LGBTQ+ lidé v domovech pro seniory často nejsou na coming out připraveni. Mají strach, tvrdí nadace ŽIVOT 90

Cílem neziskové organizace ŽIVOT 90 je především podporovat seniory v nezávislém životě, v samostatném rozhodování a účasti na společenském životě podle jejich vůle a preferencí. Jaroslav Lorman je zakladatelem a ředitelem této organizace, Michaela Jirsová její tajemnicí a také koordinátorkou LGBTQ+ projektů. A právě o LGBTQ+ lidech v seniorském věku a jejich potížích s nimi REFRESHER vedl rozhovor. 

Zdánlivě jednoduchá otázka, za kterou se ale skrývá řada složitostí. Proč je důležité tematiku LGBTQ+ seniorů v Česku otevírat?

M. Jirsová: Jedním z důvodů je určitě to, že o LGBT+ komunitě jako takové se mluví hodně, ale konkrétně o LGBT+ seniorech ne. Obecně je důležité otevírat téma sexuality starších lidí.

J. Lorman: Myslím si, že otázka stárnutí a stáří je téma, které třeba mnohé gaye děsí. Ukazuje to na určité hranice, které v rámci LGBT+ komunity jsou. Tedy přijímání stárnoucího těla, ztráta fyzické atraktivity a určité překonání toho, že máme v hlavě nějakým způsobem zafixovaný pojem homosexualita. Tu si spojujeme hlavně se sexualitou, přitom jde spíš o vztahy. To stáří hodně dobře rozkrývá, protože otázka vztahovosti je něco, co stojí v popředí. Tím nepopírám, že sexualita ve stáří existuje, vždycky existovala, ale všude kolem nás je spojována s mladším a produktivním věkem.

Z čeho vychází stud starších lidí mluvit o své sexualitě nebo orientaci? Je to i z toho důvodu, že žili výraznou část života v socialistickém Československu, kdy byla tato témata v podstatě tabu?

M. Jirsová: Určitě ano. Pro nás, mladší ročníky, je sexualita úplně něco jiného. Vyrůstali jsme s tím, že jsme o tom všude četli, zmíním třeba časopisy jako Bravo, Bravo Girl a tak podobně, a to téma je součástí naší kultury. Když vyrůstala generace dnes starších lidí, tak to tak nebylo, byla jiná doba.

J. Lorman: Ti lidé mají v sobě hluboce zakořeněnou představu, že sexualita a intimita je něco, co patří jen domů. Je dobré si uvědomit, že Československo bylo z hlediska přístupu k LGBT+ lidem poměrně liberální, co se týče práv a rozvoje sexuologie. Ve srovnání třeba se západním Německem byla situace u nás lepší. Rozdíl je ale v tom, že tady se lidé zkrátka víc zavírali doma, víc žili v tajnosti a méně se mluvilo na veřejnosti. Češi tak kladou důraz hlavně na soukromí, utajení a dodneška se potkáváme s tím, že ti lidé říkají, že o tom nechtějí mluvit, nechtějí tím druhé obtěžovat. Naopak, často slyším stanovisko, že mladí lidé to přehánějí a pro okolí to už je moc.

Není u nás problém v samotném termínu senior, který s sebou často nese negativní stereotypy? Kdo určuje, kdy je člověk starý?

M. Jirsová: Nad tím by se dalo diskutovat velmi dlouho. Podle českého zákona je seniorem ten, komu je 65+.

Pojem senior je vlastně ne-pojem. Je to takové elegantní nahrazení pojmu starobní důchodce. O tom, jak se člověk cítí a jaké má vztahy, vůbec nic nevypovídá.

Jenže jednotliví lidé se v pětašedesáti letech mohou úplně lišit.

J. Lorman: Stejně tak se mohou lišit i další pojmy škatulkující sexualitu, která je spíš fluidní, než že by to bylo tak, že člověk je buď gay, bisexuál nebo heterosexuál. S pojmem senior je to stejné, je to vlastně ne-pojem. Je to takové elegantnější nahrazení pojmu starobní důchodce. O tom, jak se člověk cítí, jestli je fit, jaké má vztahy, o tom to vůbec nic nevypovídá. Vypovídá to jen o tom, že už má právo pobírat starobní důchod.

Vy jste, pane Lormane, loni v srpnu v rozhovoru říkal, že domovy pro seniory často s LGBT+ klienty nepočítají. Třeba v dotaznících, které se při nástupu do domova vyplňují, je jen kolonka ženatý/vdaná, ale chybí kolonka registrovaný/á. Jaké jsou další konkrétní překážky, se kterými se homosexuální lidé v domovech potkávají?

J. Lorman: Samozřejmě to nelze doložit konkrétním výzkumem, jsou to jen jednotlivé příběhy, člověk se k tomu dostane jen kontaktem přímo s těmi lidmi nebo s pracovníky služeb. Výzkumem je ale třeba podložen fakt, že gayové a lesby mají větší problém žádat o zdravotní péči, protože se bojí, že při každém zdravotním vyšetření budou muset znovu někomu vykládat o své orientaci. A ten coming out, který udělali třeba ve svých třiceti letech, musejí dělat znovu a znovu. A ve chvíli, kdy je člověk starý, křehký a odkázaný na péči druhých, tak je pro něj ta pozice nevýhodná.

Bojí se, že se na něj někdo bude dívat skrz prsty. Že bude muset vysvětlovat babičkám v domově, proč nemá vnoučata a ony si o něm budou myslet něco divného. Mají strach z toho, že s nimi nebude chtít někdo bydlet ve společném pokoji. To jsou různé věci, které lidem běží hlavou. Zpravidla to není tak, že by gaye a lesby v domovech chtěl někdo diskriminovat, ale oni sami na otevřenost často nejsou připravení.