Snímek Berlin Syndrome se může chlubit zejména propracovanou psychologií postav.
Možná si ještě pamatujete na snímek Room z roku 2015, který vyprávěl o matce se synem, které dlouhá léta věznil v jedné místnosti úchylný násilník. V podobném duchu se nesly například i snímky Stockholm, Pennsylvania nebo The Collector. Tyto filmy spojuje téma duševně nemocného a sexuálně motivovaného násilníka, který vězní ženy pro své sexuální potřeby. Z určitých důvodů patří toto zákoutí kinematografie k těm, které se dokáží diváka nejvíce dotknout. Bezbranným ženám fandíme, aby násilníkovi unikly a jejich narušeným věznitelům přejeme jen to nejhorší. Do hry navíc často vstupuje i tzv. Stockholmský syndrom (specifická pozitivní emoční závislost oběti na únosci), a tak se jedná o zajímavou látku i v souvislosti s lidskou psychikou. Právě i z těchto důvodů nás zaujal australský thriller Berlin Syndrome.
O jeho režii se postarala Australanka Cate Shortland, která v Německu pracovala už dříve, a to na snímku Lore v roce 2012. O scénář se postaral Shaun Grant, který napsal mrazivý film The Snowtown Murders (2011). V hlavní roli se divákům představila pohledná Teresa Palmer (Hacksaw Ridge, Lights Out) jako australská turistka a fotografka Clare, která dorazila do Berlína, aby si užila chvíle svobody a poznala kousek světa. Po krátké době strávené v hlavním městě Německa potkává na ulici charismatického Andiho (Max Riemelt). Z jejich přátelství se brzy vyklube románek. Po několika dnech vzájemného oťukávání skončí Clare u Andiho doma a prožijí spolu vášnivou noc. Jakmile se Clare druhý den ráno vzbudí, zjistí, že zůstala sama v zamčeném bytě. Když se Andi vrátí, ujistí ji, že jen zapomněl nechat klíč na stole. Rychle však vyjde najevo, že to omyl nebyl a zdánlivě láskyplný dobrák dívku už nebude chtít pustit nikdy. Idylka se změní v horor a nekonečnou snahu Clare uniknout ze spárů psychopata.
Dějová premisa vypadá zdánlivě jednoduše a možná i trochu tuctově. A skutečně tak trochu tuctová je. Z hlubin průměru ji však zvedá hned několik důležitých faktorů. Tím nejvýraznějším z nich je vizuální zpracování. Některé scény se vám vryjí do hlavy a nezapomenete na ně ani několik dní po projekci. Hezky zařízený byt uprostřed opuštěné budovy v havarijním stavu, v němž se většina děje odehrává, je nejen symbolem pro duševní rozpad hlavního antagonisty, ale i skvěle atmosferickým dějištěm pohnutého děje. Dalším pozitivem je výběr dvojice hlavních hrdinů. Teresa Palmer úžasným způsobem zvládla svůj přerod z nevinné dívky přes hysterickou a agresivní ženu snažící se uniknout až po rezignujícího člověka smířeného se svým osudem. Obdobně dobře jí sekundoval i Max Riemelt, který hrál uvěřitelně jak trochu zvláštního dobráka, tak nemyslící zrůdu.
Právě psychika hraje v thrilleru prim. A i když jsou ostatní postavy téměř neviditelné, ústřední duo je naprosto přesvědčivé. Divákův nepříjemný pocit prohlubuje i postupně odkrývané pozadí Andiho úchylky. Zjišťujeme, že jde o obyčejného člověka, který však trpěl hlubokou fixací na rodiče a po odchodu své matky od rodiny se v něm probudila hluboká láska a zároveň nenávist k ženám. Ve filmu to přesně řečeno není, ale z náznaků si divák udělá vlastní obrázek. Ve filmu celkově není řečeno na přímo téměř nic. I po zhlédnutí budete mít v hlavě desítky otázek, k jejichž zodpovězení budete muset dojít sami. Diváka tak film nevodí za ručičku, i když by to v některých momentech bylo vhodné.
Své přidává i vhodně zvolený soundtrack, který není nijak výrazný, ale bezútěšnou atmosféru filmu umně podkresluje. Po všech stránkách tak filmu není moc co vytknout. Snad jen občasnou přílišnou nejednoznačnost, která divákům možná příliš ztěžuje filmový zážitek. Musíte si toho opravdu hodně domýšlet. Ale to by nebylo zas až tak na škodu, jelikož hlavním klíčem k úspěchu podobných filmů je psychologie hlavních postav. Ta zde byla dotažena do nejmenších detailů. Opravdové nadšení z filmu vám však zazdí závěr. Jak je důležitá psychologie postav, tak je důležitá i pointa, která dává předešlému dění skutečný význam. Tentokrát jsme se však bohužel dočkali velmi průměrného závěru, který opravdu velmi nadějný snímek zakončil tuctovou fackou. Škoda. I přesto vám ale Berlin Syndrome velmi doporučujeme! 7/10
