Jak se objednat k psychologovi a jak probíhá sezení? Nebudeme vás soudit, vysvětluje psycholožka Tereza Hrušková (Rozhovor)

Tereza Hrušková pracuje jako poradenská psycholožka na univerzitě v Brně a zároveň je frekventantkou pětiletého psychoterapeutického výcviku KBT (kognitivně-behaviorální terapie). Cítí potřebu uvést věci na pravou míru a bořit mýty, které se s návštěvou psychologa pojí. I proto založila projekt K psychologovi, prostřednictvím kterého bezplatně pomáhá lidem na cestě „na sezení“.  Uvádí, že při návštěvě psychologa nemusíme být nutně „blázni“ či „na hlavu“.

Do Prahy za námi Tereza přijela z Brna. Hned při vítání oceňujeme, že si na rozhovor našla čas. Je nám jasné, že psychologové a psycholožky musí být aktuálně zavalení prací, což Tereza následně sama potvrzuje. „Upřímně jsem zvažovala, zda naše setkání neodložit. Je toho teď opravdu hodně. Pak jsem si ale řekla, že osvěta je potřeba, tak jsem tady,“ řekla.

Jak se vypořádat s úzkostmi spojenými s válkou?

V dnešní zrychlené době často očekáváme, že dostaneme zázračnou pilulku, která začne okamžitě fungovat a všechny emoce, všechny úzkosti a všechna trápení za nás vyřeší. Stejně jako jsme zvyklí, že když nás bolí hlava, vezmeme si prášek a bolest zmizí.

Nicméně v případě úzkostí se jedná o práci krok po kroku. Začít můžeme zvědoměním toho, že úzkost je pouze a jen emoce, která zároveň nemusí být jediná přítomná. Často říkáme, že máme úzkosti, ale za tím jsou schovány další emoce – stres, nejistota, strach, výčitky. Emoce totiž neumíme moc dobře pojmenovat, máme je akorát rozděleny na ty „dobré“ a „špatné“.

Těch špatných se bojíme už od dětství, kdy nám rodiče říkali, abychom nebrečeli nebo abychom se se svými emocemi zavřeli do pokoje do doby, „než se uklidníme“. Ovšem čím lépe dokážeme emoce pojmenovat, tím se i lépe bude orientovat náš mozek, může si pak říct: „Oukej, cítím nejistotu. Proč jí cítím? Co teď potřebuji?“

Zastavme se, zkusme udělat mezi tím, co cítíme, a jak reagujeme, mezeru. Párkrát se v klidu nadechněme a zkusme pojmenovat, co se nám aktuálně děje. Úzkosti vznikají z obav: co je to, čeho se bojíme? Můžeme to nějak ovlivnit? 
 
Zároveň se nevyhýbejme situacím, které nám přináší úzkosti – sice dojde ke krátkodobé úlevě, ale ve výsledku se intenzita té emoce zvyšuje. Je to jako když děti nechtějí do školy, čím více to budou oddalovat a škole se vyhýbat, tím bude narůstat i strach a úzkost.
 
Jak jsem již zmínila, emoce si můžeme nejprve zvědomnit a pojmenovat. Pomalu, polehoučku. Pak dojdeme k zvědomění, že emoce je jako vlna, přijde, ale zase odejde. Ale když se jí vyhneme a postavíme proti ní přehradu, vlna bude akorát narůstat. Pak přehradu protrhne mnohem silněji – s celou armádou dalších emocí.

Máme „právo“ cítit úzkost?

Ano. Přesto, že jsme od války v podstatě dost daleko a stále žijeme svůj „normální život“, tak to zasáhlo náš jistý pocit bezpečí. Je to tudíž naše přirozená reakce, tělo se chce z obrovské nejistoty dostat zpět do jistoty.

Vraťme se například do pravěku. Víme, že tam někde číhá lev, sice ne úplně před naším obydlím, ale stejně je nám úzko. Přijde na nás? Pokud přijde, kdy? Něco podobného jsme zažívali i v první vlně covidu – tuto obrovskou ztrátu bezpečí. Nevěděli jsme, co se stane zítra, nemohli jsme v podstatě nic plánovat. A na to nejsme zvyklí.

Můžeme se ještě vůbec smát?

Jasně! Já mohu soucítit s lidmi zasaženými válkou, ale je důležité myslet i na sebe. Když já nebudu v pohodě, tak nebudu schopna pomoci ostatním – nebudu schopna zorganizovat sbírku, donést věci, poslat peníze. Ano, můžeme se starat o ostatní, ale pokud se nepostaráme o sebe, tak to stejně nic dobrého ve výsledku nepřinese.

Myslím, že právě i ten úsměv je něco, co nyní potřebujeme. Co nás na chvilku vrátí zpět do „normálu“.

Emoce jsou data, vždy něco signalizují. V tomto případě například, že nám to není jedno, že soucítíme. Strach má i aktivizující formu, která nás nutí „něco dělat“ – proto také pořádáme tolik sbírek a poskytujeme ubytování. I pláč je tudíž legitimní reakce. Ale zase není v pořádku, když se jimi necháme pohltit.

Jak nadále normálně žít, když nám připadá, že už nic nemá smysl?

Řešili jsme teď aktuálně s mými klienty, že si vyčítají, že jdou normálně do práce, nakupovat, že si objednají jídlo, ale někdo ne tak daleko od nás takovou možnost nemá – ba co víc, bojuje o život. Došli jsme k tomu, že je vhodné si obě situace oddělit – mohu cítit lítost, může mi být úzko z aktuální situace, ale zároveň mohu pořád pokračovat v tom, co běžně dělám.

Krizové linky a Linky důvěry v ČR

Je dobré si uvědomit, že tím, že si budu vyčítat svůj běžný život, nikomu – ani sobě – nepomůžu. Když budu ležet doma a nic nedělat, co mi to přinese?

Opět je nutné zdůraznit, že se jedná o naprosto přirozenou reakci, přeci jen – naboural se nám základní pocit bezpečí. Tělu ani mysli tak nepřipadají naše „běžné“ činnosti, jako například cvičení, smysluplné. Teď chceme hlavně pocit primárního bezpečí, který nenalézáme, když cvičíme, když jdeme s kamarády na pivo.

Nemusíme se do běžných činností úplně nutit, ale je dobré mít nějakou strukturu, plán, režim, o který se mohu opřít. Může to být náš záchytný bod, kterého se během dne chytneme. Myslím, že každý z nás dokáže nalézt rozdíl v tom, kdy už se vyloženě nutíme, a kdy se nám sice nechce, ale víme, že to pro nás ve výsledku bude dobré. Na druhou stranu, když cítím, že se potřebuji najíst, vyspat, odpočinout si, tak si to dovolit.

Měli by influenceři sdílet svůj content, jako by se nic nestalo?

O tomhle „hejtění“ influencerů se mluvilo nejvíce asi v ten čtvrtek, když to všechno začalo. Nyní si ale myslím, že si lidé uvědomili, že je vážně informace mohou hodně zahltit – až vyčerpat. Uvědomili jsme si, že potřebujeme také vypnout. Potřebujeme i náznak „něčeho normálního“, potřebujeme se zasmát.