hektary orné půdy. Dalších sedm hektarů mají v pachtu. Na zahradě, ve které je nyní pod vlivem slunečních paprsků hmatatelný příchod jara, se snaží o biodiverzitu a zadržování vody v krajině; pěstují proto polykultury. Od půdopokryvných rostlin, přes trvalky, polokeře, keře až stromy. Snaží se samozásobit téměř veškerou zeleninou a ovocem.

V sezóně zde rostou mimo jiné rajčata, papriky, pórky, kapusty, zelí. Z pod hlíny se v letních měsících klubou i mrkve a řepy, ačkoli ty si zatím většinou nevypěstují na celý rok. Spolu s bramborami je v takovém případě kupují od lokálních zemědělců. Mají včely, slepice a na loukách se pasou ovce, které Petr následně s pomocí místního řezníka poráží a maso pak prodává. Říká, že má rozjednané i hovězí. Ke všemu ostatnímu tedy brzy přibydou i krávy. 

Paralelní polis Lavičkovi
Zdroj: Lucie Kotvalová / REFRESHER

Prozatím ovšem neplánují být zcela soběstační. I když: „Máme tady asi dva kamarády zemědělce, se kterými jsem už dnes ve vztahu, že se doplňujeme. Vyměňujeme si třeba i krmivo pro zvířata. V tomto se dá říct, že nastává spolupráce, ze které vznikne soběstačnost. Určitě soběstační budeme, ale nebude to jenom na našich pozemcích,“ objasňuje mi Petr.

Vyskúšaj predplatné
za 2,99
a čítaj všetko bez obmedzení
Pridaj sa k predplatiteľom
alebo Odomkni článok cez SMS
Pošli SMS na 8877 s textom CLANOK 113111 a dočítaj tento článok.
Cena SMS za otvorenie článku je 3,50 € s DPH. Ako to funguje?
Dočítaj článok do konca za SMS v hodnote 3,50€. Ako to funguje?
POSLAŤ SMS
Čítaj články bez obmedzení celý mesiac - predplatné len za 1,50€ navyše v porovnaní s jedným článkom. Ako to funguje?
POSLAŤ SMS
Čítaj bez obmedzení celý mesiac. Stačí poslať SMS (za 5€). Ako to funguje?
POSLAŤ SMS

Co se dozvíš po odemknutí?

  • Proč se rozhodli opustit město a čím se dnes živí
  • Jak vypadají jejich dny a zda budou muset děti pomáhat s různými pracemi
  • O jejich cestě z Mexika k Panamskému průplavu jenom s baťohem
  • Proč je pro ně důležité napojení na přírodu
  • Jaký vztah si udržují ke kultuře
Domov
Zdieľať
Diskusia