Kierkegaard, Camus, Sartre, Marcel, Jaspers. Filozofie těchto velikánů vycházela ze zkušenosti úzkosti a nicoty. Je však život skutečně takový?
Filozofie existence je učení, které umožňuje lidský život, a které hlásá, že každá pravda a každý čin předpokládají lidské prostředí a lidskou subjektivitu. Člověk není ničím jiným než tím, čím se udělá. Takový je první princip existencialismu.
Existencialismus také znamenal také nový životní styl – diskutovalo se o něm ve vinných pivnicích, podnítil vášeň k jazzu, k exotice, estetice nepokoje, ale i k jistému populizmu a anarchizujícímu rozvratu hodnot. Jeho popularita však znamenala také nepochopení jeho filozofické podstaty.
Existencialismus je neoddělitelný od antropologického východiska. Chápe člověka jako míru všech věcí, orientuje se na sféru vlastního lidského bytí, lidské reality, subjektivity jako autonomního jsoucna. Jeden z představitelů, francouzský filozof Jean-Paul Sartre vlastně přichází s vyhrocenou verzí antropocentrismu.
Subjektivita je východiskem a centrem filozofického tázání. Zajímá ho člověk ve své konkrétní celistvosti, jako konkrétní bytí ve světě. Ptá se, jak svět existuje pro mě, jak se prezentuje mému vědomí, a také jaký je vztah bytí ke světu.
Na počátku stál Soren Kierkegaard
Filozofie existence se skutečně rozvinula teprve ve 20. století, ale její počátky spadají do poloviny 19. století. Rozhodující průlom směrem k filozofii existence představuje Kierkegaardova teologie existence. Soren Kierkegaard byl melancholický dánský filozof, který útěchu nacházel v náboženství. Nikoliv však v křesťanství, které podle něho lidem bere svobodu, ale v protestanství.
Kierkegaard chce přivést jedince k plnosti jeho bytí, tj. k existenci. Ta se uskutečňuje svobodným rozhodnutím, jímž člověk sebe sama klade a uchopuje, a vírou, s jejíž pomocí se zabydluje v Bohu. Tomu předchází úzkost jako otřesení všeho konečného a zkušenost nicoty.
Existencialisté o existenci
Další na Kierkegaarda navazovali. Podle filozofů existence je existence vždy existence člověka. Je to způsob bytí vlastní člověku. Potud je všechna existenciální filozofie „humanistická“. Jejím středem je člověk. Individuální existenci není možné odvozovat od něčeho dalšího. Bytí jednotlivce není součástí nějakého nadindividuálního „plynutí života“.
Existenciální filozofie již neměří člověka modelem věci: Věc chápaná jako substance s vlastnostmi má pevně stanovenou podstatu. Nikoli člověk – člověk se teprve musí učinit tím, čím je. Proto nelze člověka pochopit a přiměřeně interpretovat věcnými kategoriemi. Zde můžeme spatřovat podobnost s Nietzschem a jeho vírou v nadčlověka – člověka v plnosti lidství, který teprve přijde.
Zkušenost nicoty
Ve filozofii existence hraje velkou roli pojem „nicoty“. Ten značí v podstatě jakési odmítnutí předmětů, které tvoří pozadí, na němž vystupuje objekt, který nás zajímá.
Takováto negace je prvotním vztahem člověka ke světu. Pomocí ní privilegujeme jednu existenci před druhou, kterou odvrhujeme do oné nicoty. Nicota v zásadě znamená jakýsi odstup, odtrhnutí bytí ve vztahu k sobě. Není tedy vcelku sebou, ale je od sebe oddělené jakousi neviditelnou trhlinou, kterou je vlastně „nic“ – nic nemůže oddělovat vědomí víry od víry, protože víra není ničím jiným než tímto vědomím víry.
Fenomén neupřímnosti
Pochází zvenku, nejde o morální kvalitu. Jejími základními instrumenty jsou fakticita a transcendence. V transcendenci člověk uniká všemu, co je, může se schovat před nepříjemnou realitou, uniká výčitkám. Když se mění ve fakticitu, stává se zdrojem nekonečného ospravedlňování neúspěchů – svaluješ vinu na situaci, minulé zážitky, dědičnost atd.
Neupřímnost je konstituování lidské reality jako bytí, které je tím, čím není a které není tím, čím je. Člověk je podle toho klamajícím i oklamaným v jednom.
Upřímnost pak znamená: Je třeba, aby člověk byl pro sebe samého úplně a jedině tím, čím je. Je to ideál autentického života, ale zároveň umrtvením svobody. Sice se ztotožní se svou identitou, ale výměnou za strnulost.
V neupřímnosti ztrácí identitu, ale zachovává si svobodu. Přiznat si, co jsem, znamená konstituovat se jako věc, podléhat determinismu.
Vše věrně vysvětluje příklad sociálních rolí – unikáš tak do neupřímnosti, ale uvědomuješ si, že nejsi tím, koho reprezentuješ. Uchyluješ se tak ale pod alibi společenských pravidel, čímž odlehčuješ své zodpovědnosti. Neupřímnost je tedy v podstatě ukrýváním tvé svobody pod pláštěm neautentické existence. Být upřímný zase znamená inklinovat k do sebe uzavřenému bytí, zbavenému svobody volby.
Lidské bytí je dynamické
Filozofie existence je dynamická. Existence není neměnné bytí, nýbrž je svou podstatou spjata s časem a časovostí. Je bytím v čase. Proto právě čas a problémy času zaujímají v existenciální filozofii význačné místo.
Existenciální filozofie se zaměřuje na člověka jako jednotlivce. Přitom však není „individualistická“, tzn. jednotlivce neizoluje. Naopak: Protože člověka vyhledává vždy v konkrétní situaci, v níž je vždy spojen se světem a jinými lidmi, nejeví se jí člověk nikdy izolovaný. Lidské bytí je bytím na světě a je to vždy bytí s jinými.
Podnětem existencialistů bylo prožívání
Vezmeme-li v úvahu, jak blízko má myšlení filozofů existence ke konkrétnímu prožívání, pak pochopíme, že pro jednotlivé existenciální filozofy byl podnětem filozofické práce zvláštní, jedinečný „existenciální prožitek“: U Karla Jasperse poslední, bezvýchodné ztroskotání člověka v „mezních situacích“, jako je smrt, utrpení, zápas a vina.
U Jean Paula Sartra zkušenost naprostého zhnusení – obzvlášť významný Sartrův román se jmenuje Nevolnost.
U Gabriela Marcela patrně kierkegaardovský, základně náboženský prožitek.
Myšlení těchto filozofů má proto výrazně osobní, prožitkový ráz. Vždy přitom běží o cosi krajního, o vytanutí anebo překračování nějaké hranice, o mezní situaci, o nejzazší tázání.
Z toho je zřejmé, jak hluboce tkví tento způsob filozofování v naší době krajního, doslova existenčního ohrožení člověka, do jaké míry na tuto situaci odpovídá a proč je s to tak působivě oslovovat člověka našeho věku.
