Spravodajský portál pre modernú generáciu, ktorá sa zaujíma o aktuálne dianie.
Zaujíma ťa aktuálne dianie? Správy z domova aj zo sveta nájdeš na spravodajskom webe. Čítaj reportáže, rozhovory aj komentáre z rôznych oblastí. Sleduj Refresher News, ak chceš byť v obraze.
Kliknutím na tlačidlo ťa presmerujeme na news.refresher.sk
29. júla 2017, 16:00
Čas čítania 0:00
Pavlína Plecitá

Někdo její tělo obdivoval, jiným se hnusila. Smutný osud jedné z nejznámějších představitelek lidských kuriozit Saartjie Baartmanové

ZAUJÍMAVOSTI
Uložiť Uložené
Citlivý obsah
Článok môže obsahovať:
  • produkty a služby určené pre osoby staršie ako 18 rokov
  • sex, nahotu a iný NSFW obsah
  • násilie, krv alebo obsah nevhodný pre citlivé povahy
mám nad 18 rokov
a chcem zobraziť obsah
späť na hlavnú stránkuSpäť

Hotentotská Venuše proslavila přehlídky lidských anomálií po celé Evropě.

V podstatě po téměř celou historii lidstva vyvolávaly lidské kuriozity u zbytku populace různé pocity. Někteří jimi byli fascinováni, jiní pohoršováni nebo znechuceni. V každém případě často přitahovaly pozornost. Nejprve to byly divošské kultury, které se značně lišily od toho, jak žili evropští kolonizátoři v 15. století. Jakékoliv známky exotismu stály v popředí těch největších a nejznámějších kabinetech sběratelů kuriozit po několik století.

Od 19. století přichází nový trend – sběratelé, antropologové nebo jen senzachtiví byznysmeni zakládají akce, kde budou kuriozity představovat široké veřejnosti. Tyto přehlídky odlišných, deformovaných, netypických těl měly různé podoby. Zprvu se objevovaly v zoologických zahradách, domorodých vesničkách, anatomických muzeích, kabinetech kuriozit, muzeích voskových figurín nebo na výstavách a veletrzích. Později už začaly vznikat vyhraněné prostory pro vystavování „lidských zrůdiček“ v cirkusech nebo známé freak shows a tzv. human zoos, jejichž účelem bylo často vydělat pěkný balík peněz.

Organizátoři těchto zařízení, tzv. impresáriové, se ke svým zrůdičkám chovali různě. Je pravda, že v některých human zoos panovala rodinná atmosféra a vystupujícím lidským kuriozitám byl zajištěn důstojný přístup ze strany vedení. Ne všichni ovšem měli takové štěstí. Příkladem může být životní příběh africké ženy, která se ve své době stala jednou z nejznámějších vystavovaných kuriozit. Řeč je o Saartjie Baartmanové, které se jinak přezdívalo „Hotentotská Venuše“. Při pohledu na dobovou kresbu určitě pochopíte proč.

Kresba Saartjie Baartmanové

Někdo její tělo obdivoval, jiným se hnusila. Smutný osud jedné z nejznámějších představitelek lidských kuriozit Saartjie Baartmanové
Zdroj: Wikipedia/Bibliothèque Nationale de France

Byla to právě tato žena, která na začátku 19. století přinesla výstavám lidských těl největší slávu. Dodnes není jasné, kdy přesně se Saarinka, jak ji dnes někdo nazývá, narodila. Předpokládá se, že to bylo někdy před rokem 1790. Patřila k rodu Khoikhoi, tedy kmeni a etnické skupině jihozápadní Afriky. Jednalo se o jedince, kteří se vyznačovali malým vzrůstem a zbarvením kůže podobnému obyvatelům Indie. Holandští kolonizátoři, kteří se sem dostali v 15. století, těmto lidem říkali Hotentoti, kvůli jejich nesrozumitelnému, mlaskavému jazyku.

O jejím dětství toho není příliš známo. Oba její rodiče zemřeli, ona sama pak porodila jedno dítě, které však zemřelo záhy po porodu. Saartjie své objevitele zaujala na první pohled. Ženské anatomické anomálie zadní části těla nebyly tehdy pro tuto oblast Afriky až tak výjimečnou záležitostí. Proporce zadnice Saartjie však byly daleko enormnější, než jak tomu bylo u ostatních žen žijících ve vesnici. 

hotentotská žena

Někdo její tělo obdivoval, jiným se hnusila. Smutný osud jedné z nejznámějších představitelek lidských kuriozit Saartjie Baartmanové
Zdroj: Wikipedia/SM

Jedná se o zvláštnost zvanou steatopygie. Ta se projevuje ukládáním podkožního tuku v oblasti hýždí a boků. Už na první pohled si tak můžeme všimnout, které ženy některých negroidních ras touto anomálií vynikaly. Proč k tomuto efektu u některých afrických (zejména pak hotentotských) žen (a ve velmi malém rozsahu i mužů) docházelo, není dodnes přesně známo. Předpokládá se však, že tento genetický rys souvisel s otázkou mateřství. Francouzský cestovatel a ornitolog François Levaillant jej například popsal takto: „Jejich prodloužená kostrč nese tak velké množství tukových tkání, že matky na svých zadcích mohou nosit malé děti, jež se tam vzpřímeně drží jako žokej na koni.“

Ilustrace Hotentotské Venuše z roku 1810

Někdo její tělo obdivoval, jiným se hnusila. Smutný osud jedné z nejznámějších představitelek lidských kuriozit Saartjie Baartmanové
Zdroj: Wikimedia Commons/Julo

Pojmenování „Venuše“ pak souvisí s dřívějším výskytem steatopygie. Dle dochovaných pravěkých sošek, tzv. Venuší, které jsou pojmenovány po řecké bohyni plodnosti, můžeme usuzovat, že v paleolitu byl nadměrný tuk v oblasti hýždí a stehen něčím nejen zcela obvyklým, ale také obecně považovaným za ideál ženské krásy. Pravěcí muži zkrátka měli své ženy „za co chytit“, jak bychom řekli dnes.

Věstonická Venuše

Někdo její tělo obdivoval, jiným se hnusila. Smutný osud jedné z nejznámějších představitelek lidských kuriozit Saartjie Baartmanové
Zdroj: Wikimedia Commons/Petr Novák

Ale vraťme se nyní zpět k Saarince. Ta byla v roce 1810 převezena z Afriky do Evropy na anglické lodi L’Exeter ve společnosti búrských kolonizátorů Hendricka CaezaraAlexandra Dunlopa. Ti museli nejprve dokázat, že Saartjie není podmaněna v otroctví, ale že svou rodnou zem opouští zcela dobrovolně. Žena dostala pas na jméno „Sarah Baartmanová“ a byl jí přislíben zisk obrovského bohatství, se kterým by se mohla po pár letech vrátit zpět. 

Realita byla ovšem zcela jiná. V očích evropských obyvatel byla podobná exotická zjevení pouze obrazem jasné rasové méněcennosti. Francouz Conrad Malte-Brun o nich například hovořil takto: „Jde o poslední příčku degradace, kam až může lidská rasa sestoupit. Všestranný úpadek je na nich viditelný nejenom ve formě fyzického znetvoření, ale doslova v každém okamžiku jejich životů.“

Caezar a Dunlop tedy v podstatě neměli v plánu zajistit Saartjie veliké bohatství a jejich úmysly byly sobecké. Šlo o vydělání co nejvíce peněz pro sebe i o dokazování rasové nadřazenosti. Přesto společně uzavřeli obchodní smlouvu, která je zavazovala k vyplácení malého profitu pro Saartjie z každé exhibice. Hotentotská Venuše se k tomuto vystavování zavázala na šest let. Caezar v Londýně pronajal divadelní sál a brzy po příjezdu nechal vytvořit inzerát, který hlásal, že se jedná: „...o nejdokonalejší ukázku tohoto exotického lidského druhu, kterou již viděly a prohlédly významné vědecké kapacity a byly hluboce překvapeny tak neobvyklým a zároveň nádherným vzorkem jiné lidské rasy.“

Někdo její tělo obdivoval, jiným se hnusila. Smutný osud jedné z nejznámějších představitelek lidských kuriozit Saartjie Baartmanové
Zdroj: Wikimedia Commons/A Paris chez Martinet

Saarinka se brzy stala londýnskou atrakcí číslo jedna. Na její výstavu se stály dlouhé fronty. Někteří vzdělaní návštěvníci její netypické hýždě a stydké pysky přirození obdivovali. Většina obyvatel však jejím zjevem pohrdala. Pohled na její naddimenzované a nenormální tělo vyvolával smích, překvapení a pobavení, ale i naprosté zhnusení. Výjimkou nebyly ani verbální a fyzické útoky. Saartjie byla ovšem údajně velmi inteligentní ženou. Během pobytu v Londýně se měla naučit velmi dobře anglicky i francouzsky.

Po čase, kdy se lidé doslova nasytili pohledem na její odhalené tělo a agresivními útoky, zájem o africkou ženu opadl. Její majitelé Caezar a Dunlop ovšem nechtěli přijít o značné jmění, které díky Saarince získali. Na další představení ji často, i násilím, opíjeli, aby se nevzpouzela a byla poslušná. Nebohá žena tak nedobrovolně propadla závislosti na alkoholu. Mimoto ji nutili do prostituce, ze které měli další zisky.

Někteří návštěvníci si později všimli nelidského zacházení Caezara a Dunlopa k Saartjie a podali na ně žalobu. Muži se raději rozhodli ženu prodat do otroctví francouzskému muži jménem Réauxo. Ten vlastnil exotická zvířata jako medvědy nebo tygry a společně s nimi nutil vystupovat také Hotentotskou Venuši. Bohužel pro ni však francouzská veřejnost podobný krok jako Angličané nikdy neudělala a na Venuši čekal pouze velmi nuzný a tragický konec. Saartjie Baartmanová zemřela špinavá, vyčerpaná a hladová ve smradlavé zvířecí kleci v roce 1815. Bylo jí přibližně 26 let.

Ani po smrti však vystavování jejího těla neskončilo. To bylo nejprve poskytnuto pro nejrůznější antropometrické výzkumy a měření. Její stažená kůže a orgány pak byly dlouho dobu k vidění v pařížském Národním přírodovědném muzeu. Jihoafričané na začátku 21. století požadovali navrácení jejích ostatků zpět domů. Francouzská vláda jim pak v roce 2002 vyhověla a vycpané ženské tělo vrátili. V roce 2010 byl dokonce pod režií Abdellatifa Kechiche natočen film Černá Venuše, který o pohnutém osudu této ženy vypráví.

Domov
Zdieľať
Diskusia