Aj v mladom veku dokážeš veľké veci.
Systém českého vzdělávání se nezměnil už hezkých pár desetiletí. Stále sedíme „přikurtováni“ k lavici a posloucháme výklad, který zapomeneme v sekundě, kdy odevzdáme písemku. Ondřej Kania se to ale rozhodl dělat jinak. Po studiích v americkém vzdělávacím systému se vrátil do Česka, s kamarádem založil firmu, která českým studentům zprostředkovává studium na nejkvalitnějších středních školách v USA a Kanadě a ve třiadvaceti letech si koupil jedno pražské gymnázium, na které v současnosti aplikuje efektivnější způsob práce se studenty. REFRESHER měl nyní příležitost se s Ondrou pobavit o tom, co všechno stálo za velikým úspěchem v tak nízkém věku. Rozhodně si nenech ujít, co má tento inspirativní mladý člověk na srdci.
Ondřeji, když jsem si četla titulek nějakého článku o tobě, spadla mi čelist. Psalo se tam, že „23letý Čech si koupil gymnázium.“ Ty sis vážně koupil celé gymnázium?
Se společníkem Tomášem máme již pátým rokem poměrně úspěšnou firmu, která zprostředkovává studium na nejkvalitnějších středních školách v USA a Kanadě, do toho jsme před dvěma lety přibrali ještě organizování veletrhů těchto škol v rámci České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska, za což nám naše partnerské školy dobře platí, a když se to všechno rozběhlo pořádně, což bylo před zhruba dvěma lety, tak jsme si říkali, že by bylo fajn jít ještě do něčeho dalšího v oblasti školství a vzdělávání. Z toho nám potom logicky vyšlo, že když máme (nebo jsme měli) teď už stovky studentů na nejlepších světových středních školách (internátní školy – boarding schools v USA a Kanadě), víme, jak tam se studenty pracují, jak pracují s učiteli, jaké používají výukové metody, jaké mají osnovy, tak bychom to mohli nějakým způsobem implementovat zde v Česku i pro studenty, kteří třeba nechtějí vycestovat do Ameriky, nebo na to zkrátka nemají peníze, protože rok na takové boarding school stojí od zhruba půl milionu korun a výš. Takže jsme rozeslali e-maily po soukromých gymnáziích, jestli nepotřebují investory a odpověděla nám paní ředitelka z Eko Gymnázia z Prahy 10, která měla finanční a akademické problémy a potřebovala de facto zachránit. Školu jsme převzali, stejně jako její dluhy, začali jsme měnit vzdělávací koncepci, tým učitelů a školu jsme nakonec přejmenovali na Pražské Humanitní Gymnázium a přesunuli na Prahu 4 do Nuslí. Teď se škole daří dobře, máme nového ředitele, nové učitele i studenty a vše šlape, jak má.
Pojďme to vzít ale hezky od začátku. Čím jsi chtěl být jako malý?
U mě se to hodně měnilo. Ze začátku jsem se chtěl živit hraním počítačových her, potom basketbalem, na střední jsem chtěl být prezident a teď už jen čekám, s čím osud přijde.
Nejdříve jsi studoval v Česku, pak ses rozhodl odejít do zahraničí. Kam a proč?
V Česku mi to na škole moc nevyhovovalo už na základce. Neustále jsem měl poznámky a napomenutí, protože jsem se pořád na něco ptal, vyrušoval a nenosil úkoly do hodin, které mě nebavily. Pocházím z rodiny, kde má v podstatě jen jeden člověk maturitu, takže automatická reakce celé rodina byla, že pokud mám špatné známky, tak bych měl jít buď na kuchaře nebo na automechanika. Což jsem nechtěl. Už ve dvanácti mluvil hodně dobře anglicky, protože jsem hrál na počítači World of Warcraft a byl jsem v guildě s lidmi z celého světa a musel jsem se zkrátka dorozumět anglicky. Potom mě ještě hodně bavila historie a občanka, což všechno byly předměty, ze kterých jsem byl na základce nejlepší, nicméně v matice, fyzice a chemii to hodně skřípalo a měl jsem tam i jedno pololetí čtyřku. Naštěstí jsem udělal přijímačky na normální střední, čemuž se každý v rodině divil a šel jsem dál.
Čím vším jsi musel projít, než ses na zahraniční školu dostal? Jak ten proces před tím vším probíhá?
V prváku jsem četl blog jedné holky, která se dostala na internátní školu v Kalifornii. Škola stála ročně 60 000 dolarů, ale tahle studentka dostala vysoké stipendium, takže nakonec platila zhruba 10 000 dolarů. No a já jsem si řekl, že třeba je nějaká škola, kam bych se dostal i zadarmo. Neměl jsem jinou možnost, protože jsem z poměrně chudé rodiny. Otce jsem nikdy neměl a máma byla v té době nezaměstnaná a byla doma s mladšími sestrami, takže jsme skutečně neměli peníze na nic. Byla to má jediná možnost. Na Vánoce jsem si tedy sedl k počítači a našel si všech zhruba 400 internátních škol, které v USA jsou. Napsal jsem jim e-mail a nakonec trvalo 7 měsíců, než jsem přemluvil jednu malou, církevní školu ze státu New York, že by mi měli dát šanci. A dali. Strávil jsem tam poslední dva roky na střední, získal maturitní diplom, dostal jsem se na několik univerzit, ale nakonec jsem se vrátil zpátky do Česka a začal jsem s Tomášem podnikat.
Je mi jasné, že americké vzdělávání má úplně jinou podobu než české. V čem jsi to nejvíce pociťoval ty sám?
V Americe a Kanadě je fantastický systém v tom, že vám škola nepřikazuje, co máte studovat, ale můžete si vybrat. Nemáte týdně 13 předmětů, ale 5. A nejste rozděleni do tříd podle věku, ale podle znalostí a nedostatků. Jinými slovy, já jsem věděl, že mě matematika nebaví, nejde mi a nebudu se jí živit, takže jsem si zvolil nižší úroveň geometrie a naopak u historie, mezinárodních vztahů a businessu jsem si dal nejvyšší úroveň, protože to bylo něco, co mě zajímalo a chtěl jsem to studovat dál. Výuka samotná tam probíhá taky úplně jinak. Neustále diskutujete, něco tvoříte, vymýšlíte a snažíte se zrealizovat. V Česku jsem si neustále musel všechno zapisovat, zapamatovat, napsat to do testu a zapomenout.
Jak vypadal tvůj běžný den amerického studenta?
Internátní školy mají v podstatě velký kampus, kde bydlí studenti, učitelé a další pracovníci školy. Nachází se na něm veškerá sportoviště, učebny i ubytovací zařízení a jídelny. Takže ráno vstanete, jdete na snídaní, následně jste zhruba šest hodin ve škole, kde studujete předměty, které jste si vybral. To, co je další fantastická věc, je to, že internátní školy nabízí i desítky různých zájmových kroužků, jako např. klub, kde se staví roboti, školní časopis, balet, kluby které se zaobírají podnikáním, politikou a tak dále. Takže máte po škole hodinu až dvě zvolenou mimoškolní aktivitu a potom jdete na trénink zvoleného sportu – v mém případě basketbalu. Následně máte večeři a zhruba hodinu až dvě tzv. study hall, což je čas na psaní esejí, tvoření projektů a různých dalších domácích úkolů. Pak máte volno a zhruba v jedenáct jdete spát. Já měl ještě velké specifikum, protože jsem měl 100% stipendium, tak jsem musel šestkrát týdně po škole pracovat. Téměř vždy jsem tak zameškal nějaké mimoškolní aktivity a tréninky a pracoval jsem i v sobotu i v neděli. V podstatě jsem, jak to můžete znát z filmů, dostal krabici sušenek a různých koláčů a klepal jsem na domy v různých čtvrtích po New Yorku, New Jersey nebo Connecticutu a musel jsem měsíčně vydělat 800 dolarů, jinak jsem měl problém. Naštěstí jsem to vždy zvládl.
V zahraničí jsi také úspěšně složil maturitu. Jaký byl ten návrat do Česka? Kam směřovaly tvé první kroky, když ses vrátil? Co jsi chtěl dělat?
Na konci čtvrťáku jsem měl nabídky od univerzit, kde bych dostal basketbalové a akademické stipendium. Nicméně i přesto, že jsem pracoval a měl jsem 100% stipendium, tak to mé studium bylo velmi nákladné, protože museli platit jednou ročně letenku a nějaké menší kapesné a bylo mi jasné, že další 4 roky na univerzitě to finančně nezvládneme. Takže jsem se dostal do Atlanty na dvoutýdenní stáž na konci čtvrťáku k jednomu velmi bohatému podnikateli, který mimo jiné provozoval síť zhruba 50 středních škol a ten mi nabídl práci. Vrátil jsem se tedy po skončení školního roku domů a čekal na pracovní víza. Mezitím jsem již odmítl univerzity, od kterých jsem měl nabídky. Zhruba po třech týdnech jsem byl informován o tom, že z nějakého důvodu nakonec ta práce neklapne. Takže jsem byl hodně v šoku, univerzity by mě již na ten školní rok nevzaly a bylo mi řečeno, že to mám zkusit zase za rok. Takže jsem si řekl, že rok budu v ČR, najdu si práci a potom odjedu na univerzitu. Naštěstí mě po pár měsících napadlo, že bych mohl pomáhat dalším studentům, kteří chtějí studovat v zahraničí a pomoct jim sehnat na internátních školách vysoká stipendia. Dal jsem se dohromady s Tomášem a nakonec to všechno klaplo.
Ve velmi mladém věku jsi dostal příležitost aplikovat tady u nás americký systém vzdělávání. Můžeš mi to popsat podrobněji?
Po převzetí českého gymnázia vloni jsme si řekli, že by bylo úžasné založit další školy, ale ne české, ale zkusit získat akreditaci v Americe na založení podobné školy, na které jsem studoval a na kterou posíláme studenty. Ta americká akreditace dává školám mnohem větší svobodu při tvorbě koncepce, osnov a vzdělávacích metod. Spojili jsme se tedy s jednou naší partnerskou školou z Ameriky, která nás zaštítila a díky tomu naši studenti, když dokončí American Academy in Prague, dostanou středoškolský maturitní diplom a dokončí tak americké střední vzdělání. Ukázalo se, že je o takovou školu obrovský zájem a na první rok jsme měli zhruba 140 přihlášek a z toho jsme přijali 70 studentů. Všichni naši učitelé jsou cizinci, primárně Američané a 75 % našich studentů jsou mezinárodní a pocházejí dohromady z 25 zemí světa.
V čem je podle tebe české školství tak mizerné? Je to chyba učitelů, nebo celého systému – jak je dnes nastavený?
Chyba je v tom, že náš systém se nezměnil prakticky dvě stě let a je nastaven až na čestné výjimky tak, že sedí třicet stejně starých studentů před tabulí, učitel jim něco diktuje nebo píše na tabuli, studenti si to zapíší a následně se to musí naučit na test. A tak pořád dokola a dokola. To bylo fajn v době, kdy lidé trávili celý život v jedné práci děláním základních fyzických úkonů. Dnešní svět je založen na kreativitě, kritickém myšlení, komunikaci, spolupráci, řešení problémů a podobně. To je zcela v rozporu s tím způsobem výuky, který jsem popsal. Učitelé a ředitelé to mají velice těžké, protože systém a všechny různé předpisy a standardizované testování jako jsou jednotné přijímačky a státní maturity jim do velké míry znemožňují aplikovat jakékoliv modernější přístupy a nápady.
Dá se tady vůbec s naším systémem školství ještě něco dělat? Respektive, co se podle tebe musí udělat, aby se to konečně začalo měnit k lepšímu? Jak dlouhý to může být proces?
Reformovat české školství je nutností. Svět se mění obrovským tempem a nemůžeme si dovolit v 21. století mít stále koncipovaný vzdělávací systém tak, jak byl koncipován za Rakouska-Uherska. K tomu, aby se Česko proměnilo z montovny Evropy na ekonomiku nápadů, je potřeba, aby mladá generace uměla perfektně jazyky, byla kreativní, kriticky myslící a podnikavá. Vše začíná a končí u vrcholných politiků, protože ke změně systému musí být politická vůle. Myslím, že se to nakonec povede, ale bude to ještě dalších 5–10 let trvat.
Jak tedy funguje American Academy in Prague? Jak vypadá výuka na této škole?
American Academy se nachází ve stejné budově v Nuslích jako naše Pražské humanitní gymnázium. Školní rok je rozdělen na trimestry a v každém trimestru si studenti vybírají zhruba pět předmětů. Každý trimestr máme rovněž jeden velký tématický projekt, které je mezipředmětový, takže například máme tématický projekt kolonizace Marsu, kdy studenti zkoumají vesmír, cestování po vesmíru, možnosti postavení základny na Marsu, ekonomiku takového projektu, politické a filosofické důsledky, apod. Jak jsem říkal, máme 70 studentů a měli jsme 140 přihlášek. V příštím roce očekáváme, že budeme mít zhruba 180 studentů a otevřeme díky velkému zájmu i American Academy in Brno a American Academy in Bratislava.
Děkujeme, Ondřeji, za inspirativní rozhovor.
Pro více informací: www.jkeducation.cz
