Český pilot F3 Vladimír Netušil: Život ve formuli riskujeme, ale je to bezpečný sport. Strach jsem nikdy neměl (Rozhovor)

Český pilot formule Vladimír Netušil je ve světě motorsportu unikát. Do monopostu si poprvé sedl až ve 30 letech, ale tento okamžik jej naprosto pohltil a změnil směřování zbytku jeho života. Dnes reprezentuje českou vlajku ve Formuli 3 a v loňském roce se stal šampionem středoevropské zóny – jako první Čech po 20 letech. 

Obdivuhodné ale nejsou jen jeho sportovní úspěchy, ale i životní příběh. V pouhých 16 letech se totiž na sedadle spolujezdce vyboural v autě a podle lékařů hrozilo, že už možná nikdy nebude chodit. Vladimír se ale těmto prognózám vzepřel a znovu se postavil na nohy. Trvalo mu týdny, než mohl udělat jeden krok do schodu. Jak ale sám říká, toto období jej nesmírně mentálně posílilo.

Vladimír Netušil ale není jen prvotřídním závodníkem, je i zkušený byznysmen. Založil vlastní stáj Effective Racing a sestavil tým, který vede a který pod jeho dohledem vzkvétá. O vzniku stáje, ale například také o (ne)bezpečnosti tohoto sportu, těžké fyzické přípravě i o krizových momentech v kokpitu jsme si s Vladimírem Netušilem popovídali v novém obsáhlém rozhovoru.

Když najednou taková situace nastane a vypadá to na vozík, tak řeči typu „než být na vozíku, tak to bych radši nebyl“ jsou spíš kecy u piva. Realita byla taková, že jsem se rozhodl bojovat.

K formulím jste se dostal až ve 30 letech. Jak se stane, že člověka ve 30 letech napadne jezdit ve formulích?

Formule jsem odmala sledoval, ale jedna věc je sport sledovat a druhá je aktivně se ho zúčastnit. Vyrůstal jsem na červené barvě Michaela Schumachera, kterému jsem fandil už na základní škole, a viděl jsem snad úplně všechny závody, které se kdy jely.

Od svých 25 let jsem mluvil o tom, že bych se jednou strašně rád ve formuli svezl a že bych za jedno kolo ve formuli 1 dal milion korun. Byl to můj životní sen. Ve 30 letech jsem pak dostal dárkový poukaz na sezení ve formuli jedné české, velmi amatérské stáje. Byla to trubková, rámová formule, kterou někdo sestavil doma. Po prvním svezení mě to ale naprosto chytlo a byl jsem z toho úplně vyřízený. Věděl jsem, že tím chci jet znovu a příště i nějakou lepší.

Potom se ve mně jako ve sportovci probudilo to, že se chci s někým poměřit. V říjnu 2015, ve svých 33 letech, jsem se snažil jet první závod, ale formule se pokazila v prvním tréninku, takže tento závod jsem nakonec nejel. Tak vypadal můj začátek.

Když jsem ležel na JIPce, tak mi bylo čerstvě 16 a sledoval jsem Nagano v televizi s úhlopříčkou 12 centimetrů. Puk jsem sice neviděl, ale fandil jsem, pokud jsem byl zrovna při smyslech. 

Na vašem příběhu je obdivuhodné i to, že jste překonal prognózy lékařů, kteří vám po nehodě v 16 letech předpovídali, že nebudete chodit. Můžete popsat, co se vlastně stalo a jak se na toto období zpětně díváte?

Dívám se na to jako na období, které mě velmi mentálně posunulo a provází mě to celý život. Když jsem ležel na JIPce, tak mi bylo čerstvě 16 a sledoval jsem Nagano v televizi s úhlopříčkou 12 centimetrů. Puk jsem sice neviděl, ale fandil jsem, pokud jsem byl zrovna při smyslech.

Stalo se to, že jsem se vyboural v autě na sedadle spolujezdce, a prognóza lékařů byla, že už možná nebudu chodit. Když najednou taková situace nastane a vypadá to na vozík, tak řeči typu „než být na vozíku, tak to bych radši nebyl“ jsou spíš kecy u piva. Realita byla taková, že jsem se rozhodl bojovat.

Znovu jsem se učil chodit, dělat základní kroky a přesvědčoval jsem své nohy a mozek, aby se znovu spojily, abych mohl udělat krok do schodů. Než jsem se krok do prvního schodu naučil udělat, trvalo to několik týdnů. Toto období je něco, na co už nezapomenu. V té době mi bylo 16 let, ale po tom, co se to stalo, mi najednou bylo mentálně 30.

Trpěl jsem pak dlouho na to, že jsem nedokázal sedět na sedadle spolujezdce. Trvalo mi několik let, než jsem si tam dokázal zase sednout. Potom ale přišlo období, kdy jsem si tam sednout zvládl, ale jen s někým, ke komu mám důvěru. Dodneška mi ale to sedadlo spolujezdce úplně nevoní. Od nehody už uplynulo 25 let, takže to zdaleka není tak čerstvé, ale z hlavy jsem si to žádným psychologem vymazat nenechal, pořád to tam mám. Formule ale sedadlo spolujezdce nemá.

Pokud by někdo v mládí prožil a překonal to, co vy, tak asi formule je poslední věc, kam by chtěl usednout. Hrála autonehoda ve vašem rozhodování jít do formule nějakou roli? Bylo to třeba o překonání strachu?

Vůbec ne. Nesehrálo to roli žádnou. Možná jen pozitivní ve smyslu nějakého mentálního nastavení nebo v tom, že člověk vidí hodnoty v životě trochu jinak. Ale jinak ne. Jak jsem říkal, formule sedadlo spolujezdce nemá, a když dnes do toho auta usedám, tak sice respekt mám, ale strach jsem nikdy neměl.