Spravodajský portál pre modernú generáciu, ktorá sa zaujíma o aktuálne dianie.
Zaujíma ťa aktuálne dianie? Správy z domova aj zo sveta nájdeš na spravodajskom webe. Čítaj reportáže, rozhovory aj komentáre z rôznych oblastí. Sleduj Refresher News, ak chceš byť v obraze.
Kliknutím na tlačidlo ťa presmerujeme na news.refresher.sk
Pozri si naše tipy na darčeky, ktoré by sme si kúpili aj my 🤩
20. mája 2015 o 15:24
Čas čítania 0:00
Ondřej Jarůšek

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

ZAUJÍMAVOSTI
Uložiť Uložené

Nový díl o záhadných případech se bude zabývat nechvalně proslulým únosem Lindberghova syna. Ačkoliv se případ odehrál před více než 80 lety, stále ve vzduchu visí spousta nezodpovězených otázek.

Je opět načase navázat na rozběhnutý seriál o záhadných policejních případech a jako téma čtvrtého dílu jsme pro vás vybrali jeden z nejznámějších zločinů minulého století. Tím byl únos prvorozeného syna Charlese Lindbergha –muže, který jako první v historii sólově přeletěl Atlantický oceán. Lindbergh se díky tomuto přeletu stal idolem, byl americkým národním hrdinou a dokonce se dočkal nejvyššího vojenského vyznamenání, Medaile cti. Policejní případ si díky Lindberghovu příjmení vyžádal celosvětovou pozornost a tehdejší veřejnost nedychtila po ničem jiném, než aby byli viníci zločinu patřičně potrestáni. A přestože jeden trest padl, ke skutečnému rozřešení případu nikdy nedošlo.

Lindbergh byl idolem všech generací

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

Charles Lindbergh se oženil s dcerou jednoho z nejbohatších mužů Ameriky, která mu 22. června (jún) 1930 porodila syna. Ten dostal po otci jméno Charles. Manželé Lindberghovi si žili jako ve snu. Měli spokojenou rodinu, byli zabezpečení po zbytek života a těšili se celonárodní úctě. Měli dům ve městě a honosný statek na předměstí New Jersey, kde příležitostně trávili víkendy. Jejich idylka se ale jediným lusknutím prstu osudu proměnila v noční můru. Začátkem března (marec) 1932 Lindberghovi přespávali na svém statku. Smrákalo se a teprve 20měsíční Charles Lindbergh Jr. ležel s nachlazením v dětském pokoji ve své postýlce a spal, zatímco rodiče si dopřávali chvilku zaslouženého odpočinku. Lindbergh kolem 21:30 zaslechl hlasitou ránu. Tu ale považoval za hrom nebo prasknutí laťky a nevěnoval tomu proto žádnou větší pozornost. O půl hodiny později šla stav dítěte zkontrolovat rodinná chůva Betty Gow. Když se ale sklonila nad postýlkou, dítě bylo pryč. Spustil se poplach. Pokoj kompletně obrátili vzhůru nohama, ale jediné co našli, byl vzkaz v obálce na okenním parapetu nad radiátorem.

V dopise byl Lindbergh instruován, aby si nachystal 50 000 dolarů na výkupné. Neměl volat policii a zároveň byl ujištěn, že o dítě je dobře postaráno. Policii ovšem i přesto kontaktoval. Vzkaz obsahoval spoustu gramatických chyb a na jejich základě došla policie k závěru, že dopis napsal člověk německého původu. Vyšetřovatelé pod oknem dětského pokoje našli dva různé druhy mužských stop a o kousek dál ležel zlomený dřevěný žebřík. K jeho přelomení muselo dojít, když Lindbergh uslyšel onu ránu. Na žebříku bylo nalezeno přes 400 částečných otisků prstů, v pokoji nebyl ale ani jediný. Vyšetřovatelé v čele s Herbertem Schwarzkopfem a manželé Lindberghovi byli navíc nuceni připustit otřesnou skutečnost, a sice že únosci museli mít informace o jejich pobytu na statku od někoho z blízkých příbuzných. To proto, že jejich syn byl unesen ve všední den a rodina zde obyčejně trávila pouze víkendy. To navíc jen zřídka, a tak jen pár lidí vědělo, že pro tentokrát udělají výjimku a na statek si zajedou odpočinout během týdne. Nemluvě o tom, že pachatelé věděli, kde přesně se na jejich rozlehlém statku nachází dětský pokoj. Započalo tak intenzivní vyšetřování a výslechy. Jako první byla na seznamu chůva Betty Gow, ta ale byla brzy propuštěna bez jakéhokoliv podezření. To se ovšem nedá říct o rodinné služebné, Violet Sharpe. Původně na stanici vypověděla, že onoho večera únosu šla do kina a na statku Lindberghových tak vůbec nebyla. Nedlouho poté ale svou výpověď změnila a řekla, že se nacházela u svého partnera. Když se únosci o aktivitě policie dozvěděli, zvýšili výkupné na 70 000 dolarů

Lindberghův syn neměl v době únosu ani 2 roky

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

Fotografie vzkazu zanechaného únosci

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

 
Zprávy o únosu se šířily médii jako lavina. Fotka dítěte zaplňovala titulní strany předních novin a závažnost případu adresoval i samotný prezident Hoover, který nabídl pomoc. Zajímavostí je, že svou pomoc při vyšetřování policii zpoza mříží nabídl i Al Capone. Za relevantní informace nabízel odměnu 10 000 dolarů a uvedl, že jeho dlouholeté kontakty by mohly dopadení únosců urychlit. Vyšetřovatelé z FBI ho ale ignorovali, odmítli i prezidenta a informace o vyšetřování se rozhodli nikomu nezpřístupnit. Spolu s Al Caponem podobné gesto učinili také Willie Moretti, Joe Adoni a Longy Zwillman (všechno mocní mafiáni). Během tohoto období napsal vysloužilý učitel John F. Condon článek do novin v Bronxu, ve kterém únoscům nabízel 1 000 dolarů za předání dítěte katolickému knězi. Únosci ho brzy kontaktovali. Jeho nabídku odmítli, ale zvolili si ho jako prostředníka pro komunikaci mezi nimi a Lindberghem. A byl to právě Condon, kdo měl únoscům předat Lindberghovo výkupné. Condonovi 11. března (marec) 1932 zazvonil telefon a ze sluchátka na něj promluvil hlas muže s německým přízvukem. Domluvili si schůzku v nočních hodinách na starém hřibově, kde měli probrat detaily o předání výkupného. Tam na něj čekali 2 muži se zakrytými tvářemi. Jeden se představil jako John a Condonovi prozradil, že únosců je celkem 6 a že dítě je v pořádku schované na člunu. 16. března (marec) Condon obdržel balíček s pyžámkem dítěte na důkaz toho, že mu nic není. 

 

Zoufalý Lindbergh vybral z banky peníze na zaplacení výkupného. Dolary byly namísto běžného stříbrného ochranného prvku opatřeny zlatým, aby je bylo možné lépe vystopovat. 2. dubna (apríl) došlo k předání. Condon, doprovázený Lindberghem, se sešel s únosci na dalším hřbitově a tam odevzdal peníze. Lindbergh i Condon poté vypověděli, že ve tmě uslyšeli zvolání, a že v dáli se pohyboval další muž. Druhého dne dostal Condon další dopis, v němž mu únosce tvrdil, že dítě je v péči dvou žen, které jsou ovšem nevinné. Další verze říká, že Condonovi únosce sdělil, že dítě je stále na člunu, nedaleko pobřeží Massachusetts. Lindbergh pak nasedl do letadla a letěl oblast prozkoumat. Žádný člun tam ale nenašel. Utekly týdny, ale zločinci neposlali žádný vzkaz. 12. května (máj), tedy asi měsíc po předání výkupného, zastavil řidič dodávky William Allen své vozidlo u krajnice, asi 7 kilometrů od Lindberghova domu. Vystoupil z vozu a do lesíku hned u silnice si šel po dlouhé jízdě ulevit. Tam mezi jarními keříky uzřel v hlíně hnijící mrtvolu batolete. Identifikace potvrdila, že je to Charles Lindbergh Jr. Podle hlavního patologa případu dítě zemřelo již onoho osudového večera únosu. Příčinnou smrti byla masivní fraktura lebky, kterou mohl způsobit pád, náraz nebo úmyslný úder. 

 Podobné plakáty zaplavily ulice

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

Vyšetřování na místě činu

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

Příklad 10dolarové bankovky se zlatým prvkem z roku 1928

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

Tisk opět zaplavily články o dítěti, tentokrát ovšem smuteční. Když si titulky přečetla zmíněná rodinná hospodyně, Violet Sharpe, spáchala sebevraždu kyanidem draselným. Otázkou tak zůstalo, zda únoscům poskytla informace právě ona a z pocitu provinilosti se zabila. Pravdu si s sebou vzala do hrobu. Po její smrti by vyslýchám i John F. Condon, z ničeho ale obviněn nebyl. Po nějaké době se vyšetřovatelům podařilo vystopovat bankovky se zlatým ochranným prvkem a brzy tak zaklepali na dveře Bruna R. Hauptmanna, německého přistěhovalce, který se živil jako truhlář. Po důkladné domovní prohlídce u něj nalezli přes 14 000 dolarů z výkupného. Hauptmann byl odveden v poutech a zdálo se, že viník se už jednou provždy našel. Přišel soud, ale u něj Hauptmann jakýkoliv podíl na únosu popíral a trval na své nevině. Prohlásil, že peníze patří jeho obchodnímu partnerovi jménem Isidor Fish, který Hauptmanna bez udání důvodu požádal, aby mu je na čas schoval. Dokonce měl na noc únosu alibi. Jeho manželka odpřisáhla, že ji v době únosu malého Lindbergha vyzvedl v práci, což potvrdil i její šéf a předtím byl celý den v práci, což potvrdil zase jeho šéf i pracovní záznamy. Hauptmann už ale nedokázal přesně vysvětlit, jak je možné, že u něj doma bylo nalezena zapsaná adresa a telefonní číslo na Johna Condona. Podezřelou okolností byla i skutečnost, že Hauptmann dal v práci výpověď pouhé 3 dny po zaplacení výkupného. Smyčka se kolem jeho krku neustále stahovala čím dál pevněji. Stále ovšem všechna obvinění popíral.

Co se týče Isidora Fishe, policie ho znala. V jejich záznamech to byl nechvalně známý podvodník, ovšem v době vyšetřování se ukázalo, že odcestoval do Německa, kde taky zemřel. Lindbergh i Condon identifikovali Hauptmanna jako Johna ze hřbitova. Další svědek uvedl (nesvéprávný 80letý stařík), že Hauptmanna viděl den před únosem poblíž Lindberghova sídla se žebříkem. Za to dostal od novin 1 000 dolarů. Celý soudní proces byl náhle veden jen s jedním cílem. Tím nebylo ani tak přijít na pravdu, ale posadit Hauptmanna na elektrické křeslo. Jeho šéf, který mu dříve poskytoval alibi, byl náhle nedosažitelný a pracovní záznamy byly záhadně zničeny. Šéf jeho manželky se sice dostavil, ale uvedl, že má o čase, kdy Hauptmann svoji manželku vyzvedl, jisté pochybnosti. Forenzní vyšetřovatelé našli shodu mezi dřevem ručně vyrobeného žebříku, který byl nalezen u místa činu, a dřevem v Hauptmannově domě. Policisté křivě přísahali, že nalezli pouze jedny otisky stop, přestože původní zpráva hovořila o dvou druzích. Poslední jiskrou v naprosté tmě byl jeho obhájce, Edward J. Reilly, ten ale kvůli svému stavu (syfilis ve třetím stadiu) nebyl pořádné obhajoby schopen. Byl tak zatlučen poslední hřebík do Hauptmannovi rakve a verdikt smrti byl jen formalitou.

Mugshot Bruno Hauptmanna

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

Skeč muže ze hřbitova, který převzal peníze

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

Záhadný Isidor Fish

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět
 

Podle dalšího forenzního experta, Erastus Mead Hudsona, ale žádný z nalezených otisků prstu na žebříku nepatřil Hauptmannovi. Náčelník policiie Schwarzkopf pak nařídil smýt ze žebříku všechny otisky a odmítl uveřejnit, že otisky na něm nepatřily Hauptmannovi. Odsouzení pomohla i shoda Hauptmannova písma s písmem ve vzkaze. Podle tehdejší odbornice ale písmo v dopise bylo upraveno. Odsouzený po vyslechnutí rozsudku smrti zůstal v hlubokých dluzích. Média mu nabídla 90 000 dolarů za přiznání, on ovšem odmítl, i když tak mohl zabezpečit svou manželku. Protože s důkazy bylo manipulováno a svědci pod zastrašováním lhali, objevili se tací, kteří věřili, že Hauptmann byl falešně obviněn. Jedním takovým byl i samotný guvernér New Jersey. O nesprávném postupu policie bylo hojně psáno a vyšly dokonce knihy, které bránily Hauptmannovu nevinnost. Mnohem věrohodnější teorie ovšem je, že Hauptmann vinný skutečně byl, ale nebyl sám. Tomu nasvědčuje i fakt, že se po uzavření případu zjistilo, že když Isidor Fish opouštěl Ameriku, zaplatil za cestu penězi se zlatým ochranným prvkem. Podle některých bylo navíc nalezené dítě už v tak pokročilém stadiu rozkladu, že jej nebylo možné identifikovat. 3 dubna (apríl) 1936 Hauptmann usedl na elektrické křeslo a byl popraven. Dolary se zlatým ochranným prvkem ale i po jeho smrti nepřestaly kolovat v oběhu, někdo jimi stále platil. 

Lindbergh vypovídající u soudu

Záhadné policejní případy #4 – nejznámější únos historie, který šokoval celý svět

Ačkoliv jsou některé důkazy nesporné, myslím si, že ve vývoji celého případu sehrál roli i Hauptmannův původ. Americká justice totiž v minulosti i v letech následujících (například při boji proti drogám) prokázala ne zrovna rovnocenný přístup k menšinovým skupinám, především imigrantům. Dávalo se tím najevo, že důvodem tohoto úpadku jsou komunity cizinců, protože morální Američan by přece něčeho takového nebyl schopen. A i když to byli primárně Číňané, kdo svou otrockou prací propojili železnicemi jedno pobřeží s druhým, na reprezentativních a oslavných fotografiích, jako je například tato, se objevovali jen Američané (bílí Američané). To mělo vyvolat určitý dojem síly pracujícího občana (opět, bílého občana), kterému by se mělo jít příkladem. Byla to ale zkreslená realita. Pochopitelně tím ani v nejmenším neobhajuji animální jednání zločinců, jen bych rád podotkl, že americký systém byl nastaven tím způsobem, aby nebyla pošpiněna představa dokonale čistého a svatého Američana, tedy právě takového, jakým byl v očích veřejnosti Lindbergh. Nelze se tedy divit, pokud bylo během vyšetřování několik faktů takříkajíc „zameteno pod koberec“.

Domov
Zdieľať
Diskusia