Je to rok od vyklízení squatu Klinika. Zatímco jedna strana tvrdí, že Praha podobné místo potřebuje, druzí jsou zase názoru, že na cizí pozemek se nevstupuje. Čím vlastně byla Klinika? A kolik je v hlavním městě neobydlených domů?
Leden 2019, Jeseniova ulice v Praze. Před nápadně ozdobenou budovou se už od rána srocují aktivisté, kolemjdoucí i novináři. Dnes je den, kdy do budovy bývalé plicní kliniky v 10 hodin dopoledne vnikne exekutor a započne s exekucí. Jednalo se totiž o objekt, kde několik let působilo Autonomní centrum Klinika.
Členové Kliniky byli pro jednu skupinu obyvatel obyčejnými squattery, kteří obydlili cizí majetek, pro jejich podporovatele však byli těmi, kdo čtvrť obohacoval zajímavými akcemi, přednáškami, kurzy i promítáním. Pomáhal a upozorňoval na problémy dnešní společnosti.
Zároveň Klinika poukazovala na to, jak stát hospodaří se svým majetkem, ale rozvířila i diskuze, zda bychom měli vyvlastňovat chátrající budovy, nebo to nechat na zodpovědnosti majitele. Pojďme se podívat na to, čím vlastně byla Klinika.
Symboly svobody
V roce 2014 obsadila a uklidila starou, tehdy pět let nevyužívanou budovu na pražském Žižkově parta lidí z iniciativy Klinika. Vznik tohoto prostoru byl reakcí nejen na samotné chátrání původní budovy, ale také na úbytek pražských nekomerčních prostor s větším smysluplným přesahem.
„Státní aparát a jeho represivní složky svým chováním dokazují, že je to pro ně aktivita nebezpečná, protože otevírá prostor ke skutečné alternativě k dnešní kultuře a společenskému životu. Pro nás je to naopak aktivita nezbytná a potřebná,“ psala iniciativa v době svého vzniku.
„Díky Klinice se potkala spousta lidí, vytvořila se spousta nových sociálních vztahů, přátelství, narodilo se pár dětí a ukázalo se, že jiný svět, založený na solidaritě a vzájemné pomoci, takový který se nepodřizuje diktátu peněz, zisku a soutěžení, může fungovat,“ zavzpomínal pro REFRESHER člen kolektivu Arnošt Novák.
Autoři myšlenky se odkazovali k někdejšímu squatu Ladronka. Tuto chátrající usedlost na Praze 6 osídlili anarchisté již v roce 1993. Z opuštěného domu se stal unikátní prostor pro alternativní umělce a aktivitu nezávislou na penězích.
Její zakladatelé Ladronku vyklidili, ustanovili jasná pravidla, jak se v komunitě chovat, o budovu se starali a brzy se z ní stalo plnohodnotné centrum undergroundové kultury, kde prostor dostávali umělci i politicky angažovaní jedinci. Vytvořili unikátní autonomní centrum nezávislé na sponzoringu, dotacích ani grantech.
Skončili po sedmi letech, kdy je z objektu vyhnali policisté.
„Ladronka měla kouzlo sama o sobě. Byla to krásná budova na krásném místě uprostřed parku. To, že jsme tam mohli rozjet další aktivity, nám umožnila shoda okolností. V té době ale byla společnost mnohem svobodnější,“ řekl ještě před vznikem Kliniky v rozhovoru pro Radio Wave Novák, jenž v prvním squatu také působil.
Squatting bývá u nás i ve světě vnímán rozporuplně. Zabrání cizího pozemku je z hlediska tuzemského zákona vnímáno jako trestný čin a další evropské země ke squaterství přistupují podobně.
Příkladem odlišného přístupu k věci je však Velká Británie, kde po deseti letech nepřerušeného obydlení lze nerezidenční objekt „vysquattovat“. Úřady jednoduše po této době zkontaktují majitele a ten má 65 dnů na to, aby podal námitku – jinak o budovu přijde. Británie tímto způsobem bojuje s vlastníky, kteří se o své objekty nestarají.
