Režisérka Diana Cam Van Nguyen: Doteď nevím, jestli by bylo v naší rodině všechno v pořádku, kdybych byla kluk

Třináctiminutový film Milý tati je autorčinou osobní zpovědí a snahou urovnat vztahy se svým tátou. Prostřednictvím snímku se Diana svému otci snaží říct to, co se jí nikdy nepodařilo probrat osobně. Animovaný film zobrazuje skutečné dopisy, které si Diana s otcem psala, když byl rok ve vězení, a díky kterým po letech pochopila, že to bylo období, ve kterém si s ním byla nejblíže. Filmem se na dopisy a toto období snaží navázat.

Vyčítá mu jeho odchod od rodiny, ale současně se jeho motivy snaží pochopit, a to včetně vietnamské tradice, pro kterou je důležité zplodit syna. Také si uvědomuje, že otci může vzdorovat.

Bála ses, jak táta na film zareaguje?

To byla celou dobu moje největší obava. Na začátku, když jsem se rozhodla, že udělám takhle osobní film, jsem byla přesvědčená, že to udělám. Chtěla jsem tátovi ukázat, jak jsem na něj naštvaná. Postupem času, jak se to čím dál tím víc blížilo ke konci, jsem z toho byla stále více nervózní, a ten svůj voiceover jsem kvůli tomu hodně předělávala. Chtěla jsem, aby to bylo pro tátu víc snesitelný, a tím pádem jsem to trošku zjemňovala. Zároveň jsem si ale celou dobu uvědomovala, že ten film nedělám pro něj, ale pro díváky, takže jsem stále hledala takový balanc. Určitě to ale byla největší obava. Věděla jsem ale, že jakmile ten film dodělám, nebude cesta zpátky a budu mu to muset ukázat. 

V rozhovoru jsi říkala, že řešil, kolik film stál a tak, čekala jsi to a napadlo tě potom, že jsi mohla v tom voiceoveru udělat třeba menší zásahy?

To jsem vůbec nečekala, čekala jsem, že téma toho filmu probereme, ale on se na to vůbec neptal. Musela jsem to z něj tak trochu dolovat a zpětně jsem to vyhodnotila, že to asi musí ještě nějak zpracovat. On se na to podíval a já jsem po něm hned chtěla nějakou reakci, což asi nejde.

Myslím ale, že jsem to udělala správně. On na to nezareagoval špatně. Ten film říká, co jsem chtěla a zároveň je hlavně pro diváky. Nejhorší scénář byl, že mě hrozně odsoudí a už se mnou nikdy nepromluví, což se nestalo, takže jsem ráda, že to snesl a je to v pohodě.

Byla jsi na ten nejhorší scénář připravená?

Počítala jsem se všema reakcema, ale nijak jsem se na ně nepřipravovala. Myslela jsem si, že nejpravděpodobnější bude, že to vyignoruje a bude dělat, jakože nic. Což tomu nakonec bylo i dost podobné. Není to sice úplně tak, protože si myslím, že si ten film uvědomuje, ale vlastně se o tom už nebavíme. Bavíme se sice o filmu ve smyslu, co je s ním dál, jak je úspěšný a tak, ale vůbec ne o jeho podstatě a tématu. 

Mají ostatní děti v tvojí generaci s vietnamskými rodiči podobné příběhy? 

Osobně žádné takové neznám, ale vím, že po promítnutí tohohle filmu se mně i jiným lidem ze štábu ozvaly vietnamské holky, že mají podobně složitý vztah se svým tátou. Když jsem třeba dělala casting na hlavní herečku, přišly tři holky a všechny tři mi říkaly, že vlastně mají vztah s tátou také hrozně složitý. Ne přímo kvůli tomu stejnému jako já, ale spíš proto, že se v rodinách mezi Vietnamci moc nemluví o našich pocitech a problémech a že jsou tam takové různé komunikační bariéry.