Rozhovor s Pavlem Dobrovským o jeho cestách po Afghánistánu, tamních lidech a neuvěřitelných zážitcích
Už od malička věděl, že chce být novinář, cestovatel a fotograf. Dětský sen se mu splnil a už od 90. let Pavel Dobrovský funguje v různých časopisech, mezi které patří herní Level nebo proslulé ABC. Spolu s tím pořádá cestovatelské přednášky, popularizuje vědu a křížem krážem chodí po světě. V roce 2007 se poprvé dostal, jak on sám tvrdí, náhodou do Afghánistánu, ve kterém podle svých slov poznal spoustu zajímavých lidí a zažil věci, které se nadají racionálně vysvětlit. A právě o těchto cestách jsme se spolu bavili.
Několikrát jsi vyprávěl, že ses do Afghánistánu dostal náhodou, když ses v Rawalpindi v Pákistánu dozvěděl o afghánské ambasádě. Co tě tenkrát přimělo jet?
Byla to příležitost. A cestování je pro mě o příležitostech, o každodenní změně směru. Jel jsem tehdy stopem z Indie do Evropy a nebyl důvod proč to nezkusit. Vyrazil jsem na afgánskou ambasádu, tehdy čerstvě otevřenou, dostal víza a uvědomil si, že že mi nic nebrání, abych do Afghánistánu odjel. Kromě války, teda. To jsem se ale rozhodl ignorovat, a stejně se odehrávala hlavně na jihu, kam jsem nechtěl.
Zároveň vyšel první a na dlouhou dobu i poslední průvodce Lonely Planet, takže jsem si mohl udělat rámcový itinerář cesty. To bylo nutné. Byl rok 2007 a Afghánistán tehdy nebyl internetem pokrytá země, dokonce ani signál nebyl všude, nemluvě o tom, že bych se nedoplatil za data. Z dnešního pohledu byla technologie ve veřejném sektoru na velmi primitivní úrovni.
Co jsi vlastně tehdy o té zemi věděl?
Úplný kulový. Načetl jsem si nějakou historii a dohledal, jakým způsobem o zemi referovali předchozí cestovatelé. Třeba Návod na použití světa od Nicolase Bouviera mi hodně pomohl. Myslím, že je to při cestování důležité, aby měl člověk nějaký fundus od předchozích cestovatelů. Odjet může každý, ale vidět vzdálená místa s vědomím, že na nich někdo v nedávné minulosti prožil vlastní dobrodružství, to je hodně jiná a příjemná vrstva cestovatelského zážitku. Někdy nepříjemná. Když se třeba vjíždí do Afghánistánu Kyberským průsmykem, nelze nereflektovat masakr britských vojáků z anglo-afgánské války.
V rozhovoru pro Český rozhlas jsi tento průsmyk popsal jako začátek pekla. Neměl jsi přeci jen chuť to tady otočit?To je místo, které svou pověstí vyvolává určitou nervozitu. Ale při cestování plyne pocit bezpečí z toho, jaké lidi okolo sebe člověk má. Já jsem na hranice jel s Pákistánci z hraničního města Pešavár, kteří mě svým způsobem chránili, takže jsem neměl potřebu to otáčet.
Všichni se tam chovali přátelsky a uctivě, dokonce i vojenské kontroly po cestě a já se cítil bezpečně. Zastavit mě mohl jen hraniční přechod, protože jsem na něm musel hledat někoho, kdo mi orazítkoval vízum. Pohraničníci na to kašlali a jen koukali, jak oběma směry proudí davy Pákistánců a Afghánců. Nakonec jsem toho zodpovědného našel a po drobném úplatku dostal razítko do pasu.
V Herátu se v páteční mešitě před velkou modlitbou scházeli čtyřicátníci a učili se číst a psát tím, že opisovali Korán, který znali nazpaměť, a snažili se zapamatovat, co jednotlivé znaky znamenají.
