Nenechajte sa zmýliť. Cuphead rozhodne nie je hrou pre deti. Možno len ako trest pre tie neposlušné.
Začneme netradičně – statistikou. Cca 10 hodin hraní a přesně 727 smrtí. Mých smrtí. To znamená smrt a pocit marnosti v průměru každých plus minus 50 sekund. Anebo ještě jinak. Dante Alighieri ve své Božské komedii popisuje devět částí (kruhů) pekla a já si právě prošel všemi devíti. Tak by se dal ve stručnosti pospat můj výlet do malovaného světa nové indie plošinovky Cuphead, která ve svém nitru ukrývá daleko více bolesti a utrpení, než by se při pohledu na její roztomilý zevnějšek mohlo zdát. Ale vítězoslavně jsem se nakonec vrátil zpět na světlo. Vysílený, na pokraji pláče, ale přece šťastný. A s obrovskou chutí sebemrskače si tuhle náročnou odyseu dát ještě jednou.
Recenzování proběhlo na konzoli Xbox One S
Malovaný skvost
Na vydání Cupheada jsme čekali opravdu dlouho. Jeho úplné počátky se dají vystopovat až do roku 2010, kdy na hře začala pracovat dvojice bratrů Chad a Jared Moldenhauerovi, kteří společně založili malé, nezávislé StudioMDHR Entertainment. O čtyři roky později se nám pak hra představila na největšího herního veletrhu E3, kde se zařadila mezi ta nejzajímavější oznámení celé konference Microsoftu, nicméně trvalo ještě dalších několik let, než se k nám hra konečně dostala.
Takto vleklý vývojový proces je obzvlášť na poměry většiny indie titulů dosti nezvyklý, což v nejednom hráči mohlo vzbouzet obavy, zda nebyl projekt v tichosti zrušen. Naštěstí ale nebyl. Hra je tady a láska a péče, jakou tvůrci svému dílu věnovali, jde cítit doslova na každém kroku – to především v estetické rovině a hravosti, kterou je titul prošpikovaný skrz naskrz.
Jedno z největších kouzel hry je tak patrné hned na první pohled, a tím je velmi originální grafické zpracování. Autoři jím zcela otevřeně odkazují na animované americké filmy a pořady z třicátých let minulého století a přestože hry v podobném stylu se již v minulosti objevily, Cuphead se díky němu naprosto zásadně odlišuje od drtivé většiny současné produkce.
Vše, co ve hře vidíte, je ručně namalováno, a to i včetně veškerých animací postav, které se po vzoru starých disneyovek hýbou ve 24 snímcích za sekundu, zatímco zbytek celé hry běží v 60 snímcích za sekundu. Senzační dojem z vizuální stránky navíc podtrhuje silný důraz na detail a velmi často taky malebné zátiší, které z hraní dělají učiněnou pastvu pro oči.
Špičkové grafické provedení navíc skvěle dotváří i parádní ozvučení. Hudební stránka hry, kterou si vzal na starosti skladatel Kristofer Maddigan, se stejně jako ta výtvarná vrací do minulosti, a nese se tak v duchu starých (nejen) jazzových tónů a melodií. Velmi příjemné je mimochodem i zpívaná znělka, která se rozehraje hned v úvodním menu hry a v několika krátkých verších nastíní jednoduchou příběhovou zápletku.
Byl jednou jeden hrníček
Dějová linka hry se točí kolem dvojice ústředních postav – Cupheada a jeho bratra Mugmana. Ti jednoho dne zabloudí příliš daleko od svého domova a cesta je zavede až do neony rozzářeného kasina, kde se bezhlavě pustí do hraní kostek a série výher na sebe nenechá dlouho čekat. Má to ale háček. Majitelem podniku je totiž všemi mastmi mazaný ďábel, který za použití lsti vyhraje nad mladými chlapci jejich dětsky nevinné duše. Cuphead a Mugman tak pána pekel v zoufalství na kolenou odprosí, zda by si svůj dluh nemohli nějak odčinit, na což prohnaný roháč přikývne a vyděšeným bratrům zadá nesnadný úkol – vybrat duše od všech jeho dlužníků.
Tím se dostáváme k té nejdůležitější části hry – soubojům s bossy. Těch je ve hře poměrně slušné množství a hráč je objevuje při procházení po herním světě, který se dělí na tři ostrovy, přičemž pro postup z jedné části do druhé a z druhé do třetí je vždy třeba nejprve sebrat duše všech bossů v okolí.
Těšit se přitom můžete na vskutku rozmanitou plejádu potvor – mimo jiné se utkáte proti přerostlé slunečnici, pirátovi na oživlé lodi, vysmátému klaunovi s nafukovacími balónky psích hlav, včelí královně s kouzelnou hůlkou v ruce a celé řadě dalších prapodivných bytostí, které vám už ale nebudu prozrazovat. Dodám snad jen tolik, že některé střety se odehrávají na zemi, v jiných budete létat v letadélku ve vzduchu a každý ze soubojů má navíc hned několik fází, během kterých nejenže sílí útoky daného prevíta, ale často se boss taky znetvoří do nějaké ještě zlověstnější podoby.
Skákej, střílej, umírej
Hratelnost pak tvoří v zásadě dva základní ovládací prvky – vyhýbání se útokům nepřátel a střílení projektilů ze špičky Cupheadova prstu. A přestože jde takřka každý z boss fightů zvládnout hravě jen za pár krátkých minut, nebývá ničím neobvyklým, že u něj strávíte klidně skoro celou hodinu. Hodinu, ve které okusíte emoce, o kterých jste ani nevěděli, že existují. Vytrháte si vlasy, začnete lézt po zdech a naučíte se chrlit nadávky v osmi světových jazycích. Ve výchozí podobě totiž křehounký Cuphead vydrží jen 3 zásahy, načež se odebere do hrníčkového nebe, a vy tak celý souboj musíte začít nanovo. A zase nanovo. A zase nanovo. A zase nanovo...
Z předchozích řádků jste tak již mohli vytušit, že náročnost, s jakou tato roztomilá plošinovka vstupuje na scénu, je doslova a do písmene pekelná. Cestu k ní si tak nejdou jen ti nejotrlejší a jen ti nejotrlejší z nejotrlejších ji taky dokončí. Nadmíru zábavná hratelnost spočívající ve zdolávání tuhých bossů je zde vyvážena notnou dávkou frustrace, na kterou se zkrátka budete muset připravit a která vás nemine. O to sladší pak ale bude příchuť vítězství (teda za předpokladu, že dřív svou herní mašinu vzteky nevyhodíte z okna).
Ale budiž, na výzvě a náročnosti jako takové samozřejmě není nic špatného, problém v tomto případě ovšem je, že smrt čas od času nezaviní ani tolik vaše nešikovnost jako spíš fakt, že dění na obrazovce dokáže být místy poměrně chaotické a nepřehledné. Raději si ani nechci představit, jaký velký zmatek pak může nastat při hraní ve dvou hráčích v režimu lokální kooperace. Dosti nepohodlný je také designový archaismus spojený s ovládáním vašeho hrdiny, který dokáže střílet jen do několika směrů a hráč tak nemůže z místa zaměřit přesně tam, kam chce.
Upgrady a vylepšení
Na druhou stranu jsou zde i prostředky, jak si hraní alespoň částečně usnadnit. Řeč o užitečných upgradech a nových dovednostech, které pro svého porcelánového hrdinu můžete výměnou za zlaté penízky zakoupit u zdejšího prasečího obchodníka. Díky nim tak lze Cupheadovi propůjčit novou útočnou či obranou schopnost, přidat mu ještě život navíc a tak dále.
Zlaté penízky na nákup vylepšení budete sbírat v takzvaných Run & Gun misích, v nichž je vaším cílem proběhnout úrovní a postřílet slabší protivníky s obvykle nějakým mini bossem na samém konci. Nenechte se ale zmást, přestože se nejedná o plnohodnotné souboje jako ve zbytku hry, dokáží i tyto menší mise potrápit úplně stejně jako kdejaký bossák, v některých případech možná ještě o něco více.
Kromě toho můžete získat i nové speciální útoky, kterými vás odmění postava stříbrného kalíšku, když ji v mauzoleu ochráníte před dorážejícími vlnami duchů. Tyto speciální útoky se vám pak v průběhu boje nabíjejí a jejich prostřednictvím můžete nepříteli uštědřit o něco silnější úder nebo třeba na krátkou dobu získat nesmrtelnost, což se rozhodně hodí a může vás to mnohdy vytáhnout z pěkné šlamastiky. Před nemilosrdným utrpením se ale stejně nikam neschováte.
O neúprosné povaze hry ostatně svědčí i zdejší počítadlo smrtí v podobně jezerního ducha, který vám s přesností ochotně prozradí, kolik hořkých porážek jste už utržili. V mém případě to bylo přes zmíněných sedm stovek, což asi není příliš daleko od mé bilance v rámci celé trilogie Dark Souls dohromady – v této souvislosti mimochodem není bez zajímavosti, že Cuphead na sérii z dílny studia From Software odkazuje charakteristickým nápisem YOU DIED po každém úmrtí.
Jen na vlastní nebezpečí
Cuphead je jednoznačně vysoce zábavnou a návykovou hrou, v žádném případě však nelze doporučit každému. Do jejího infantilně roztomilého výtvarného stylu je věru velmi těžké se nezamilovat hned na první pohled, pod touto překrásně malovanou fasádou ovšem dřímá učiněné peklo. Celková náročnost však bohužel místy plyne z nepřehledného dění na obrazovce a nepříliš pohodlného míření při střílení. Hra navíc občas působí dojmem, jako kdyby úspěch závisel více na štěstí než na dovednostech. Pokud se tedy u hraní neradi trápíte, dejte od Cupheada ruce pryč a raději urychleně zapomeňte, že vůbec existuje. Naopak v případě, že máte pořádně tuhý kořínek a nezdráháte se za porci zábavy dát všanc i svoji vlastní příčetnost, pak jste na správné adrese. 8/10
