Kvůli válce opustily své domovy, v Česku odehrají antickou tragédii o trojských hrdinkách. Jak samy umělkyně čelí válečné realitě?

„Když jsme odjížděly z Kyjeva, jely proti nám dvě hodiny tanky. Nevěděly jsme, zda to jsou naše tanky, nebo jestli jsou ruské. To bylo strašné. Všichni jsme totiž věděli, že střílí i na lidi,“ popisuje herečka Vera Timofeeva (31) svou cestu do České republiky. Pro někoho, kdo válku nezažil, její vyprávění působí až surrealisticky. Jen stěží, pokud vůbec, si lze představit, co se v člověku během takových dvou hodin může odehrávat.
 

Než se ten den vydala se svým psem, svou kamarádkou a její dcerou na cestu z Kyjeva do Prahy, strávila týden téměř soustavně v protibombovém úkrytu. Z Ukrajiny původně odjet nechtěla. Myslela, že tam bude moci zůstat. „Nikdo z nás nevěděl, kdy válka skončí. Doufali jsme, že bude trvat jen krátce. Úkryt samozřejmě nebyl vůbec vhodný pro život – nebylo tam světlo ani voda,“ vysvětluje.

Když jí v té chvíli zavolala její blízká kamarádka, musely se okamžitě rozhodnout. „Říkala, že musíme něco udělat, že neví, co bude s její dcerou. Co bude zítra. Řekla jsem jí: ‚Dobře, posbírej věci, za patnáct minut můžeme odjet.‘ Měla jsem s sebou kufr, kam jsem dala věci pro svého psa, pro sebe jen jedny džíny, dvě mikiny, jedny teplé šaty. To bylo všechno,“ říká. Její rodina na Ukrajině zůstala.

(Po)válečná realita

Vera je profesionální herečka a nyní se v Praze podílí na antickém dramatu z pera starořeckého dramatika Eurípida, Trójankách. Hra vypráví osudy trojských žen, které musí čelit poválečné realitě a vypořádat se se všemi následky, které jim dobytí Tróji do životů přineslo.

Právě tuto hru se rozhodl adaptovat režisér Jakub Čermák v pražském divadle Venuše ve Švehlovce. Alternativní divadelní soubor Depresivní děti touží po penězích do rolí trojských žen angažoval 11 ukrajinských umělkyň – Vera je jednou z nich. Mnohé z hereček se v České republice ocitly poté, co Putin napadl Ukrajinu, některé jsou zde již dobu delší – osudy všech jsou ale událostmi posledních měsíců do menší či větší míry trvale poznamenány.

Naše inscenace bude čtena v kontextu současné situace v Evropě, ale redukovat ji jen na válku by bylo zbytečně omezující vůči Eurípidovi, našim herečkám i divákům. Uniklo by nám něco obecnějšího a lidsky platného.

„Eurípidovy Trójanky otevírají téma žen ve válce. Pozornost historiků, romanopisců či třeba i dnes novinářů je často soustředěna na hrdinské činy, vojenské operace, na ty velké události. Mě ale zajímají víc drobné příběhy, které působí, že nemají tak dramatický potenciál, ve skutečnosti jsou ale nabité napětím, dilematy, tragikou.“

Právě to režiséra na Trójankách přitahovalo – a proto je chtěl již několik let zpracovat. „Umění nám dává příležitost vyjadřovat se k současnosti prostřednictvím metafor. Naše inscenace bude čtena v kontextu současné situace v Evropě, ale redukovat ji jen na válku by bylo zbytečně omezující vůči Eurípidovi, našim herečkám i divákům. Uniklo by nám něco obecnějšího a lidsky platného,“ popsal pro Refresher Jakub Čermák, proč by nerad, aby se na hru nahlíželo pouze skrze prizma války na Ukrajině.

Po jejím vypuknutí se kolem něj objevilo několik hereček – uprchlic – z Ukrajiny. „Řada z nich přišla o svůj životní sen – věnovat se divadlu. V novém prostředí neovládá jazyk, nemá kontakty, prošla odlišnou divadelní školou. Chtěl jsem jim nabídnout příležitost v jejich mateřštině. Zároveň se ale tato myšlenka spojila s mou touhou inscenovat zrovna Trójanky a bylo mi jasné, že herečky, které si prošly zkušeností s válečným stavem, ztrátou domova i blízkých, budou pro role trojských žen mimořádně disponované. Lidská zkušenost se vždy propisuje do uměleckého prožitku,“ vysvětluje Čermák.

Ano, během válek se skutečně často vyprávějí pouze ony velké narativy, velké události – a nejčastěji navíc z mužské perspektivy. Kdo tedy jsou tyto ženy, které nyní podobně jako ty trojské přemýšlí o budoucnosti i o tom, jak se s válkou vypořádat?