Čeští dobrovolníci staví střední školu ve venkovské oblasti Kashitu v Zambii. O tomto projektu jsme si popovídali s Petrem Čandou a Igorem Suvorovem, kteří na místě pracují, aby pomohli místní komunitě.
Petr je hlavním koordinátorem celého projektu. Jeho stavební řešení se začalo rýsovat v roce 2019 v rámci jeho diplomové práce, kterou zpracovával pro neziskovou organizaci Přátelé New Renato. Igor je studentem politických věd se zaměřením na Afriku a rozvojovou pomoc a v rámci projektu zodpovídá za to, aby se o iniciativě dozvědělo co nejvíc lidí. Jak Petr, tak Igor a další dobrovolníci vynakládají velké úsilí, aby za pomoci místních vybudovali středoškolský kampus v oblasti, ve které žádná jiná střední škola není.
Přečti si, jak v Zambii vypadají životní podmínky studentů, s jakými největšími výzvami se čeští dobrovolníci potýkají nebo jak se jim v kempu usídlili lvi.
Oba se právě nacházíte v Kashitu v Zambii, kde stavíte střední školu. Proč jste vybrali právě toto místo?
Petr: V okruhu 40 kilometrů zde není žádná střední škola a na základních školách je více než 6 000 studentů, kteří musí dojíždět minimálně 40 kilometrů, aby si dopřáli kompletní středoškolské vzdělání, případně na střední školu prostě vůbec nejdou.
Začal jsem na projektu pracovat díky své diplomové práci, která vychází ze přímo zadání místní komunity. Nezisková organizace Přátelé New Renato, pro kterou práce vznikla, spolupracuje s místní komunitou více než 20 let, takže zadání přišlo přímo od zdejších lidí.
V Kashitu stavíme i kvůli tomu, že se tu nacházíme na dopravním uzlu. Šest kilometrů odsud je hlavní dálnice, která vede z hlavního centra Lusaky (hlavní město Zambie, pozn. redakce) do Konga nebo do Tanzanie. Jsme tady taky přímo na železniční trati. Kvůli dobré dostupnosti tak místní vybrali toto místo a od státu získali 14 hektarů pozemku, na kterém teď stavíme.
Igor: V Zambii jsou studijní příležitosti mezi lidmi rozděleny nerovnoměrně a neférově. Naše plánování tedy vychází ze samotné komunity.
V jaké fázi se aktuálně nacházíte?
Petr: Realizujeme druhou budovu. Minulý rok jsme postavili dílnu, která dnes funguje jako zázemí celé stavby. Máme tam uskladněný stavební materiál, nástroje a nářadí. Tato budova je hotová a slouží svému účelu. Z Česka sem přijedou naši dva kolegové truhláři a budou místní učit, jak vyrobit židle nebo stoly.
Letos se snažíme postavit modulový rodinný dům. Loni jsme místním představili koncept stavění z nepálených cihel a učili jsme je, jak kvalitní cihly vyrobit. Letos na to navazujeme a pokračujeme se stejnými dělníky. Dohromady máme asi deset místních pracovníků.
Pro kolik studentů škola bude a jaké pak budou mít uplatnění?
Petr: Bude to škola pro 250 studentů. Střední školy v Zambii mají jen jeden typ, jedná se o kombinaci našeho gymnázia a praktické výuky. Studenti se učí matematiku, fyziku, angličtinu, chemii, biologii a mají hodiny praktické výuky, jako je truhlařina, sváření, obrábění dřeva nebo včelaření a zemědělství. Tím se má zvýšit počet lidí, kteří jsou práce schopní a jsou kvalifikovaní. Střední školy se proto zaměřují jak na praktickou, tak i akademickou sekci. Naše střední škola nebude výjimkou.
Jako první jsme postavili truhlářskou dílnu a vzniknou dvě další, které budou fungovat pro potřeby školy i místní komunity. V tomto regionu totiž práce není a zaměstnanost je mizivá. Většina lidí se zde živí farmařením, ale truhláři, svářeči nebo zedníci tu jsou velmi výjimečně. Jsou to většinou lidé, kteří bydlí ve městech a do vesnic dojíždí.
Igor: Důvod, proč je škola pro 250 studentů, vychází ze statistického úřadu. Zhruba polovina dětí, které se zapíše do první třídy, školu nedokončí. Někteří odejdou z důvodu dětského těhotenství, onemocnění nebo nedostatku peněz, protože ne každá rodina si vzdělání může dovolit. Pro běžnou zambijskou domácnost, kde je až pět dětí, je velmi těžké zajistit vzdělání pro všechny děti v rodině.
Rodina většinou zvládne dostat jedno dítě na střední školu, ale u zbývajících tří nebo čtyř dětí to už nejde. O vysoké škole se vůbec nebavíme, ta je pro většinu Zambijců naprosto nedosažitelná. Dokonce i když poplatek za školu stojí například v přepočtu 55 korun, tak pro čtyři nebo pět dětí to už je částka, kterou domácnost vydat nemůže.
Petr: Od posledního prezidenta se středoškolský systém mění, aby byl dostupnější, ale je to zatím pouze na papíře. V rámci nového programu by se nemělo platit školné, ale to neznamená, že se neplatí nic. Vždycky musíte platit za ubytování, školní potřeby, uniformy a další věci. Cena za ubytování na semestr strojí v přepočtu kolem 920 korun. Farmářům se tuto částku pro jedno dítě nějak našetřit podaří, ale pokud mají pět dětí, tak to nejde.
Jak vypadá vaše spolupráce s místními? Co na tento projekt říkají?
Petr: S místními celou dobu velmi úzce spolupracujeme a bez nich bychom ho nedokázali realizovat. Předáváme si know-how v rámci stavebnictví, ale i jiných věcí. Díky tomu, že znají místní podmínky, nám dokáží zajistit i lepší ceny za stavební materiály. Pořádáme taky workshopy a s místní komunitou pracujeme tak, jak si sama přeje.
Spolupracujeme i s místní neziskovou organizací, která zprovoznila dvě základní a dvě mateřské školy s komunitním centrem a stará se o koloběh vzdělání od dětí po dospělé. Střední škola je ale chybějící mezičlánek tohoto koloběhu. Výuka pro mnohé končí na základní a potom se pokračuje až vzděláváním dospělých v rámci včelaření, zemědělství nebo práce s mládeží. Střední škola tu chybí.
Výsledný kampus má zahrnovat více než 25 budov. Teď jsme například vybírali, jestli další budovou bude učebna, nebo rodinný dům a sama místní komunita nám řekla, že pro ně je lepší, aby vznikl rodinný dům. To kvůli tomu, že se naučí z cihel kvalitně stavět rodinné domky, což může být dobré pro potřeby nejen střední školy, ale i celé vesnice.
Igore, vy jste v Zambii žil půl roku na Erasmu. V jakých podmínkách tam mladí lidé žijí, jaký tam je přístup ke vzdělání a jaké mají pracovní možnosti?
Igor: Musím říct, že jsem žil v lepších podmínkách než průměrný zambijský student, ale navštívil jsem řadu kolejí a viděl jsem docela depresivní obrázek.
Každá zambijská vysoká škola má za cíl vydělat peníze tím, že ke studiu přijmou výrazně více lidí, než kolik škola dokáže absorbovat. Do toho se počítají i koleje, kde žije velké množství lidí na velice omezené ploše. V jedné buňce by měli bydlet dva lidi, zpravidla jich tam ale žije čtyři až šest s tím, že hlavní nájemce pronajímá matrace nebo půlky postelí dalším lidem a sám žije někdy v privátním ubytování. Sprchy jsou minimální a časté jsou výpadky elektřiny, zejména v posledních dvou letech, kdy Zambie začala aktivně prodávat elektřinu do Mosambiku, Konga a Tanzánie. Místní elektrické sítě tak nejsou schopné zajistit plynulé dodávky elektřiny. Takto zhruba vypadají životní podmínky.
Co se týče studijních podmínek, učitelé jsou placeni z poplatků, které platí studenti. Jedná se přitom o částku, jakou lidé platí za studium v Česku v anglickém jazyce, tedy přibližně 55 tisíc korun za semestr. Na Fakultě sociálních věcí na University of Zambia je to zhruba 3500 dolarů na rok. Je tu ale častý jev, že vyučující do školy prostě nepřijdou.
Studenti potom ze školy odcházejí se znalostmi, které nemohou uplatnit a nemohou si najít zaměstnání v oboru, který studovali. Spousta lidí končí jako menší prodejci a byznysmeni, občas bez licence, a tím se snaží uživit sami sebe a svou domácnost. Žijí takzvaně od ruky k hubě – všechno, co vydělají, investují do jídla pro sebe a své blízké.
Jak teď vypadá váš běžný den v Kashitu?
Petr: Je poměrně strukturalizovaný. Realizační fáze rodinného domu, který stavíme, trvá tři měsíce, takže máme všechno naplánované a nemůžeme si dovolit žádný velký skluz. Slunce zde vychází v 6 ráno a zapadá v 6 večer, takže musíme být brzo na stavbě a se západem slunce ze stavby pak odcházíme. Před 6. hodinou vstaneme, v 7:30 jsme na stavbě, do 12:30 pracujeme, dáme si obědovou pauzu, vrátíme se a do 18:30 jsme na stavbě. Od pondělí do pátku máme pracovní nasazení a o víkendu jezdíme na výlety nebo jsem v Kashitu, hrajeme fotbal, jdeme na market. Rozhodně se nenudíme. Časově máme docela náročný program a vysoké tempo, ale díky tomu, že tu máme skvělou partu lidí, tak to zvládáme dobře.
Jak zvládáte tak těžkou fyzickou práci ve vysokých teplotách?
Petr: Nacházíme se na jižní polokouli a když Evropa zažívá největší vedro, tak tu máme období chladu, ale pořád je tu kolem 30 stupňů ve stínu. Velká výhoda je to, že tu máte až 6 měsíců, kdy tu nesprchne ani kapka, takže nemusíte nic zakrývat. Počasí se už ale mění a přichází období horka, které začíná zhruba od posledního týdne v srpnu. V říjnu je to nejhorší. Ve stínu je 40 stupňů a na slunci je ještě hůř. Minulý rok jsme stavbu dodělali na konci září a letos se snažíme, abychom už do konce srpna byli pod střechou.
Igor: Říjen je opravdu nejteplejší měsíc a 40 stupňů je zde úplně normální teplota. V roce 2022 jsem zde zažil 43 stupňů, do toho jsem chytl covid a ležel v pokoji bez oken. Kvůli dopadům klimatické změny už jsou ale čím dál teplejší i měsíce od listopadu do ledna. S tím souvisí i změna dešťové sezóny. Dešťů je míň, farmáři trpí a jelikož jsou závislí na produkci potravin, ovlivňuje to místní ekonomiku.
Můžete přiblížit, jak funguje financování projektu?
Petr: Fundraising v našich podmínkách není úplně jednoduchý. Většina rozvojových projektů se koná tak, že dostanete grant, díky kterému mátě finanční možnosti něco realizovat. My jsme minulý rok získali grant od Rozvojové organizace pro OSN, která nám umožnila získat 40 tisíc dolarů na to, abychom postavili první budovu a zaškolili pracovníky. To se povedlo. Letos máme grant 500 tisíc korun od ambasády a všechno ostatní závisí na našich fundraisingových aktivitách nebo sponzorech.
Přípravy probíhají celý rok a jsou velmi náročné. Díky neziskovce nebo fundraisingu se nám vždy podaří nějaké peníze vybrat, ale není jich moc. Máme 25 dobrovolníků, kteří sem přijedou, všichni si musí platit letenku a další výdaje. Měsíc tu od rána do večera pracují a zase letí zpátky. Jsme studentský projekt, který za sebou nemá žádnou velkou organizaci, takže nemáme velké finanční prostředky. Zároveň jsme ale nezávislí a můžeme projekt dělat tak, jak si myslíme, že je to nejlepší.
Jaký dosavadní zážitek nebo zkušenost ze Zambie pro vás byly nejsilnější?
Petr: Pokaždé, když jsem v Zambii, tak se mi tyto nejintenzivnější zážitky mažou, protože každý den je to něco nového. Můžete jet třeba do národního parku, máte zajištěné ubytování a zjistíte, že ve vašem kempu sídlí lvi. I když jdete v noci na záchod, jste v ohrožení, že vás některý přijde navštívit.
V Kashitu je velmi časté, že to, co si naplánujete, se většinou nestane. Například si jeden den objednáte náklaďák s 200 pytli cementu, druhý den ale nepřijede, třetí den píchne kolo, čtvrtý den místo přejede a pátý den přijede až v 10 hodin večer. Do půlnoci pak skládáte pytle cementu. Takových zážitků je hrozně moc.
Zambijská mentalita je od evropské úplně jiná, hlavně pokud jde o pojetí času. Musíte být asertivní, abyste někoho donutil, aby něco udělal na čas a aby se vůbec mohlo něco realizovat v harmonogramu, který musíme dodržet. Pojem o čase je asi největší výzva, se kterou se tu potýkáme, protože to se promítá do všeho. Potřebujete něco vyřešit, ale lidi na to nemají hodiny, ale dny. A když se to nepovede tento týden, tak třeba ten další.
Igor: Zambijci říkají, že my v Evropě máme hodiny a oni mají čas. Každý den v Africe přináší nějakou absurdní nebo vtipnou historku.
Petr: Třeba včera nám za komunitním centrem, kde bydlíme, vypukl požár. V Česku by vyjelo pět hasičských vozů, ale tady to opravdu nikdo neřeší. Neustále jsme tím fascinovaní. Za ubytováním vám hoří bush, ale pro všechny je to vlastně v pohodě a nic se nedělo.
Igor: Aspoň nám to udělalo pěkný večer. (Smích)
Vy se sice smějete, ale nemáte v takových chvílích strach?
Petr: Čím déle tu jste, tím více slevujete ze svých představ o tom, co se může stát. Mám zodpovědnost za ostatní a tuto otázku řeším často a beru to velmi vážně. Máme tu vždy zdravotníka z Česka, který se o nás stará, kdyby se nám něco stalo, ať už je to malárie, úraz nebo cokoliv jiného. Nejbližší nemocnice je totiž 90 kilometrů daleko a když potřebujete řešit něco opravdu závažného, tak musíte až do Lusaky, která je 260 kilometrů daleko, takže nemůžeme být závislí jen na zdejší zdravotní pomoci. Stejně přistupujeme i ke stavbě. Náš stavbyvedoucí Michal Přibyl bere bezpečnost práce velmi vážně a hlavně se snažíme předcházet zraněním.
Když ale máme s kolegy přípravy před odletem do Zambie, všem říkám, že když letí do Afriky, tak se zvyšuje riziko úrazu nebo smrti. Když totiž například jedete po zambijské dálnici, tak je daleko větší pravděpodobnost, že se stanete součástí nehody. Dopravní nehody tu patří k nejčastějším příčinám smrti. Musíte sem jet s jinou mentalitou. Pokud byste se každý den bál, že se vám něco stane, tak tu nemůžete být. Věcí, které se vám mohou stát, je tu daleko více než v Česku.
Igor: Musíme zkrátka akceptovat, že stát se tu může cokoliv. Může vás kousnout černá mamba, moucha tse-tse, můžete dostat malárii… Riziko si uvědomujeme, ale pokud bychom ho řešili přehnaně, tak bychom nemohli nic pořádně dělat.
Petr: Smích je pro nás filtr, který nám pomáhá se s touto realitou smířit. Jinak bychom se z toho zbláznili. Každý den je totiž úplně jiný. Jednou vám nejde generátor, podruhé míchačka, potřetí svářečka, počtvrté vám nepřijdou tři dělníci do práce, popáté nepřijde zedník, který to měl mít celé na starosti… Je toho opravdu hodně a mít nad tím zdravý nadhled je klíčové.
Máte představu, kdy bude projekt dokončený a přivítá první studenty?
Petr: Reálný je rok 2030, kdy by měl být zahájen provoz střední školy. Do té doby chceme mít zprovozněny všechny učebny, laboratoře, dílny a ubytování pro studenty a učitele.
Jak vás mohou lidé podpořit?
Petr: Nejdůležitější pro nás je rozšíření povědomí o projektu, Zambii a rozvojové pomoci. Podpora projektu není jen o jedné škole v Kashitu, ale je i o budování dobré pověsti pro celý rozvojový svět. Lidé nás mohou sledovat na našich sociálních sítí, (Facebook, Instagram, LinkedIn), kromě toho pořádáme také sbírku na portálu Darujme.
Chceme, aby se o projektu vědělo i proto, že rozvojová pomoc nemá v Česku tak dobrou propagaci. To se snažíme změnit. Rozvojová pomoc nemusí znamenat jen plačící děti, které nemají co jíst. Je to daleko komplexnější. A lidi, pro které školu stavíme, znám osobně více než šest let a jsou to naši kamarádi. Děláme to pro někoho, na kom nám záleží.
Igor: Mezinárodní rozvoj není o tom, že někdo přiletí s penězi a všechno bude růžové. Tak to vůbec nefunguje. To je spíš mrtvá pomoc. Pomoc spočívá i v tom, že se vzájemně obohatíme, vyměníme si znalosti a budujeme něco společně. Jenom díky spolupráci a naslouchání můžeme vybudovat skutečně rozmanitou a solidární společnost. Budeme taky moc rádi, pokud nám lidé napíší a zeptají se, co je o Zambii a rozvojovém světě zajímá.
