Adam Kajumi: Mé nehodě se každý smál, ale nikdo nepomohl. Někteří youtubeři jsou na tom psychicky bídně (Rozhovor)

Dvacetiletý influencer Adam Kajumi se na internetu objevil rychle a za poměrně krátký čas si stihl vybudovat obrovskou fanouškovskou základnu. Je to muser vystupující v momentálně nejpopulárnější aplikaci mezi mladými – TikTok.

Zatímco ještě před několika lety pořádně nevěděl, čím by chtěl být, dneska má díky proměně svého života jasno. „Měl jsem fobii z úspěchu. Bál jsem se, abych nebyl v něčem lepší než ostatní, aby mě za to ti lidi nesežrali. Dnes je to přesně naopak – mám strach, že třeba nebudu dost dobrej,“ přiznává.

Má to však ale i své stinné stránky. Každodenní nenávist na internetu, strach, že vás někdo nenápadně natočí v nelíbivé situaci. Někteří youtubeři mohou mít podle Kajumiho dokonce deprese. Jaký je život oblíbeného influencera?

Co musí člověk umět, aby zaujal na TikToku?

Funguje to tam úplně stejně jako na všech ostatních sociálních sítích – je zapotřebí přinést něco novýho. Když si vezmeme YouTube, je to docela dost podobný, taky jsou tam videa, různé scénky, pranky, vtipy.

Na TikToku je jiného to, že tam může být každý kluk překrásný a holka princeznou. Potřebuješ jen dobrý nápad a telefon. Na YouTube potřebuješ dobrý nápad, telefon, kameru, mikrofon, stříhací program. Můj klíč úspěchu je v tom, že jsem přišel jako kluk po americkým vzoru, takovej ten slaďoušek, a začal tvořit videa, která vypadala hezky a měla nadhodnotu.

Jak ses tam proslavil ty? Kdy to bylo?

Já jsem nezačal na TikToku, ale na Ask.fm, to bylo asi dva roky zpátky. Tam jsem lidi motivoval. Bral jsem to jako životní úlohu – holky mi tam psaly, jak mají zapůsobit na kluka, jak ho sbalit. Něco podobného dělala Dominika Myslivcová. Já dělal klučičí verzi – nejenom se vztahy, ale i šikanou – prostě běžnými problémy lidstva.

Snažil jsem lidi motivovat, pomoct jim nebo je zabavit. Pak přišel TikTok. Ze začátku mi to přišlo jako ztráta času. Pak to po mně lidi chtěli, udělal jsem pár videí a do týdne jsem měl 10 tisíc sledujících. Soustředil jsem se na to víc a chytlo se to tak, že dneska je nás tam 510 tisíc.

Vzpomeneš si video, kterým ses proslavil?

Jel jsem mimo silnici v uzavřené čtvrti na střeše auta a zpíval do toho nějakou písničku. Bylo to s tátovým autem a vezl mě kamarád s řidičákem. Natočili jsme to tak, aby to vypadalo jako z klipu té písničky. To bylo první video, které se tam dostalo do trendů.

Jak to změnilo tvůj život?

Vypadá to zvláštně, tak já jsem typický introvertní kluk, který seděl ve třídě a neměl žádné kamarády, když to trochu přeženu. Opravdu jsem byl takovej tichej, nic mě nezajímalo, nic jsem v životě neřešil.

Vlivem prvního vztahu se to zlomilo, řekl jsem si, že nechci žít, jak jsem žil. Tenkrát jsem aktivně hrál počítačové hry a mým dětským snem bylo, že se stanu slavným hráčem. Ale pak jsem si řekl, že ani tohle vlastně nechci. Chtěl jsem, aby to mělo nějaký přínos.

Potom, co to získalo takový úspěch, tak jsem přestal hrát závodně na PC a poznal spoustu nových lidí. Tvořím si budoucnost tím, že dokážu lidi motivovat skrz charitativní akce, zároveň se tím dokážu živit, což je podstatná stránka, protože se tomu můžu věnovat naplno. Změnilo se mé sebevědomí. Dneska, když chci něco udělat, tak věřím, že to prostě zvládnu. Dřív jsem takhle nastavený nebyl.

A jak to bylo dřív?

Měl jsem fobii z úspěchu. Bál jsem se, abych nebyl v něčem lepší než ostatní, aby mě za to ti lidi nesežrali. Dnes je to přesně naopak – mám strach, že třeba nebudu dost dobrej.

Měl jsi vytyčené nějaké sny?

O živote jsem tolik nepřemýšlel. Beru to jako období, kdy jsem neexistoval. Nemám žádnou výraznou vzpomínku, něco, co bych si sám sobě dokázal. Až po tom prvním rozchodu jsem si řekl, že chci být úplně jiný.

Kdo dnes patří mezi tvé fanoušky?

Je to skupina lidí od 10 do 18 let, tak to prostě na internetu chodí. Jsou to lidi, kteří mají čas. Povědomí je ale daleko širší. Setkal jsem se už několikrát se situací, kdy za mnou přišel rodič a pochválil to. Zároveň se setkávám i s klukama, kterým je třeba 25 let a říkají, že to nesledují, ale je to hustý a cení to.

Jaké bylo oznámit doma, že jsi najednou slavný?

Já jsem toto oznámení neprovedl doma, ale naschvál jsem vytáhl mamku na jednu z naších akcí, aniž by to věděla. Nechal jsem jí v tom se pokochat od začátku až do konce. Byla to akce v OC Letňany a přišlo asi 1700 lidí, což je hodně. Mamce jsem řekl, že půjdeme nakupovat. Trochu se divila, ale pak přišla a viděla dav lidí, kde jsem se fotil a podepisoval se.

Vůbec o tom nevěděla?

Ona věděla, že něco dělám na internetu. Dokonce mi spravovala sociální sítě a odepisovala lidem, když jsem spal nebo neměl čas. Když to viděla naživo, tak to nechápala. Šli jsme pak na večeři a říkala mi, že tomu nemůže věřit. To, co viděla, byl výsledek toho, co na začátku vlastně manažovala.

Trošku se bála, ale byla ráda, že jsem se někam posunul. Spousta mých vrstevníků chodí po barech a já to nijak neodsuzuju, ale chci jít jinou cestou. Moje mamka není pro to, abych dělal tyhle aktivity, je to hodně pracovitý člověk.

Jaký máš vztah s rodiči?

My jsme to měli trochu těžší. Rodiče se rozvedli, když mi bylo deset, což je kritický věk. Roky nato probíhaly klasické hádky o tom, kdo je lepší rodič. To jsem si bral hodně k srdci a asi to i přispělo na takový můj nevzpomínkový život předtím. Dneska ale vycházíme perfektně, mamka mě podporuje víc jako člověk, táta po pracovní stránce.

Je nějaký rozdíl v tom, když se člověk proslaví na Instagramu a Tik Toku?

Největší rozdíl je v tom, že Tik Tok je teď nejvíc trendy. Soudím podle toho, kolik lidí přijde na akci. Instagram je trendy několik let, používá ho hodně lidí, ale na Tik Toku jsou odhadem dva miliony aktivních účtů v ČR a soudím, že každý mladý člověk ho dnes má.

Je osobnější. Instagram je perfekcionistická sociální síť, každý tam prezentuje to nejlepší ze sebe, Tik Tok je taková lidštější, postavená na videu, takže člověk ukáže víc ze svý osobnosti.

Ve svém úvodním videu na YouTube říkáš, že chceš změnit svět k lepšímu. Jak toho chceš dosáhnout?

To je strašně záludná otázka. Samozřejmě když teď řeknu, že jako influencer chci lidi pozitivně motivovat, tak to budou brát jako srandu. Možná jsem to neformuloval správně, ale za tou myšlenkou si stojím.

Prezentuju ji tak, že chci působit na internetu tak, aby nikdo nemohl říct: „Adame, ty jsi udělal něco špatnýho vůči společnosti.“ Nikdy nebudu nikomu veřejně nadávat, nikdy nebudu mluvit sprostě, nikdy nebudu někoho hanit. Vůbec tohle nechci roznášet po internetu.

Zla na internetu je čím dál víc. Když teď mám tu možnost a obrovskou skupinu lidí, která mě sleduje, chci ukázat, že člověk může být mladej, úspěšnej a nemusí se chovat jako kretén, pardon.

Co by byla první věc, kterou bys mohl na světě změnit? Jakýkoli problém.

Těch problémů je mraky. Začal bych tím, co se mě dotýká, s čím se setkávám. Každý den, když jsem v obchodním centru, tak čelím různým takovým „hej to je on, pojďme s ním dát fotku“. Já chápu, je to nějaká senzace a s každým se vyfotím, to je úplně normální věc. Ale někdy si říkám, že by se ti lidé mohli vcítit do někoho druhého.

Teď jsem sebestředný, myslím to vůči sobě, ale je to věc, která štve spoustu lidí. Ty, když půjdeš po ulici a někdo po tobě bude řvát „hej to je Tony, podívej se na něj“, tak ti to taky nebude příjemné.

A oni takto po tobě pokřikují?

Není to přímo na mě, ale je to takové tajné, že to jakoby máš slyšet, respektive nemáš. Jde o to, že pokud člověk něco chce, tak ať pozdraví a normálně řekne, co chce. Ale šeptat si za zády, to by asi opravdu nikomu nebylo příjemné.

A jak to změnit?

To je výchova asi. Snažím se to říkat ve streamech, že mi to vadí.

Když vidíš někoho známého, koho jsi neviděl nikdy v reálu, tak na to upozorníš…

…tak třeba máš takovou potřebu to sdílet s kamarádama, že jsi ho viděl a oni ne. Lidi na tajňačku dokonce vytahují telefon.

A pokud bychom se měli bavit o nějakém vážnějším problému?

Do budoucna bych chtěl podniknout nějakou misi do Afriky. To už dělá můj táta, on jezdí s českou armádou do Afghánistánu a dalších států a pomáhá tam. Chtěl bych o tom natočit dokument, ať se to dostane do širšího povědomí a mohla se vytvořit sbírka.

Ale na to je ještě brzo, nejsem psychicky připravený. Když jsem byl na poznávací cestě v Asii, tak jsem tam viděl příběhy malejch dětí. Zlomená ruka je u nás banalita, ale tam mu srostla naopak. Nefunguje to jako v Česku, není tam zdravotní pojištění, a kdo pochází z chudé rodiny, která žebrá o jídlo, tak i taková banalita je problém.

Tento příběh ve mně probudil šílené emoce, a proto, až budu mít víc možností, tak bych chtěl přispět k nějaké změně.

Setkal ses se šikanou ve škole?