Jeden z nejočekávanějších hororových titulů je tady. Jak pokračování úspěšné série Outlast dopadlo?
Krvavější, nechutnější, poutavější. Takový dojem jsem si odnesl z nového zářezu do těla úspěšné série Outlast, jejíž první díl autoři ze studia Red Barrels vypustili do světa ještě před více než třemi lety, no a po příběhovém DLC s podtitulem Whistleblower, které vyprávělo příběh za příběhem jedničky, se nyní fanoušci žánru dočkali očekávaného, plnohodnotné pokračování. V něm se hráč ocitá v kůži kameramana Blakea Langermanna, který se po boku své ženy Lynn, investigativní žurnalistky, vydává do odlehlé oblasti v americké Arizoně, aby společně přišli na kloub záhadné vraždě mladé, těhotné ženy. Věci ale nejdou zrovna podle plánu a po havárii vrtulníku náš hrdina zůstává opuštěný. A o tom, co ho čeká, se mu nezdálo ani v té nejstrašnější noční můře.
Recenzování proběhlo na standardní konzoli PlayStation 4 a všechny níže přiložené screenshoty pocházejí z vlastního hraní
Bez mučení připouštím, že po zkušenostech s prvním dílem (a zmíněným rozšiřujícím obsahem) jsem od dějové linky nového přírůstku neměl žádná valná očekávání, a možná právě i to se částečně podepsalo na tom, že jsme v tomto směru nakonec zůstal docela mile překvapen. Přestože hlavní zápletka, která se točí okolo snahy protagonisty vysvobodit svoji drahou polovičku ze zajetí místních náboženských fanatiků, není jakkoliv objevná, dokáže titul v hráči vzbudit zaujetí díky střídání dimenzí mezi realitou a bizarními sekvencemi z katolické školy, kam hlavní hrdina v dětství docházel a s tímto místem má dodnes spojený jistý silně traumatický zážitek. Více však prozrazovat nebudu. Dodám snad jen tolik, že tyto dvě paralelní příběhové roviny společně vytváří povedenou kombinaci, která celkový zážitek zvedá o stupeň výše.
V čele zdejších zfanatizovaných kreatur stojí hlavní záporák jménem Sullivan Knoth, kazatel a samozvaný prorok Boží, který se na svých věrných služebnících (či vzdorujících odpůrcích) dopouští nevýslovných krutostí. Jeho postava ovšem v mých očích působí jaksi tuctově a nijak výrazně se mi do paměti nevryla, což je možná do jisté míry způsobeno i tím, že ve hře paradoxně vystupuje jen ve velmi omezeném rozsahu a fyzicky se objeví jen asi ve dvou krátkých scénách. Po zbytek hry o něm buď jen slýcháte od jiných postav nebo o něm čtete zmínky v roztroušených denících a dopisech, které postupně sbíráte.
Co se hratelnosti týče, tak ta se obešla bez zásadnějších změn. Hráč je proti nepřátelům po vzoru jedničky naprosto bezbranný, a tak jeho jedinou možností na přežití je kromě schovávání se ve skříních, barelech nebo pod postelí už jen útěk, který přichází na řadu v těch zoufalých momentech, kdy plížící postup selže.
Prakticky jedinou větší novinkou je obohacení kamery – skrz jejíž objektiv budete po většinu hry sledovat takřka veškeré dění – o detektor zvuku, který vám umožní například udělat si lepší obrázek o pohybu nepřátel. Na jednu stranu může být tato funkce v některých případech dosti užitečná, na stranu druhou mě však popravdě řečeno mírně zklamalo, že ji nebylo reálně zapotřebí využívat v takové míře, jak se zprvu zdálo. Kromě toho příliš nepotěší ani skutečnost, že využívání mikrofonu k detekci zvuku – stejně jako používání starého známého režimu nočního vidění – možná až příliš rychle spotřebovává baterii kamery, kterou jsem si proto zpravidla raději šetřil právě na užitečnější noktovizor a z nového, zajímavého prvku jsem tak nebyl schopen vytěžit maximum. Navzdory nízké výdrži baterek se mi ovšem nikdy nestalo, že bych se ocitl zcela bez šťávy. Náhradních „tužkovek“ se totiž různě po okolí válí vždy dostatek.
Dále stojí za to zmínit, že na rozdíl od předchozího dílu stráví hráč valnou část hry v exteriéru (tedy s výjimkou vzpomínaných školních pasáží, které se odehrávají především uvnitř). Uzamčený areál psychiatrické léčebny z jedničky zde nahrazují kulisy tajuplného městečka Temple Gate se svým přilehlým okolím a jednotlivá místa, do kterých se během jedné šílené noci podíváte, jsou celkem příjemně proměnlivá. Lesy zahalené do mlhy střídají malé farmářské usedlosti s kukuřičnými poli, prohlédnete si útroby chátrajících baráčků, stodol nebo náboženského chrámu s mučírnou, projedete se po řece na dřevěném voru a v neposlední řadě nechybí ani podzemní doly.
Veškerými rozmanitými prostředími však jako temná nit prostupuje jeden klíčový element, a to je v zásadě všudypřítomný hnus, který si autoři neodpustili ani tentokrát. Ba co víc, dokonce bych se ani nezdráhal říct, že s nechutnostmi zašli ještě o krok dál než dříve. Minimálně pokud jde o množství rudé tekutiny, kterou vás hra zaplaví (někdy i doslova). Skoro to vypadá, jako kdyby si tvůrci řekli, že více krve automaticky znamená více děsu (což pro některé hráče samozřejmě může platit), osobně ale velkým příznivcem tohoto přístupu nejsem. Je pravdou, že některé scény tak mohou být poměrně působivé a v hráči třeba zanechají otisk, zároveň si ale budete uvědomovat jakousi prvoplánovou povrchnost, kterou hektolitry tekoucí, stříkající a pršící krve způsobují. Nemluvě o rozčtvrcených a jinak zmasakrovaných tělech (lidských i zvířecích), kterými hra též nijak nešetří. A stejně tak tématika vraždění dětí, která se ve hře objevuje, se v konečném důsledku jeví spíše jako trochu nucená snaha šokovat, ale na pocitu strachu nijak výrazně nepřidává.
To vše jen podtrhuje můj závěr, že Outlast 2 (stejně jako první Outlast nebo Resident Evil VII) je hra více nechutná nežli skutečně strašidelná. Ale znovu upozorňuji, že mluvím pouze o svém osobním vnímání vnějších vizuálních vjemů, které, pokud jde o prezentaci explicitního násilí a brutálních scén, ve mne zkrátka a jednoduše děs nevyvolávají. Pokud ve vás ano, tak věřím, že nebudete spát ještě týden po dohrání. A těšit se můžete i na pár obligátních lekaček, které k žánru už jaksi neodmyslitelně patří, byť se mi zdají občas trochu laciné a předvídatelné.
Naopak chvíle, u kterých se mi rozbušilo srdce nejvíce, byly rychlé úniky s vyšinutými pronásledovateli v zádech a něco do sebe bezesporu má i tiché plížení ve stínech, kdy jsem se snažil mezi nepřáteli nepozorovaně proklouznout. To vše za doprovodu opravdu zdařilého ozvučení, které krásně umocňuje atmosféru okamžiku a vytváří parádní napětí. Párkrát se mi ovšem stalo, že hudba zničehonic nabrala intenzivní tempo, jako kdybych se před zrůdami kolem prozradil, nikdo mi však po krku nešel, což v hráči pochopitelně vyvolává zmatení.
Z technického hlediska nemám ke hře žádné silné výtky. Vše běží hezky plynule se stabilní hladinou počtu snímků za vteřinu, hra nepadá a nezaregistroval jsem ani žádné viditelné bugy. Grafické provedení nenadchne, ale ani neurazí, přičemž jedinou větší výhradu mám snad jen ke zpracování obličejů postav. I ta hrstka, s níž navážete krátkou konverzaci, má totiž ve tváři zhruba srovnatelné množství života jako z kůže stažený chudák naražený na kůl.
Umělá inteligence nepřátel je z mého pohledu na relativně ucházející úrovní, ačkoliv se i zde najde prostor pro zlepšení. Ve většině případů byli posluhovači místního antagonisty poměrně všímaví, při opakovaných honičkách se však zdálo, jako kdyby o mne po jedné či dvou zatáčkách okamžitě ztratili zájem. Přesto jsem v jejich hnilobných spárech i na normální obtížnosti (která je mimochodem tou nejnižší) skončil vícekrát, než bych čekal, a pokud si nebudete dávat pozor, skončíte v nich i vy. Vyšší stupně obtížnosti vám pak zážitek ještě více znesnadní větším počtem protivníků nebo nižším výskytem náhradních baterek a léčidel.
Dohrání hry mi zabralo přibližně 8 hodin, pokud ale budete pečlivě šmejdit po okolí, abyste našli všechny dopisy a další tajemství, herní dobu si zřejmě ještě o pár hodin protáhnete. Proběhnout ji ale můžete i pod 4 hodiny, za což vás hra odmění Trofejí/Achievementem.
V celkovém měřítku se domnívám, že Outlast 2 je kvalitnějším titulem než jeho předchůdce. To především díky poutavějšímu příběhovému pozadí, ještě o něco více vtahující atmosféře nebo jemně vylepšené hratelnosti založené na bezbrannosti a tichém postupu. Zároveň ale bohužel platí, že hra dokáže spíše zvednout žaludek než skutečně vystrašit, což je dle mého názoru docela na škodu. Pokud na vás ale tato forma přístupu funguje, tak si ty pleny od tvůrců možná přeci jen pořiďte. Outlast 2 je povedenou žánrovkou, která sice mezi konkurencí nijak výrazně nevyniká, pořád se ale jedná o relativně intenzivní zážitek, který by hororové nadšence s otrlejší náturou neměl minout. 7,5/10
