Rozhovor o úzkostiach, zneužívaní Xanaxu a závislostiach.
„Cítím se hrozně. Přemýšlím nad sebevraždou a nad tím, jak jsem se nedokázal posunout. Ubývá mi motivace a přibývá strach. Nezvládám obyčejný život. Ze školy utíkám dřív, protože to tam nedokážu vydržet. Cítím se ztracený. Cítím se smutný. Cítím se neschopný. Cítím se podrážděný a nervózní. Všechno mě štve,“ píše pod jedním ze svých videí devatenáctiletý Marek Š.
Provozuje svůj youtubový kanál Mrak, kde popisuje své trable. Má problémy s úzkostmi. Před čtyřmi lety si s kamarády zahulil trochu víc než obvykle a tráva mu spustila sérii nepříjemných stavů, které vyvrcholily v rozvinuté úzkosti a deprese. Protože se stavy nelepšily, začal zneužívat Xanaxy a brzo se na nich stal závislý. Tím však své špatné stavy jenom prohloubil.
Zeptali jsme se Marka, co jsou to úzkosti, deprese, jak se svými démony bojuje a co všechno musí každý den podstupovat. Jeho příběh je varovným prstem pro každého, kdo by chtěl s benzodiazepiny experimentovat bez lékařského dohledu. Buďte opatrní a o jakýchkoli lécích se vždycky poraďte se svým lékařem.
Jak ti dneska je?
Mám generalizovanou úzkostnou poruchu a úzkosti mám denně. Vzbudím se a bojuju s tím celý den. Teď je mi třeba líp, ale pořád si na to zvykám. Pořád to není dobré.
Kdy u tebe vypukly tvé stavy?
Bylo to v 16 letech, kdy mi první panickou ataku tehdy spustila marihuana. To je častý spouštěč v dnešní době.
Takže sis dal hodně trávy a začal jsi mít divné stavy? Jak to propuklo?
Nerad se k tomu vracím. Marihuanu jsem v té době párkrát zkusil, ale nikdy mi to nic neudělalo. Nikdy jsem nic necítil. Proto jsem se jednou rozhodl, že si dám víc. Začal jsem pociťovat stavy, ze kterých mi postupně propukla panická ataka. Bušilo mi srdce, připadal jsem si šílený.
Způsobilo mi to disociační stavy, byl jsem odcizený od reality. Byl jsem mimo realitu, jako bych žil v nějakém špatném snu nebo v nějakém filmu. Měl jsem loop zvláštních myšlenek. Lidi, kteří to nezažijí, tak to budou těžce chápat, spoustu lidí mi to ani nevěří. Mají pocit, že si to vymýšlím.
Propukla u tebe i derealizace a depersonalizace. Co to vlastně je? Jak se to projevovalo u tebe?
Depersonalizace je to, když je člověk odcizený od svého těla, že se třeba nepozná v zrcadle nebo když začne mluvit, tak nepozná svůj hlas. Jako by jeho ruce nebyly jeho. Derealizace je pocit, že člověk žije jen v iluzi, prostě jako by to nebyla realita. Nebo taky že ostatní lidi nejsou skuteční, že jsou to roboti. Svět pak vnímáš jako přes sklo, nebo přes nějaký filtr. Je hodně těžké to popsat. Šlo to ruku v ruce s úzkostí, když jsem se cítil hůř, tak stavy odcizení od světa byly silnější.
Ty špatné stavy ti zmizely, ale jen na nějakou dobu, pak se totiž vrátily. Tam začaly tvé psychické problémy?
Prospal jsem se z toho a nechápal, že tohle může marihuana způsobovat. Bál jsem se, že by se to v rodině dozvěděli. Jenže pak se ten stav za dva týdny vrátil. Bylo to po cestě domů a já měl ty stejné stavy, byla to první panická ataka. Začali jsme to řešit.
V noci jsem se budil a nemohl jsem dýchat. Musel jsem na hospitalizaci do nemocnice, tam mi psychiatr řekl, že jde o úzkost. Ale nijak se to nezlepšovalo. Denně jsem se trápil, nevěděl jsem, co se se mnou děje.
To byl každodenní stav?
Ano, jakmile se to spustilo po těch dvou týdnech, tak už to nezmizelo. Ze začátku jsem nechápal, co se děje. Nepoznával jsem svůj hlas, připadal si jak blázen. Myslel jsem, že už nikdy v životě nebudu normální.
Pak jsi dostal medikaci?
Prvně jsem prášky nechtěl, ale asi až po půl roce mi předepsali antidepresiva. Ta mi pomohla snížit úzkost a přestal jsem mít ty pocity depersonalizace a derealizace. Během tří měsíců to vymizelo. K tomu jsem měl předepsaný i neurol (Xanax, pozn. red.). Toho jsem se nejdříve bál.
Jenže se to vymklo z rukou. Co přesně se stalo?
Prášky mi pomáhaly, ale kvůli tomu, co jsem zažíval předtím, bylo pro mě těžké se začlenit do normálního života. Už jsem moc necítil úzkosti, ale nic mě nebavilo. Necítil jsem se dobře. Řekl jsem si, že by to mohly být vedlejší účinky těch antidepresiv. Léčbu jsme ukončili, psychiatr s tím souhlasil. Vysazování nebylo příjemné.
Měl jsem různé záškuby, zvláštní elektrické šoky v hlavě a úzkosti se začaly vracet. Věděl jsem, že pořád mám schované neuroly, které jsem si nevzal. Zjistil jsem, že by mi mohly pomoct hned. Najednou jsem se cítil dobře. Dá se říct, že se mi to nějakým způsobem i líbilo. Začal jsem toho brát víc, než jsem měl, zneužívat to.
Postupně sis na Xanaxech prohloubil závislost. Co jsi dělal, když ti došly?
