Když se dabovala Pretty Woman, osm lidí namluvilo čtyřicet postav. Dnes je dabingu mnohem víc, miluju to, říká Wágner (Rozhovor)

V televizi zrovna běží známý akční film z devadesátek. Ty, společně se svou rodinou nebo třeba přítelkyní, u ní sedíš a zrovna čekáš na svou oblíbenou českou hlášku, jelikož snímek miluješ. Věta zazní, ty ji odrecituješ slovo od slova a následuje smích. A dobrá nálada pokračuje, jelikož se blíží další věta.

Ve skutečnosti ale Brad Pitt nebo Bruce Willis česky nemluví. Zamyslel ses někdy nad tím, kdo tu hlášku zvládl takto bezchybně přednést?

Někdo jej nemusí, někdo po něm prahne. Český dabing se může v roce 2022, v době pokročilé znalosti angličtiny, Netflixu a dalších streamovacích platforem, jevit jako přežitek, nicméně řemeslo jako takové spíše vzkvétá. Své o tom ví i dvaadvacetiletý dabér Richard Wágner, jenž svou vášeň pro dabing hned po střední škole převtělil v realitu, odstěhoval se do Prahy a začal si plnit sen.

V rozhovoru jsme zjistili, co všechno se za namluvenou hláškou skrývá. Richard nám přiblížil, jak se člověk dostane k dabování třeba počítačové hry, kdo je jeho vzor, jaký je proces dabování a dokonce přišla řeč i na to, jak se k dabingu dostat. On, stejně jako i my, často slýcháme, že by se někdo chtěl stát dabérem. Proto jsme mu otázku přímo položili.

Když jsem byl menší, slýchával u televize od dospěláků kolem, že je český dabing jedním z nejlepších na světě. Bylo to tak? A jak je na tom český dabing dnes, žije?

Myslím, že český dabing určitě neupadá. Ve zlaté době dabingu, o které se evidentně bavíme v sedmdesátkách, osmdesátkách a devadesátkách, to bylo ale tak, že dabovali pouze a jenom herci. Například pan Hrušínský nebo pan Munzar, ti z toho Národního. Bardi, kterým v té době bylo přece jenom kolem čtyřicítky. 

Nechci tím ale shazovat pozici „čistokrevného“ dabéra; devadesát devět procent z nich jsou vystudovaní herci, kteří hrají v divadle. Spíš bych to podal tak, že dříve toho nebylo tolik k dabování, což znamená, že diváci nemohli být rozmlsaní angličtinou. Jediné, co tehdy znali, byl dabing – Četníky si ve francouzštině nepustili, pouze poslouchali pana Filipovského. Dnes máme možnost duálního vysílání, takže divák má tendenci srovnávat. Duální vysílání je navíc pro osoby, které dabing rády nemají, způsobem, jak se vyhnout zbytečnému hanění dabingu a neřešili jej. 

Tím, jak se v posledních letech začaly dabovat všechny streamovací služby, je dabingu strašně moc. I u mně je skrze Netflix hodně práce – točí se nové věci a dávají se do toho peníze. Není to jako v devadesátých letech u Pretty Woman, že čtyřicet postav namluví osm dabérů. 

Mluvíme tedy o jiné době.

Je to tak. Dnes dabing žije a nebál bych se říct, že spíš vzkvétá. Objevuje se spousta nových mladých herců a režisérů, kteří to chtějí dělat strašně poctivě. Nebojí se udělat sedmnáct pokusů jedné repliky jen kvůli přesnějšímu dechu. Co se pixarovek a pohádek týče, ty se dokonce dabují ještě poctivěji, jelikož nad nimi na místě osobně dohlíží polská pobočka Disney.

Takže ani nyní, když všude prostupuje angličtina, nemůžeme považovat dabing za přežitek doby minulé?

Určitě ne. Chápu, že v očích generace Z to tak vypadat může. A to neříkám jen proto, že bych částečně přišel o práci. Na co se budou dívat starší lidé? Nebo děti? Nebo ti, kteří nemají dobrou angličtinu, nebo se nechtějí koukat na titulky? Tím nechci říct, že až staří lidé nebudou a děti vyrostou, že nebude co dabovat. Je to pro spoustu lidí stále naprosto běžná věc a vůbec by je nenapadlo si pustit film s titulky

Dabing jsem chtěl dělat odmalička. Tehdy jsem si vzal epizodu Simpsonů, spustil mikrofon za šedesát korun a bez přestávky nadaboval celý díl dětským, osmiletým hlasem.