Přirozená věc, které se většina lidí bojí. Je to ale opravdu nutné?
Koncept smrti je každodenní téma omílané už pěkně dlouhou řadu let. Někteří se v horlivých diskuzích snaží zjistit či vyvrátit to, co nás po smrti čeká. Jiní raději nic takového neřeší, o smrti se moc bavit nechtějí a po večerech pouze tiše a s hrůzou přemýšlejí nad tím, jak moc umírání bude bolet a jak hrozné bude prostě neexistovat. Není ale strach ze smrti malinko přehnaný? Na to se pokusíme najít odpověď.
To, co po smrti bude, dneska probírat a zjišťovat nebudeme (od toho je tu článek od kolegy). S největší pravděpodobností bychom na moc věcí nepřišli a i kdybychom náhodou nějakou racionální variantu našli, stejně by to byla pouze domněnka se stejnou pravdivostní hodnotou jako každá další. Tak například jsem slyšel, že když žijete špatný a zlý život a umřete, nejdete do pekla, jak by se někomu mohlo zdát nejlogičtější, nýbrž do kina sledovat všechny díly seriálu Ulice pořád a pořád dokola. Držme se tedy alespoň pro teď racionality a řekněme, že po smrti bude pouze černočerná tma a mrtvé ticho, ve kterém nebudeme nadále existovat.
Co většinu lidí na smrti trápí asi nejvíce, pokud tedy nejsou egocentrickými jedinci zahleděnými sami do sebe, je smrt někoho blízkého. Ano, to je mnohdy daleko horší než smrt sama sebe a někteří se ze smrti blízkého můžou vzpamatovávat měsíce, roky či celý život. Tady lze pochopit, proč se takové smrti bojíme. Nebudeme se s tím člověkem nadále stýkat, bude nám chybět a moc ho milujeme. Strach ze smrti člověka, kterého máme rádi, dává rozhodně větší smysl, než strach ze smrti vlastní. Ta nám totiž v podstatě může být naprosto jedno.
Epikúros, významný řecký filosof, zakladatel Epikureismu (filosofie ideálu duševního klidu snažící se otevírat brány k poklidnému a slastnému životu) a velice chytrý pán kdysi, asi před dvěma tisíci lety, řekl: „Smrt nás znepokojovat nemusí, protože dokud existujeme, smrt s námi není. A když smrt přijde, už neexistujeme.“ Epikúros totiž jako anatom věřil, že se vše skládá z materiálních entit, a tak něco jako duše zkrátka přežít po smrti nemůže. Když tedy váš život dojde do zdárného konce jménem smrt, nemusíte se ničeho bát, protože vy se smrtí dle Epikúrose žádnou zkušenost mít nebudete. Zkrátka umřete a svoji smrt propásnete. Protože když je mysl součástí mozku, tak mozek po smrti fungovat nebude, tudíž nebude mysl a strach ze smrti. Samozřejmě, že na světě existují druhy smrti, ze kterých se oplatí mít strach. Nikdo nechce umírat na zákeřnou nemoc, násilnou vraždou či bolestivou nehodou. V tomto případě si ale musíme uvědomit, že nemáme strach ze smrti jako takové, ale z umírání, které se v dnešní době, alespoň co se té zákeřné nemoci týče, dá usnadnit a zpříjemnit. Existují kvanta nejrůznějších agentur, které mají za úkol vás na takovou smrt připravit. A to jak psychicky, kdy si pracovník takové agentury s umírajícím klientem v poklidu o smrti povídá, připravuje ho na odchod, tak i s pomocí nejrůznějších legálních opiátů, které vám uleví od bolesti a možná vám zvednou alespoň na chvíli náladu.
Proč je ale smrt tak citlivé téma? Proč se jí všichni bojíme? Je opravdu tak zlá? Ba naopak, vůbec není zlá. Smrt je přirozená věc, která ať chceme, nebo nechceme, nás potká všechny. Někoho dříve, někoho později. Ti, kteří prožili klinickou smrt, se poté smrti většinou už nebojí. Tvrdí, že prožívali euforické okamžiky plné radosti, většinou spojené se světlem na konci tunelu (které s největší pravděpodobností lze racionálně vysvětlit nejrůznějšími elektrochemickými reakcemi v mozku, jež se dějí při procesu umírání, nikoliv něčím „nadpřirozeným“).
Důvod, proč se smrti bojíme, se alespoň mně zdá být prostý. Společnost po nás totiž vyžaduje, abychom se smrti báli. Emilé Durkheim, významný sociolog začátku minulého a konce předminulého století, zavedl pojem sociální jev (někdy také označován jako sociální fakt). Ten lze samostatně definovat jako určitou strukturu hodnot, která je ve společnosti přirozeně dána a oplývá donucovacím charakterem. Sociální jev vůči jedincům uplatňuje mocenský nátlak, aniž by si to kdokoliv z nich uvědomoval. Lidé totiž donucovací tlak těchto jevů často nejsou schopni poznat. Myslí si, že veškeré jejich životní snažení probíhá na základě vlastní volby, přitom si ovšem nejsou vědomi toho, že i tato jednotlivá rozhodnutí jsou ovlivněna a podmíněna utlačivým sociálním fenoménem. Durkheim se sociálním jevem v podstatě snažil nastínit fakt, že lidé a celá společnost jako taková funguje či „běží“ podle opakujících se vzorců, které jsou ve společnosti lidí dány už dlouhou dobu a lidé je slepě následují, i když se domnívají, že jednají zcela svobodně a individuálně. A mimo jiné je právě i strach ze smrti a samotná smrt jedním z těchto vzorců, které slepě následujeme. Ve společnosti totiž chybí se o smrti bavit otevřeněji, například kdyby se někdo snažil s dětmi bavit o smrti, dost možná by ho ostatní označili za zvráceného blázna, nicméně zrovna vysvětlování těchto základních životních faktů by i těm nejmladším generacím mohlo osvětlit spoustu mylných názorů.
Jestli předchozímu odstavci nechcete věřit, stačí se podívat třeba na takové znázorňování smrti. Všichni si vzpomínáme, jak byl všemi milovaný Homer Simpson v jednom ze strašidelnických dílu The Simpsons odkázán do role smrti. Dostal typicky černý hábit, nabroušenou kosu a mohl jít konat roli smrti. Většinou jsou totiž právě kosa a hábit symboly smrti. A pak se jí nemáme bát, když je nám od malička vnucována jako něco nepříliš dobrého a hezkého. Co když je ale smrt krásná mladá dívka s roztomilou tvářičkou a úsměvem, jako je to v komiksové sérii Sandman od spisovatele Neila Gaimana? To už nám tak dobře nezní. Smrt totiž hrdě obsazuje roli strašáka a její povinností je vás děsit až do doby, než opravdu přijde.
Jestli se ke smrti stavíte čelem, nebojíte se jí, nebo je vám jedno, bonusové body patří vám. Pro ty, kteří se děsí toho, že jednou odejdou a jejich přítomnost už nás nadále nebude obklopovat, zkuste se zamyslet, něco si o smrti případně přečíst, zjistit a vězte, že se jí nadále bát nebudete. Smrt může být přeci i krásná a očišťující. Nicméně abyste jí učinili hezkou, musíte žít dobrý život. Zejména lidem s výčitkami svědomí se neumírá zrovna nejlíp, protože při umírání nad tím až moc přemýšlí a obvykle očekávají nějaký druh trestu.
