Miladu Horákovú mučilo gestapo, prešla si Terezínom a statočnosť jej nezobralo ani ŠtB

Zdaleka největší a nejvíce odsuzující reakce sklidil monstrproces s Miladou Horákovou, kterou komunisté odsoudili k smrti v prvním velkém politickém procesu, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci. Příběh této ženy, která se díky své neústupnosti u soudu stala symbolem odporu proti komunistické totalitě, by neměl být zapomenut. 

Vzorná studentka Milada 

Narodila se 25. prosince 1901 v Královských Vinohradech. Její otec, Čeněk Král, pracoval jako obchodní zástupce firmy na výrobu tužek a patřil mezi muže oddané Masarykovým myšlenkám. Milada měla ještě dva sourozence, Martu a Jiřího, kteří však na začátku první světové války skonali na septickou spálu. 

Rodiče se tak upnuli na výchovu Milady, která přinášela skvělé studijní výsledky na dívčím reálném gymnáziu na Vinohradech. Z něho byla za účast na protiválečných demonstracích v roce 1918 vyloučena, ale bylo jí umožněno studovat na dívčím lyceu ve Slezské. Rodině Králů se později narodila další dcera, Věra, která byla o celých 16 let mladší než Milada. Jenže rodinu zastihla předčasná smrt paní Králové, a tak se studentka musela o svoji mladší sestru starat.  

Ani to ji však neodradilo od studia a touhy po vědění, ke které ji vedl zejména její strýc, farář ze Suchdole u Kutné Hory, od něhož se zároveň naučila i laskavosti a zbožnosti. A právě tato víra ji později v nacistickém i komunistickém vězení pomáhala.

ČÍTAJ TIEŽ Komunistům se nelíbí kampaň k 70. výročí popravy Milady Horákové. Tvrdí, že jde o zkreslování historické pravdyKomunistům se nelíbí kampaň k 70. výročí popravy Milady Horákové. Tvrdí, že jde o zkreslování historické pravdy

Po maturitě v roce 1921 chtěla jít studovat medicínu, ale po pádných argumentech ze strany otce se jala studovat práva na Univerzitě Karlově. Zde se začala zajímat o práva žen, načež vstoupila do Ženské národní rady. Seznámila se s její zakladatelkou Františkou Plamínkovou a zakrátko se stala klíčovou osobností spolku.

V té době se setkala také se svým budoucím manželem, Bohuslavem Horákem, který jí byl velkou oporou při jejím prvním velkém životním vítězství. V roce 1923 totiž onemocněla spálou, která byla osudná dvěma jejím sourozencům, ale nehodlala se vzdát a nemoci nepodlehla. 

Milada Horáková s dcerou Janou

Boj za práva žen

Po promoci v roce 1926 tak mohla následovat svatba. Její manžel se stal redaktorem Československého rozhlasu a koncem první republiky jeho programovým ředitelem, zatímco Milada začala pracovat jako právnička na Ústředním sociálním úřadu hl. m. Prahy. Od roku 1929 byla členkou České strany národně sociální (ČSNS) a jako socialistka se angažovala na poli sociální spravedlnosti, byla členkou Československého červeného kříže a velkou část života zasvětila pomoci lidem a snaze o zrovnoprávnění žen v legislativě.

Snažila se pomoci i svobodným ženám a nemanželským dětem. Ve svých 30 letech se účastnila studia na mezinárodním učilišti v Haagu, kde zaujala širší veřejnost svým intelektem a schopností argumentovat. O mladé ženě, která vzbuzuje pozornost svou sociální činností a snahou se dozvěděl od své dcery Alice i prezident Masaryk, který vyslovil přání, že by se s ní rád setkal. K tomu také později došlo. Milada cestovala za účelem rozšíření obzorů do Anglie, Francie a SSSR, díky čemuž o bolševickém Rusku neměla žádné iluze.

V roce 1933 se Horákovým narodila dcera Jana, a přestože Milada tvrdila, že se bude věnovat rodině naplno, vzrůstající napětí ze strany Německa ji přimělo se i nadále věnovat pomoci širší společnosti. Už na začátku roku 1938, při poslechu Hitlerova projevu v rozhlasu, došlo Miladě Horákové, že je zle. Předpokládala uzurpování Sudet Němci a začala připravovat zákon, který řešil budoucnost rodin s dětmi vysídlených z pohraničí.

Poté, co skutečně došlo k uloupení Československého pohraničí, byl ustaven Výbor pro pomoc uprchlíkům, v jehož čele mimo jiných stála i Milada Horáková. Pomáhala s přerozdělováním lidí prchajících z pohraničí a vypracovala plán rehabilitačních půjček pro ožebračené živnostníky. 

Za druhé světové války členkou odboje

Kvůli tlaku z německé strany a oklešťování demokratických principů byla krátce před okupací Milada Horáková nucena opustit své místo na pražském magistrátu. Neváhala ani chvíli a připojila se k odboji. Pomáhala Ústřednímu odboji domácímu a o něco později se stala členkou známé odbojové skupiny PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme). Organizovala pomoc rodinám zajatých členů odboje, zahraničním letcům a zajišťovala tajné byty. Její manžel zajišťoval zprávy pro emigraci v Londýně.

Začátkem července roku 1940 však její práci odhalilo gestapo, načež byla i s manželem zatčena a po dva roky vězněna střídavě na Pankráci a na Karlově náměstí. I přes kruté mučení a bití však nic nevyzradila. Další dva roky pak strávila v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl držen i její muž. V roce 1944 byla převezena do do Lipska, kde ji lidový soud odsoudil k osmi letům žaláře. Rok byla držena ve vězení v severním Bavorsku, dokud ji neosvobodila americká armáda.

Domů se vrátila 20. května 1945 a k jejímu nesmírnému štěstí se setkala se svým manželem i s dcerou, kteří jako zázrakem válečná léta přežili. Po konci války slíbila, že už se bude výhradně věnovat rodině. Převratné poválečné události ji však její slib donutily opět nedodržet. K opětovnému aktivismu ji měl vyburcovat rozhovor s tehdejším prezidentem Edvardem Benešem.

Poslankyně prozatimního národního shromáždění

V říjnu roku 1945 byla zvolena poslankyní prozatimního národního shromáždění. Usilovala o obnovení Ženské národní rady, o což však komunistické ministerstvo vnitra nejevilo nejmenší zájem. Místo toho vznikla Rada československých žen, v níž musela doktorka Horáková už od počátků jejího vzniku bojovat za udržení demokratických principů a nadstranickosti. 

Při rozhovoru s Edvardem Benešem

Podobný svár zažívala dennodenně i na půdě parlamentu, kde už tehdy výrazně vystupoval Antonín Zápotocký, který se snažil tvrdě prosazovat komunistické myšlenky a přimknutí k osvoboditelskému Sovětskému svazu. Milada Horáková však trvala na demokratických principech a chtěla, aby se Československo drželo spolupráce s celým světem, nikoli jen s SSSR.

To přidělávalo vrásky komunistům, kteří věděli, že poslankyně za národní socialisty umí dobře argumentovat a není možné ji podplatit. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, v oblasti sociálních otázek, hospodářství a odmítnutí Marshallova plánu a byla v hledáčku StB, která byla už od konce války ovládána komunisty. 

Její snaha zabránit zjevně se blížícímu komunistickému puči nabírala na obrátkách a 25. února byla tedy vyloučena ze všech svých veřejných funkcích včetně těch, kde ani nefigurovala. Po prohraném boji proti nástupu komunismu se tak alespoň 10. března demonstrativně vzdala svého poslaneckého mandátu.

Začala pracovat jako sociální referentka Ústředního národního výboru a nedbaje varování svých přátel se rozhodla neemigrovat a začala být znovu politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem skupinu, která udržovala kontakt s exilovými politiky a dále bojovala proti nastupující totalitě. Byla velmi nepříjemným trnem v oku vládní komunistické straně, která ji 27. září 1949 nechala v rámci akce Střed zatknout. Spolu s ní byla zatčena její dcera Jana, zatímco manželovi se podařilo uprchnout. V roce 1951 emigroval do Německa, kam za ním v roce 1968 utekla i dcera Jana. 

Monstrproces

Po nacistickém mučení a tvrdých výsleších čekaly Miladu Horákovou výslechy tentokrát ze strany naší státní bezpečnosti. StB tehdy pozatýkala desítky potenciálně nebezpečných jedinců a politických aktivistů a vymyslela fiktivní skupinu jménem Direktoria, do jejíhož čela zinscenovaně postavila Miladu Horákovou.

V listopadu 1949 pak bylo zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS. 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání. Hromadná justiční poprava šesti lidí předznamenala to, co čekalo Miladu Horákovou a její „skupinu“. 

Následný tzv. monstrproces byl prvním, na němž se podíleli sovětští poradci (Lichačev a Makarov), přičemž všichni přítomní u soudu měli mluvit podle předem naučených scénářů. Jenže doktorku Horákovou se komunistům, podobně jako předtím gestapu, zlomit nepodařilo.

Proces probíhal od  31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován po vzoru velkých sovětských čistek ze 30. let. Konal se veřejně a do soudní síně byly během procesu nošeny koše s tisíci rezolucemi od běžných lidí žádajících nejvyšší trest pro souzené. Milada Horáková se i přes vynucený a předem daný „scénář“ soudního jednání postavila za své ideály a hovořila o Masarykovi a prezidentu Benešovi. 

Soudní verdikt byl krutý, ale jasný. Čtyři členové dvanáctičlenné souzené skupiny, včetně Milady Horákové, byli odsouzeni k trestu smrti. Čtyři dostali tresty doživotního vězení a dalším pěti byly uděleny tresty od patnácti do dvaceti osmi let. Milada Horáková rozsudek přijala s klidem a odmítla žádat o milost.

Její advokát a dcera však i přes její námitky učinili za ní a ze zahraničí dorazily prezidentu Gottwaldovi dopisy od osobností jako Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, kteří pro statečnou ženu žádali milost. Klement Gottwald však na jakékoli výzvy nereagoval a rozsudek podepsal. 

Albert Einstein žádá o milost pro Miladu Horákovou a spol. pic.twitter.com/lCiC6NGjtw

— Veronika Mikešová (@MikesVerca) 27 June 2017

Rozhodnutí prezidenta republiky K. Gottwalda o neudělení milosti Miladě Horákové a spol. ze dne 26. června 1950. pic.twitter.com/R1RT14bAM2

— Veronika Mikešová (@MikesVerca) 27 June 2017

Milada Horáková dostala možnost rozloučit se den před popravou se svými nejbližšími. Trest smrti byl vykonán 27. června 1950 v 5:35 hodin ráno na Pankráci. Usmrcena byla primitivním způsobem dlouhotrvajícího škrcení a podle historiků umírala dlouhých 14 minut. Její ostatky byly zpopelněny, nepohřbeny a dosud nebyly nalezeny. 

Po kremaci byly převezeny do prostoru pankrácké věznice, kde komunistická moc schovávala před veřejností ostatky stovek odpůrců režimu ze strachu, že by se jejich pohřeb mohl změnit v protikomunistickou demonstraci. Poslední slova ženy, která položila svůj život za myšlenky svobody a demokracie zněla: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“