Najnebezpečnejšie sídlisko v Európe bolo dejiskom krvavých vojen medzi mafiánskymi klanmi. Sen o dostupnom bývaní nevyšiel

Jen několik dní předtím, než si koronavirus stačil podmanit stovky tisíc nakažených občanů a pozornost všech světových médií a politických subjektů, se pod brutalistní budovou Vele di Scampia v předměstí na severozápadě italské Neapole shromáždil dav novinářů a místních. 

Nervózně vzhlíželi vzhůru; přišli se podívat na konec jedné kapitoly města, na demolici její výrazné dominanty – prokleté, krásné, ošklivé, monumentální, brutalistní. Nepřehlédl ji nikdo, kdo jel okolo. Přesto se místu snažili raději vyhýbat.

Mohla za to její nechvalná pověst, ovládl ji totiž mafiánský klan a za zdmi jednotlivých bytů žijí lidé v extrémní chudobě. Někomu by toto místo mohlo připomínat ghetto. Někomu kulisy známého seriálu Gomora.

Pravdou je, že se toto místo stalo dějištěm zločinu, prodeje drog, prostituce a kriminality, se kterou nikdo dlouho nic nedělal. Široké, ale prázdné chodníky, žádná kavárna, dokonce ani obchod, krysy a odpadky.

Do starých betonových stěn hryže buldozer mohutnou lopatou a strhává k zemi její obvodové kusy. Je to silný okamžik pro ty, kteří za těmito zdmi prožili kus života. Nelehké je vidět, jak se jim někdejší zázemí – poslední roky však stále více chátrající – bortí před očima.

Od azbestových snů k heroinovým přestřelkám 

Nijak neskrývaný ráj prostituce, dealerů heroinu, kokainu a zbraní, vraždy za bílého dne. Může nevhodně zvolená architektura mít tak vážný sociální dopad na obyvatelstvo, které v ní bydlí?

Sídliště vzniklo jako projekt sociálního bydlení v 60. letech. Jeho název Vele di Scampia (Plachty Scampie) vychází z koncepce budov, které svým tvarem připomínají napnuté námořnické plachty. Podobně jako spousty podobných brutalistních komplexů té doby, mělo jít o experimentální řešení, které by si poradilo s ubytováním chudší třídy lidí. 

Architekt Franz Di Salvo se při jeho navrhování inspiroval komplexem Marina Baie des Anges. Nadčasový projekt pomohl přetvořit opuštěný pobřežní prostor v luxusní rekreační středisko.

Samotný experiment Scampie si pohrával s myšlenkou minimalizovat samotné byty a naopak vytvořit vnější sdílený prostor, kde by se scházeli místní. Každý ze sedmi bytových bloků měl posloužit pro 240 domácností a myšlenka měla navázat na ducha útulných neapolských uliček. Navíc by toto provedení snížilo stavební náklady. 

Jakkoli byla tato představa romantická, architekt musel udělat množství kompromisů. Na původní plány totiž nezbyly peníze, protože je tehdejší úředníci a vysoce postavení lidé prostě rozkradli.

Celý koncept bylo potřeba přetvořit. Projevilo se to například v použití mnohem užších uliček mezi domy a nepraktického „vnitřního schodiště“, které zásadně zhoršilo osvětlení, větrání a obyvatelnost budov. Škrtů dosáhly také původně plánované obchody, kadeřnictví a další služby, které měly místním pomoct se zaměstnaností. Na sídlišti prostě chyběly. 

Budovy Scampie navíc využívaly toxický azbest, o jehož nebezpečnosti se začalo mluvit až o několik let později.

Jako by tyto problémy měly být jistou předzvěstí. Aby toho nebylo málo, Itálii v roce 1980 zasáhlo zemětřesení a tak se některé budovy ani nestihly dokončit. Obsadili je lidé bez domova. Jiným lidem nezbývalo nic než zůstat.

O pár let později se z tohoto místa stalo prokleté peklo na zemi. Jak píše deník Guardian, místo snového řešení složité otázky bydlení se vytvořil slum s lidmi odříznutými od práce, což nutně vygradovalo v kriminalitu a další problémy. 

Být součástí Systému

Chudoba, absolutní nezájem policie a chybějící slibovaná „sociální pomoc“ přetvořily sídliště v dystopickou scenerii. Lidé ve stresu, navíc bez práce, mnoho neřešených odpadků a policie i úřady, které oblast ignorovaly. Až tam byl vliv mafie prorostlý.

Jedny z nejkrutějších mafiánských klanů v Itálii jsou podle místních Cosa Nostra, 'Ndrangheta a Camorra – mezi gangstery nazývaná jako „o´sistema“ – Systém.

A právě poslední jmenovaná našla své centrum vlivu na sídlišti Scampia. Na sídlišti, kde podle pamětníků, kteří promluvili pro Newspeek.com, v té době nikdo nebyl zcela nevinný, a to ani nemusel být zločinec. Každý den se totiž stal svědkem vražd, loupeží nebo jiného druhu kriminality. Neapolští gangsteři našli zdroj peněz také v toxickém odpadu.

Vyrůstat na tomto sídlišti znamenalo hrát si mezi všudypřítomnými odpadky, použitými jehlami od narkomanů a pocitem, že nemusí být bezpečné potloukat se někde sám.