Děti alkoholiků mívají pocit, že rodičům musí pomáhat. „Ale ne na svůj úkor,“ varuje psycholožka

„Je samozřejmě hezké, když dospělé děti chtějí svým rodičům pomoci, ale je třeba dodržet pravidlo – ne na svůj úkor. Ne při ztrátě vlastního života. Děti mají totiž často tíživý pocit zvyku, mají pocit, že to jinak nejde,“ popisuje pro Refresher psycholožka a koučka Pavlína Doležalová.

Obětí alkoholismu totiž není jen závislý člověk samotný, ale i jeho okolí –⁠ rodina, děti, přátelé, kolegové a kolegyně, lidé v jeho bezprostřední blízkosti. Na to, co si v takové situaci počít, jakou pomoc nabídnout a kdy je naopak v pořádku vymezit si hranice a pomoc zajistit především sobě, se ptáme v rozhovoru. 

Pokud je jeden z rodičů závislý, jakou pomoc mu jeho rodina může poskytnout? Je to vůbec možné, nebo je řešení pouze v rukou závislé osoby?

Rodina může pomoci, je důležité to alespoň zkusit. Dobré je, když se dokáže semknout. Když závislost rodinu nerozdělí, ale její příslušníci v ten moment dokáží vytvořit společnou strategii. Se závislým je o tom dobré začít mluvit, nebát se to pojmenovat. Nejhorší je předstírat, že se neděje nic, že je vše v pořádku.

Nabízená pomoc má ovšem své limity a konečná zodpovědnost za léčbu a řešení je na závislém. To je právě největší paradox u závislých: je to něco, co je závislé na jejich rozhodnutí, přitom je toto onemocnění charakteristické absencí sebereflexe a zastíráním, že nějaký problém existuje. Proto se pak u blízkých lidí okolo závislého člověka objevuje frustrace, bezmoc a beznaděj.

Zmiňovala jste promyšlení strategie –⁠ jak by mohla vypadat?

Důležité je to pojmenovat, přiznat to. Být v rodině v základní shodě v tom, co se děje. Vysvětlit to i dětem, které jsou v takové situaci nejvíce bezprizorní. Dát závislému najevo, že jsme tady pro něj. Vyjádřit zájem, doptávat se na to, co se děje. Pátrat, co za tím stojí. Můžeme také pomoci s hledáním kontaktů a informací. Existuje poměrně dostupná široká síť pomoci – od adiktologické péče, detoxu, psychologů či psychiatrů. Můžeme dokonce sami navštívit odborníky a doptat se jich, jak reagovat v dané konkrétní situaci.

Pak ovšem již záleží na tom, zda si závislost daný člověk dokáže přiznat, zda je ochotný situaci řešit a zda chce nabízenou pomoc přijmout, anebo zda naše snaha povede k tomu, že se urazí a uzavře.

Děti se velmi často snaží situaci řešit za rodiče. Jaké role na sebe berou, aby rodičům situaci ulehčily?

Nejvýraznější je role záchranáře. Dítě se snaží předcházet problémům, vrhá se před rodiče v momentech, kdy se něco děje, a snaží se všemi dostupnými silami pomoci. Úskalí je v tom, že tato role nemá efekt. Nedaří se dosáhnout úspěšné pomoci nebo vyřešení problému. Proč? Protože závislý člověk musí sám chtít.

Další je role šaška. Dítě dělá „blbosti“, čímž se snaží od problému či závislého rodiče odvést pozornost. Snaží se chránit rodinu, aby si nikdo ničeho nevšiml. Častá je i role hodné holky nebo hodného kluka. To je v podstatě bezproblémové dítě, které šlape jako hodinky. To je ale také velmi špatně. Nemluví o svých pocitech a starostech, aby nepřidávalo trápení rodičům. Jenže tím pádem není dítětem. Dítě má dělat chyby, má zkoušet, budovat hranice a svoji samostatnost.

Člověk, ať už jako dítě, dospívající, či dospělý, může pociťovat povinnost rodičům v takové situaci pomáhat. Být tam pro ně. Jak k tomu přistupovat?

Pracovat s tím. Nenechávat to vyhnít. Tento pocit bude gradovat a pak je snadné se propadnout do spoluzávislosti, tedy přebírat zodpovědnost za toho rodiče. Bereme pak na sebe roli, která nám nepřísluší. Jde o to, uvědomit si, že žádnou takovou povinnost nemáme. Zvláště když jsme malé dítě. Naopak, ten rodič by tam měl být pro nás, být zdrojem bezpečí a podpory.

Je samozřejmě hezké, když dospělé děti chtějí svým rodičům pomoci, ale je třeba dodržet pravidlo – ne na svůj úkor. Ne při ztrátě vlastního života. Děti mají totiž často tíživý pocit zvyku, mají pocit, že to jinak nejde. Že nemohou utéci, nemohou v tom rodiče nechat, nemohou žít svůj život. I když si to třeba přejí. Je to běh na dlouhou trať, není to něco, co lze přerušit ze dne na den. S dospělými dětmi proto pracuji na získání jakési vnitřní svobody a volnosti, aby nezanedbávaly samy sebe a mohly se plně realizovat.

Na pomezí dětství a dospělosti

Co je to parentifikace a jak dítě ovlivňuje?

Je to situace, kdy dítě převezme roli svého rodiče. Stává se mu zdrojem podpory, pomoci, zabezpečení. Přitom je ale stále dítětem a takovou roli nemá mít. Lidé si myslí, že kladem parentifikace je to, že je pak dítě lépe připravené na život. Ale tak to vůbec není.

Když dítě převezme tuto roli, ztrácí dětství. Je přetížené, což může vést k rozvinutí úzkostí, depresí, jiných psychických onemocnění. A je to moc brzy. Dítě neví, co má, či nemá dělat. Nikdo ho to nenaučil. Navíc přichází o to jedinečné období, kdy by mělo být naprosto bezstarostné, mělo by mít prostor se rozvíjet, experimentovat, zkoušet. To je to, co pak trápí dospělé děti. Toto období totiž nejde zpětně nahradit, nejde dohnat. Je to člověk na pomezí dítěte a dospělosti, což jsou dva extrémy. Nezažil ale nic mezi, nemohlo tam proběhnout dospívání.

Takový dospělý člověk je vlastně v pasti. Naráží na to, že by si potřeboval odžít některé momenty dětského či dospívajícího života, ale nemůže. Společnost na něj již v ten moment klade jiné nároky. To pak vede k chaosu, ztracení se v dospělosti, ke krizi identity. Ale dá se s tím do určité míry pracovat, zásadní je si to uvědomit.

Pokud byl člověk o tuto fázi dětství ochuzen, jak se to později projevuje v jeho dospělém životě? Mohla byste to rozvést?

Projevuje se u nich, jak já tomu říkám, takzvaná roztříštěná identita. Je to takové velké dítě, které může na okolí působit zmateně, dezorganizovaně, dětsky či pubertálně. Zdá se, že neví, co se sebou, co se svým životem. Mohou se objevovat problémy v dlouhodobých vztazích, problémy se sebevědomím a sebehodnotou, v hledání se.

Takový člověk totiž neměl prostor na to, aby si vyzkoušel různé věci, aby hledal sám sebe, aby zkoumal, co je skutečně jeho. Jaké má potřeby, co mu dělá dobře, co mu nedělá dobře. U klientů a klientek se setkávám s nízkým sebepoznáním. Když se zeptám, co mají rádi, jaké mají zájmy, drží se u obecných pouček, vět, charakteristik. Časem se dostáváme k tomu, že ta původní charakteristika na ně vlastně ani nesedí. Že je to jakási maska, za kterou se schovávají. Není jejich, chybí tam ta autentická složka.

Člověk se neustále vyvíjí, mění se. Nikdy není pozdě začít se zabývat tím, kdo jsem, kým chci být a jak se současná realita liší od mého skutečného přání či cílů.

Takže jelikož nedostali prostor sami sebe poznat, tak se může stát, že začnou přebírat charakteristiky od lidí kolem a v podstatě „skládají“ svou osobnost z okolních vzorů?

Přesně tak. Pokud nepracujeme s vnitřním světem, nezacházíme s ním citlivě a laskavě, neproběhne dostatečné poznání, tak nás do mnohem větší míry zpracuje vnější svět. Dochází k obrovskému přejímání modelů, vzorů, názorů, myšlenek okolních lidí: rodičů, přátel, spolužáků, učitelů, partnerů nebo kolegů v práci. To ale není ta naše cesta, nemůžeme být sami sebou. Vznikají velké vnitřní konflikty. Lidé pak mnohdy nedělají rozhodnutí a volby podle sebe a až třeba zpětně si uvědomují, že být to skutečně podle nich, rozhodli by se jinak. Dochází tam k obrovské míře odosobnění. Na tom jde pracovat, ale je tam již jakési zpoždění, deficit. O to hůř se to zpětně hledá.

Ale je to možné dohnat, napravit?

Ano, navíc poznávání se by měl být celoživotní proces. Není tam žádná věková hranice. Člověk se neustále vyvíjí, mění se. Nikdy není pozdě začít se zabývat tím, kdo jsem, kým chci být a jak se současná realita liší od mého skutečného přání či cílů.

Říct si o pomoc je první krok

Obětí alkoholismu není jen závislý člověk, ale i jeho nejbližší okolí, často tedy například rodina. Zní to jako situace, ze které není úniku. Rozeberme si to podle vývojových fází. Pokud se v takové situaci ocitnu jako dítě, jsou nějaké možnosti, co mohu dělat?

Velmi minimální, děti moc možností nemají. Projevují se u nich ego-obranné mechanismy, které jim pomáhají takové situace přežít, než budou moci odejít nebo se začít rozhodovat podle sebe.

Jsou to strategie, které slouží k překonání krizového a akutního momentu. Jejich funkce je obranná, ochranná v momentě, kdy se děje něco příliš těžkého nebo traumatického a není nám dostupná ta základní stresová reakce útěk/útok. Když rodič dítě bije a ono nemůže fyzicky uniknout, spustí se tyto psychické mechanismy, které mají danou situaci učinit alespoň trochu snesitelnější. Mezi tyto strategie patří například vytěsnění, uzavření se, racionalizace, odosobnění se. Jakési psychické oddálení se, to se projevuje například v rodinách, kde panuje násilí nebo zneužívání.

Úskalím je, když si tyto strategie přenášíme do dospělého věku, jelikož nás mohou svazovat a brzdit.

Jaké možnosti, co se týče vyhledání pomoci, mají dospívající?

Tam jsou ty možnosti již širší, v dnešní době si na internetu mohou vyhledat velké množství informací o tom, co se děje, a následně hledat cesty, kdo nebo jak může pomoci. Zároveň se krátí čas, kdy bude moci z takové rodiny odejít, aniž by ho někdo hledal, z tohoto právního hlediska je to mnohem jednodušší. Taktéž již může mít brigádu či práci, takže může mít i nějaké své finanční prostředky.

Funguje systém telefonních, chatových či mailových linek pomoci. Například Linka bezpečí. Je anonymní, 24 hodin denně dostupná. Říct si o pomoc je první a důležitý krok.

Důležité je nenechávat ty problémy být, neříct si: Je to jenom minulost, nějak už to teď zvládnu.

V takový moment je asi dobré se obrátit i na další lidi ze svého okolí, na přátele či učitele?

Každopádně. Obrátit se na lidi, kterým věřím: učitele, kamarády, partnery, jakéhokoli lékaře. Zásadní je důvěra a pocit bezpečí, že mi ten člověk bude věřit. Že nebude shazovat a bagatelizovat to, co prožívám. Na někoho se obrátit a mluvit o tom je velmi důležité. Dospělý člověk, právě například lékař či učitel, má totiž zase jiné cesty, jak může reagovat na takovou informaci.

A pokud jsem dospělá, někdo z mé rodiny je závislý a mnou nabízená pomoc je bez efektu a výsledku, co mohu dělat? Jak si nastavit hranice?

V dospělosti je pole možností konečně skutečně velké. Omezením může být překonání studu a nezvyku se o tom s někým do hloubky bavit, ale je opravdu vhodné se obrátit na odborníky z řad psychologů a terapeutů. Zahájit jakoukoli cestu osobního rozvoje skrze terapii či poradenství.

Důležité je nenechávat ty problémy být, neříct si: Je to jenom minulost, nějak už to teď zvládnu. Důležité je nepodporovat zažité naučené vzorce, které si s sebou člověk nese, ale snažit se zvědomit si je, pojmenovat, pochopit, jak vznikly, proč, k čemu sloužily, zda nám slouží i nadále nebo nás v něčem limitují. A poté s nimi pracovat a v každodenní praxi zkoušet dělat věci jinak. Lépe.

Jak poznat moment, kdy se od své rodiny již skutečně musíme oddálit, separovat, abychom nebyli stále dokola zraňováni a retraumatizováni?

To je strašně těžký úkol. Je to velmi individuální, intimní a křehké téma. Ale jsou hranice, které je dobré respektovat. Když mi kontakt s rodiči dlouhodobě ubližuje, když mě táhne ke dnu, když cítím, že moje snaha pomoci nemá efekt, když mám pocit, že jsem udělal/a maximum. Proto je dobré se znát, hlídat své potřeby, být si vědom, zda hranice vůbec nějak nastavené mám. I zde je dobré si říct o pomoc a danou situaci konzultovat s partnerem, přáteli či přímo s odborníky.

Hledání mezi-možnosti

U dětí, jež mají závislé rodiče, se často objevuje pocit vzteku. Jak na něj nahlížet, jak k němu přistupovat?

Vztek je velmi častá emoce a oproti smutku nebo strachu mnohem častěji odmítaná. U dospělých dětí se velmi často překlápí hluboký niterní žal ve vztek či strach, tyto tři emoce spolu souvisí. A vztek si lidé často nedovolí, mají pocit, že na něj nemají právo. Že zlobit se na mámu nebo tátu je nepřijatelné, protože každé dítě chce mít svoje rodiče rádo, respektovat je, vzhlížet k nim jako k autoritám. Což je u závislých prakticky nemožné.

Vztek je ovšem namístě, je zdravou a přirozenou odezvou. Je důležité si uvědomit, jak se u mě projevuje. Potlačovaný vztek se totiž může projevit ve fyzických i psychických obtížích. A když si nedovolím uvědomit si ho a prožít ho, tak graduje. Není ovšem třeba ho vyjádřit přímo rodičům. Klienti se mě občas ptají: „A to svoje rodiče musím poslat do…“ Ne, to není nutné. Vztek je náš, jen si musíme dovolit ho prožít, samozřejmě nějakou společensky přijatelnou formou, která nebude ubližovat nám ani druhým. Tím pak může postupně odejít.

A pocit bezmoci? Co s ním?

Ten je strašně nepříjemný. Máme tendenci bezmoc odmítat, hodit ji do škatulky „nepříjemné, neberu“. Je ale dobré ji nepodceňovat. Je to ukazatel, může nám poradit třeba při rozhodování, zda s rodiči zůstat v kontaktu, či nikoli. Nasedá to ovšem i na téma extrémů, ve kterých dospělí velmi často žijí. Den a noc. Buď, anebo. Úplný kontakt s rodiči, nebo nic, mrtvo. Je to ovšem o hledání středu, takové mezi-možnosti. Kontakt s nimi můžeme pomalu utlumovat a zkoumat, co to s námi dělá, jak se cítíme.

Jak dojít ke smíření, přijetí? Pokud je to nutné, jak přijmout, že se s danou situací nedá nic dělat, že nijak víc již pomoci nemohu a budu se od svých rodičů muset vzdálit?

To je téma naděje a odpuštění. Není možné na to tlačit, vyvíjet přílišnou snahu. Potřebujeme k tomu čas a vývoj. Pomáhá svůj příběh sdílet, rozplétat traumatické vzpomínky. Přispívá k tomu porozumění a pochopení toho, co se mi dělo. Pochopit, že za to nemohu, že to není moje vina a zodpovědnost. To následně redukuje i pocit studu. A to už je lepší výchozí pozice než mít pocit, že z toho není cesta ven a musím rodiče zachraňovat i v případě, že mi to ubližuje a ničí mě to.

Alkoholismus v rodině je stále tabu. Děti se za to často stydí, mnohdy tuto část svého příběhu skrývají, jelikož pak mohou dostat nejrůznější nálepky. Proč je důležité, aby se toto téma detabuizovalo?

Souvisí to právě s tou volností, svobodou. Vymaněním se z naučených automatických vzorců chování, myšlení, cítění. Děti někdo do té tabuizace často nutil, nutil je do tíhy tajemství, se kterým musely vyrůstat a které je formovalo. Potřeba sdílet svůj příběh je ale lidská, přirozená. Do té doby si člověk vlastně nemůže říct o pomoc, signalizovat, že se něco děje, že potřebuje nějakou formu podpory. I to je něco, co se dospělé děti následně učí. Přiznat si, že se mi něco takového dělo, a požádat o pomoc. Je to hodně o přístupu k takové stigmatizaci, kterou buď můžeme chápat jako něco fatálního, konečného, nebo si to naopak vůbec nebrat.