Hackeři ze San Francisca jsou konečně tady a my jsme si jejich boj proti systému nemohli nechat ujít. Jak se nám městská akce Watch Dogs 2 z dílny studia Ubisoft Montreal líbila?
„Jak mohou být géniové zároveň takoví ňoumové,“ honilo se mi hlavou v prvních hodinách hry (a upřímně jsem tuto řečnickou otázku nedokázal zcela zapudit ani po celý zbytek hraní). Brzy jsem proto dozrál k závěru, že prostě a jednoduše nespadám svým vkusem do cílové skupiny hráčů, kterou se autoři novým pojetím hackerského světa snaží oslovit. Pochmurnou atmosféru Chicaga a chraptícího Aidena Pierce z prvního dílu nahradilo rozjařené San Francisco v hlavní roli s mladým, snědým protagonistou jménem Marcus Halloway, který se zde po falešném obvinění ze zločinu, který nespáchal, spojí s nechvalně známou skupinou hackerů přezdívanou DedSec. S její pomocí se pak talentovaný kybernetický záškodník vydává do předem zdánlivě prohrané bitvy proti městskému systému ctOS 2.0 a zákeřné korporaci Blume, která za touto technologií stojí a která jejím prostřednictvím záměrně poškozuje nevinné občany, zatímco sama získává další moc a bohatství.
Recenzování hry proběhlo na verzi pro PlayStation 4 a všechny níže přiložené screenshoty pocházejí z vlastního hraní
Jeden z nejzávažnějších problémů hry je naznačen již v úvodu, a sice otřesné postavy, s nimiž se pojí taky nezáživná dějová linka, která postrádá větší hloubku a navození pocitu určitého napětí. Právě tyto dva aspekty mne ze začátku od hry dosti odrazovaly a lhal bych, kdybych řekl, že jsem se do hraní nemusel alespoň částečně nutit. Jako by nestačilo, že už samotné příběhové vyprávění působí místy do značné míry matoucím dojmem, kdy není kvůli přílivu různých informací zcela patrné, proč má hráč ten který úkol vlastně plnit, hraní navíc v jednom kuse znepříjemňují bezduché rozhovory mezi Marcusem a jeho partou společníků, jejichž vyjadřování je natolik infantilní a trapné, že člověku nejde do hlavy, jak mohou vycházet z úst technologických géniů chystajících se na provedení zřejmě největšího hackerského útoku v dějinách.
„Jakmile jsem se povznesl nad otravné postavy a nudný příběh a přestal jsem konečně tlouct čelem do zdi, začal jsem se při plnění misí a projíždění po městě náramně dobře bavit.“
Vrcholem těchto protivných rozmluv byl pravděpodobně případ, kdy zatímco jsem zběsile uháněl v kradeném autě po dálnici krátce poté, co jsem kdesi postřílel asi tucet lidí, Marcus se pustil se svým kolegou do telefonní debaty na téma Kdo by ve skutečnosti vyhrál souboj mezi Vetřelcem a Predátorem a popravdě řečeno, kdyby nebylo možné tyto dialogy jako kdyby napsané dítětem ze základní školy podržením touchpadu vypnout, raději bych asi sjel z útesu, než poslouchat ještě jedno slovo. Samozřejmě chápu, že tyto vložky zde mají plnit funkci jistého odlehčení, slabá úroveň rozhovorů se nicméně rozprostírá napříč celou hrou a pokusy o pobavení ve finále mnohdy buď vyzní naprosto do ztracena, nebo v tom lepším případě rozesmějí jen ony figury na obrazovce.
Na druhou stranu zde zůstává možnost toho, že způsob vyjadřování a vystupování mladých hackerů bude ostatním hráčům daleko bližší než mně, upřímně se u dialogů pobaví a konec konců ani ten děj s nevýrazným záporákem a povrchním zpracováním jinak celkem zajímavé a aktuální tématiky nebudou považovat za zklamání. Mne osobně se autoři v tomto směru do vkusu ani z daleka netrefili, avšak jakmile jsem se nad otravné postavy a nudný příběh povznesl a přestal jsem konečně tlouct čelem do zdi, začal jsem se při plnění misí a projíždění po městě náramně dobře bavit. Začalo se totiž přede mými zraky odkrývat, v čem tkví pravá krása Watch Dogs 2 a rázem jsem se už nemusel nutit do hraní, ale spíše do položení ovladače.
Zpracování prosluněného San Francisca autoři zvládli na výbornou. A světe div se – konečně se vzdali svých oblíbených a diváky zatracovaných věží. Proslulé kalifornské město je poměrně rozlehlé, plné drobných detailů, rušné ulice bují životem a k vidění je zde celá řada zajímavých míst a turistických atrakcí, které by byl hřích alespoň na otočku během hry nenavštívit. Častokrát se hráči taky během vyjížďky mimo centrum naskytne oku lahodící pohled na ikonický visutý most Golden Gate Bridge, který se táhne přes místní záliv a obzvláště v noci s osvětleným městem v pozadí dokáže vytvořit skutečně kouzelné panorama, jenž si doslova říká o zvěčnění. Zdejší atmosféru jsem si tak vychutnával plnými doušky, a to ať už jsem se zrovna procházel útrobami barevné metropole s duhovými vlaječkami u domů povlávajícími nad mou hlavou nebo jsem se například na plachetnicí s větrem v zádech plavil kolem skalnatého ostrůvku Alcatraz, kam se hráč může kdykoliv vypravit a do zdejší věznice se podívá i v rámci jedné z příběhových misí.
„V některých případech je možné misi splnit, aniž byste s Marcusem vůbec vkročili do zabezpečené oblasti, a vystačíte si tak klidně jen s malým vozítkem, které se bez problému protáhne i ventilačními šachtami.“
A právě plnění úkolů je hlubokou studnicí zábavy, do které jsem se vždy s chutí až po uši ponořil, ačkoliv někdy dokáží mise taky svojí záludností potrápit. K jejich dokončení Marcusovi po většinu hry pomáhají jeho dva nerozluční pomocníci na dálkové ovládání, tedy vozítko s výsuvným ramenem a létající dron, který je ideální na zmapování terénu a prozkoumání rozmístění nepřátel z ptačí perspektivy. V některých případech je možné misi splnit, aniž byste s Marcusem vůbec vkročili do zabezpečené oblasti, a vystačíte si tak klidně jen s malým vozítkem, které se bez problému protáhne i ventilačními šachtami a dalšími úzkými otvory. Cestu k cíli si pak proklestíte díky různým kontextovým hackům, díky nimž si například otevřete dveře, získáte přístupové klíče nebo třeba odvedete pozornost stráží, které je možné taky omráčit elektrickým výbojem z pojistek na zdi, případně na ně můžete (po získání patřičného skillu) přivolat policii či některý z místních gangů.
Možností, jak se k cíli dostat, je vždy vícero, zamrzí však skutečnost, že v zásadě nehraje rozdíl, zda budete hrát jako duch, nebo naopak usmrtíte vše v okolí, co má tep a dýchá. Ve výsledku jsem zavraždil snad daleko více lidí než všichni moji nepřátelé dohromady, za vyvolávání chaosu jsem však nezaznamenal žádný postih. Výslovně nepříjemnými jsou pak chvíle, kdy se nepozorovaně s vozítkem po několika desítkách minut důsledného plánování a pomalého, opatrného šourání dostanete až k potřebnému místu či terminálu, jen aby vám na obrazovce vyskočila zpráva, že daný úkol musí dokončit Marcus osobně. V tyto momenty (a že jich nebylo málo) jsem měl sto chutí rozkousat ovladač, prodat konzoli, sbalit se a odstěhovat na Aljašku. Goosfraba...
Plíživý postup je i přes některá svá úskalí zábavný a uspokojivý (a řekl bych i dokonce doporučený) a hře dodává větší prostor k plnění úkolů než například s Watch Dogs 2 často zmiňované konkurenční GTA V. Pokud ale nebudete dostatečně ostražití, hlídky vás dovedou zmerčit poměrně snadno, po čemž většinou následuje prohledávání okolí nebo rovnou otevřená přestřelka, při které je až překvapivě snadné zemřít. Umělá inteligence dokáže i na normální obtížnosti příliš opovážlivému hráči velmi nepěkně zatopit, na druhou stranu však stačí zalézt někam z dohledu do ústraní a hlídky se zanedlouho vrátí na své původní stanoviště, jako by se nic nestalo. Asi to byl jen průvan.
Sluší se také zmínit, že valná většina misí (až na výjimky) na mne působila dojmem v zásadě podobného, opakujícího se formátu, čili „Dojeď na místo určení a tam nahackuj/stáhni/uploaduj kdovíco, případně znič/ukradni to či ono.“ Díky stále novým překážkám a využívání trochu jiných taktik však nemohu říci, že by hraní kdykoliv upadlo do ubíjející repetice či stereotypu, čemuž dopomáhají i autoři různými druhy příležitostného zpestření.
Osvěžení si vývojáři pro nás přichystali například v podobě jednoduchých či složitějších enviromentální hackovacích puzzlů, u nichž má hráč za úkol otáčením jednotlivých spojů v pavučině vzájemně propojených kanálů přivést proud z místa A na místo B. Jindy zase dostanete přístup skrz bezpečnostní kameru do jedné uzavřené místnosti, kde můžete interagovat jen s určitými přístroji a tímto způsobem přerušit například výslech jednoho z vašich kamarádů. V druhé polovině hry je hráči navíc představen nový systém přepadení, jehož základem je odhalení pozic a stanovišť, která nepřátelé na daném místě zaujmou. Hráč je pobízen, aby si na prevíty předem připravil různé léčky a pasti, díky kterým by nad protivníky vyzrál a k tomuto účelu je možné vytvářet docela kreativní fígle a kombinace útočných taktik. Podobná milá zpestření misí jsem tedy vítal všemi deseti, celkový pocit z hraní totiž umí výrazně zpříjemnit.
S tím souvisí také pestrost prostředí, kam vás příběh zavede, počínaje například podzemním bunkrem přes kanceláře FBI a luxusní apartmán na střeše mrakodrapu a konče až třeba vesmírnými družicemi. To vše přispívá k tomu, že hra nezačne nudit ani na minutu. A i když vás nějaká dlouhá mise přeci jen přestane bavit, můžete se jednoduše začít soustředit na jinou a k dříve rozehrané se vrátit až později. Mise jsou totiž rozděleny do několika fází a je jen na vás, zda je dokončíte všechny najednou, nebo budete střídavě odbíhat do postranních úkolů nebo jiných aktivit.
Marcus Halloway, stejně jako ostatní členové dnešní mladé generace, nepustí ani na chvíli z ruky svůj chytrý mobilní telefon, který zde funguje nejen jako základní přístroj k hackování, ale zároveň jako jakési rozšířené herní menu, jehož prostřednictvím si hráč vybírá mezi jednotlivými aktivitami, z nichž každá má přiřazenou vlastní aplikaci, kterou si stáhnete z místního app storu. Zatímco jedna appka je věnovaná příběhovým a postranním misím, díky další si můžete kupříkladu zahrát na řidiče Uberu, jiná vás zase dovede k místním památkám a kuriózním místům, kde si můžete pořídit sérii autoportrétů.
Vlastní aplikaci zde má i mapa světa a samozřejmě nechybí ani přehrávač hudby, který dovoluje třídit rozmanité skladby na základě žánru či poskládat si svůj vlastní seznam oblíbených nahrávek. Funkce SongSneak vás pak upozorní, když ve vašem okolí začne hrát jakákoliv písnička a vy si ji stisknutím tlačítka můžete ihned přidat do vlastní hudební sbírky – díky rozmanitosti soundtracku by si na své měl přijít víceméně každý od posluchačů vážné hudby až po fanoušky rapu či příznivce tvrdého rocku. Zajímavostí je pak aplikace na rychlé vyvolání auta, které je ale třeba si nejprve za vlastní úspory zakoupit. Hra má však tendenci auto opakovaně dodávat na příliš nepraktická či vzdálená místa (jednou zůstalo dokonce levitovat ve vzduchu) a než jsem ke značce na mapě vůbec doběhl, našel jsem cestou klidně i pět až deset jiných, leckdy i lepších kousků.
„Vedlejší obsah mimo hlavní dějovou linku má své opodstatnění a jednoznačně se mu vyplatí věnovat pozornost.“
Potěšující je v souvislosti s vedlejšími aktivitami skutečnost, že ať už se hráč věnuje v podstatě čemukoliv, hra jej odměňuje neustále rostoucí základnou followerů (která zde nahrazuje klasické zkušenosti) a po dosáhnutí určitého počtu obdržíte body výzkumu, které můžete následně utratit v rámci zdejšího RPG systému, podobnému tomu z prvního dílu. Zde si pak odemknete nové dovednosti v oblasti hackování, boje a podobně, čímž se vám zpřístupní zase o něco více možností, jak plnit úkoly.
Vedlejší obsah mimo hlavní dějovou linku tedy má své opodstatnění a jednoznačně se mu vyplatí věnovat pozornost, jelikož kromě toho, že vedlejší aktivity jsou vcelku zábavné, vám zároveň mohou získané odměny pomoci v dalších misích. V otevřeném světě je možné rovněž navštěvovat bary či kavárny, zúčastnit se závodu motokár nebo dronů, sbírat různé módní doplňky, laky a především potom peníze, za něž si můžete pořídit nové oblečení, vůz nebo je ve svém hackerském doupěti utratit za vytvoření nových zbraní a součástí výbavy ve 3D tiskárně zkrášlené duhou s jednorožcem.
Samostatnou kapitolou je pak taky hraní online. Pro kooperativní hraní si můžete pozvat své kamarády, případně si parťáka do týmu vyhledat pomocí příslušné aplikace v Marcusově telefonu. Společně pak můžete prozkoumávat okolní svět, rozpoutávat válku s policií nebo bok po boku plnit mise označené fialovou barvou (ty lze navíc hrát opakovaně a plnit je můžete i sami). Bohužel, náplň kooperativních misí je v zásadě nepřináší nic, co by hráč neznal již z příběhové kampaně (většinou se jedná o úkol typu „jdi a znič/stáhni/ukradni“ a lokace zde navíc nebývají zpravidla nijak zvlášť zajímavé). Pokud jste v tomto stylu misí nenašli zalíbení v singleplayeru, zřejmě jej nenajdete ani v kooperaci. Mít po svém boku dalšího hráče je sice příjemná změna, úkoly jsou však příliš nenápadité a fádní, aby dokázaly zabavit na delší dobu v kuse.
Kromě kooperace můžete naskočit také do režimu PvP, a to dvojím způsobem. Jedním z nich je manuální zadání příkazu k vyhledání soupeřů v okolí pro daný mód (opět pomocí Marcusovy mobilní aplikace), stejně tak je ale možné soupeře najít spontánně kdykoliv během jízdy po městě. Pokud se totiž ve vaší blízkosti nějaký hráč nachází, hra vás na jeho přítomnost automaticky upozorní a vy se jedním stiskem tlačítka můžete do jeho světa bez loadingu připojit.
Během hraní jsem měl k dispozici dva základní PvP módy, z nichž jeden by se dal přirovnat ke hře na schovávanou. Vaším úkolem z pozice útočníka je nahackovat mobilní zařízení protihráče a poté se urychleně schovat do úkrytu, aby vás protivník během přenosu dat z jeho telefonu do toho vašeho nenašel. Cizí hráč je na váš útok okamžitě upozorněn a během zhruba několika desítek sekund, kdy se data do vašeho zařízení stahují, se vás snaží všemi dostupnými prostředky objevit a zneškodnit. Nemůže však při tom opustit kruh vyznačený na minimapě (jinak se spustí odpočítávání, během něhož se musí vrátit zpět), a vše se tak odehrává na poměrně malém prostoru. Pokud se vám bez odhalení podaří stáhnout 100 procent dat, bez dalšího pokračování vyhráváte, pokud vás však protihráč včas odhalí, musíte si výhru zasloužit tím, že pronásledovateli uprchnete. Celá záležitost zpravidla trvá jen několik málo minut a hrát si před soupeřem na schovku je k mému vlastnímu překvapení docela osvěžující zábava. V roli oběti se však kdykoliv můžete ocitnout i vy sami, a pak je právě na vás, abyste skrývajícího se útočníka nalezli a ukončili jeho trápení.
Druhý z PvP módů je již o něco akčnější. Jedná se ve stručnosti o jakýsi lov odměn vypsaných na hlavu hráče, který ve městě tropí příliš velkou neplechu a ostatní hráči tak mohou být vyzváni, aby jeho řádění učinil přítrž. Klidně se tedy může stát, že během honičky s policií se za vámi najednou objeví trojice cizích hráčů v rolích lovců, kteří se vás snaží zabít. Odměnu na svoji hlavu však pomocí mobilní aplikace můžete vypsat i vy sami. Právě hra v roli lovené oběti je z mého pohledu daleko záživnější než v roli lovce, protože představuje o poznání větší výzvu. Nejenže totiž na plech vašeho auta doráží svými vozy cizí hráči, jako roj včel vás zároveň atakují také policisté v obrněných vozech s pomocnou helikoptérou vznášející se na obloze, kterou setřást je občas nesmírně obtížný úkol. Celý PvP zážitek nicméně trochu kazí nepříliš zdařilé vybalancování zbraní, Marcus je totiž k zemi již po pár rychlých výstřelech ze zbraně protivníka, a i když si v jeden moment myslíte, že se vám docela daří, v ten další už ležíte čelem na asfaltu a ostatní hráči putují zpátky do svých světů – hra končí, rozejděte se, není tu nic k vidění.
Můj dojem z multiplayerové vložky Watch Dogs 2 je tedy takový, že v současné době jde spíš jen určitou o příležitost k občasnému rozptýlení od kampaně či vedlejších aktivit nežli o plnohodnotnou součást hry. Repetitivní povaha kooperativních misí, nízký počet PvP módů a mezery ve vybalancování zbraňového arsenálu jsou něčím, na čem by autoři měli v blízké době ještě zapracovat, v základě totiž hra pro více hráčů oplývá nemalým potenciálem, který by rozhodně neměl zůstat nevyužitý. Navzdory vyjmenovaným svízelím však tímto občasným okořeněním svévolné jízdy po městě určitě nepohrdnete, ačkoliv vás samotný multiplayer zřejmě zatím extra dlouho u obrazovky neudrží.
Po technické stránce jsem na žádné zásadní nedostatky nenarazil, hra běží plynule a nepadá, několik vad na kráse a menších bugů ovšem nešlo přehlédnout, přičemž jedním z těch více zřetelných nedostatků byly místy levitující předměty či postavy (kromě zmíněného vyvoleného auta si můžete na jednom z výše přiložených obrázků všimnout například členky ostrahy, která se mírně vznáší nad zemí). Dále ačkoliv hra po grafické stránce vypadá dle mého velmi slušně, přírodní vegetace působí až nepřirozeně uměle, jako kdyby koruny stromů byly vyrobené z plastu, což není zrovna nic k chlubení a mé kochání okolním prostředím částečně kazily také jemně blednoucí barvy či snížená ostrost a detaily ani ne tolik vzdálených objektů. A aniž bych se chtěl drápat ve zbytečných detailech, něco jako vodní proud z uraženého hydrantu stříkající skrz vozidlo jako by tam ani nebylo, bych od takto vysokorozpočtové hry nečekal. Hře by také prospělo zkrácení nahrávacích časů.
Přiznám se, že jistý oblak pochybností nade mnou visel ohledně zpracování parkouru při zdolávání překážek (to kvůli mouchám a neduhům známým ze série Assassin's Creed). Zůstal jsem však v tomto ohledu docela příjemně překvapen. Drobné nedokonalosti v animaci při přeskakování plotů či zídek se sem tam objeví, jsou ale velmi ojedinělé a ovládání během pohybu (včetně přechodu mezi krytím a volným pohybem či přebíhání mezi různými úkryty za překážkami) mi žádné větší obtíže nečinilo – jedná se o velmi snadný princip založený na podržení jednoho tlačítka. Ovládání mi přišlo vcelku rychle přešlo do krve i v rámci hackování či využívání Marcusových pomocníků na dálkové ovládání, uvítal bych snad jen snazší zaměřování na cíl – vybrat ve skupince nebo i dvojici nepřátel jednoho konkrétního je totiž často nepohodlné. Prostor ke zlepšení je i v jízdním a kolizním modelu vozidel. Ovládání aut je stále značně těžkopádné, z plné rychlosti do klidového stavu vůz dovede přejít téměř na místě, nárazy nezpomalují tak, jak bych leckdy čekal a při výskoku a následném dopadení koly zpět na silnici dochází k razantnímu zrychlení (a to i na takzvané „realistické“ obtížnosti, která má chování aut upravovat). Pochopitelně od hry neočekávám (a ani nechci) žádnou simulaci, myslím ale, že i arkáda tohoto typu by si zasloužila více péče a pilování.
Našince pak potěší skutečnost, že hra Watch Dogs 2 je kompletně textově (titulky, rozhraní...) přeložená do češtiny (o lokalizaci se postarala domácí společnost Playman, s.r.o.) Až na některé zádrhely (např. opakující se hyperkorektní tvar „jseš“, který ani ve snaze poukázat na neznalost spisovného jazyka postav ve hře nedává příliš velký smysl) je překlad poměrně povedený a nebojí se jít ani do vulgarit. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že překlad je o dost vulgárnější než anglický originál, což mi přišlo jako poněkud zbytečný krok (např. odměna nazvaná v angličtině „WTF“ dostala z nějakého důvodu český ekvivalent „Do píči“). Pokud ovšem anglický jazyk na dostatečné úrovni neovládáte, česká lokalizace vám jistojistě přijde vhod.
Watch Dogs 2 je velmi dobrou městskou akcí se slušivým vizuálním kabátem, jejíž hlavní předností je neotřelá, chytlavá hratelnost a výtečně zpracovaný otevřený svět, který dokáže svojí atmosférou a mírou detailů hráče mnohdy nadchnout a pohltit (ve virtuálním San Franciscu jsem mimochodem strávil více než dvacet hodin a minimálně dalších dvacet by mi zabralo plnění zbylého obsahu). Tam, kde nezáživný příběh klopýtá a dochází mu dech, přebírá štafetu a zachraňuje situaci zábavná náplň misí, které během celé kampaně nezačnou nudit a k jejichž splnění je hráči co se týče zvoleného přístupu ponechána dostatečná svoboda. V plném rozletu hře jako železná koule na noze alcatarzského trestance citelně brání kromě slabší narativní vložky taktéž ansámbl otravných postav, které svými dialogy a způsobem vyjadřování možná o něco více osloví hráče s trochu odlišným vkusem než je ten můj. Všehovšudy se ovšem jedná o kvalitní titul, do kterého se budete kvůli množství vedlejších aktivit a multiplayeru rádi na skok vracet i po dokončení hlavní dějové linky. 8/10
Hru Watch Dogs 2 si můžete pořídit například v ověřeném obchodě Ciernydrak.sk
