Krvavé lázně, nekrofilie a nekončící mučení aneb nejzvrácenější filmy historie

Kinematografie je obor, který stále ještě má kam expandovat a který si vlastně už více než století nárokuje srdce zástupů lidí. Už od prvních černobílých a němých snímků byli lidé fascinováni smyšlenými příběhy, které se jim odehrávaly před očima. A jak roky ubíhaly, filmů bylo čím dál tím více a bylo stále přístupnější pro ambiciózní kreativce, aby se sami vrhli do víru filmařiny a představili svůj projekt. A tak postupem času, společně s celosvětovým posouváním hranic přijatelného přišlo postupné objevování nových žánrů a překračování všech možných tabu. A právě o snímcích, které jsou daleko za hranicí přijatelného a které by si asi většina z vás jen tak dobrovolně nepustila, si budeme povídat dnes. Hned ze začátku bychom ještě chtěli podotknout, že také nejsme žádnými skalními fanoušky tohoto žánru a článek je především ukázkou toho, kam až kinematografie vůbec může zajít. Zároveň upozorňujeme, že navazujeme na předchozí článek, který se tématu také věnoval a z toho důvodu v dnešním souhrnu nenaleznete filmy, o nichž jsme psali již dříve. Pokud máte slabé srdce, jste na mateřské dovolené nebo vám ještě nebylo osmnáct let, prosíme, dále nečtěte.

Nekromantik (Nekromantik, režie: Jörg Buttgereit, 1987)

Nenechte se zmást názvem. Na tomto filmu není vůbec nic romantického. Tedy, alespoň pokud nepokládáte za roztomilé rozhodnutí manželského páru, že si svůj sexuální život okoření tlejícím tělem. Hlavní postavou je Rob, nekrofil, který po cestě domů v jezeře nalezne mrtvolu neznámého člověka a přiveze ji domů, kde poslouží jako sexuální hračka jemu a jeho stejně posedlé manželce Betty. Ta se s mrtvolou mazlí a snaží se s ní mít různými způsoby sex (opravdu se mě neptejte jak), což se ovšem jejímu muži nelíbí, protože přestává věnovat pozornost jemu. Tak si svoji samotu vybije na sousedovic kočce a prostitutce. Hrůzné nekrofilní scény a vraždy prostupují filmem až k samotnému finále. Pokud se vám Nekromantik zdá jako ideální zábava na osamělý páteční večer, doufám, že se nikdy nepoznáme osobně. 

Aftermath (Aftermath, režie: Nacho Cerdá, 1994) 

Tenhle snímek je němou přehlídkou nesmyslné, byť dobře, až hypnoticky natočené nemorálnosti. V tmavé márnici bezejmenného pohřebního ústavu zůstává osamocený patolog s ženskou mrtvolou. A ano, po nesmírně krvavé pitvě, při níž diváci neuniknou pohledu na litry krve a snad všechny vnitřnosti v lidském těle, přichází scéna jako vystřižená z Nekromantika. Antihrdina tohoto snímku se však u ukájení své touhy navíc fotí na automat. Když skončí, vyřízne ženě srdce a přinese ho jako večeři domů svému psovi. Konec. Co kdo chtěl komu tímto snímkem říct? Můžeme spekulovat o tom, že divákovi předhazuje jakousi děsivou vizi, že po naší smrti vlastně nemáme nejmenší kontrolu toho, jak s naším tělem bude nakládáno. Pravda je spíš taková, že jsem u sledování spíše potlačoval zvracení, než abych hloubal nad podtextem. 

Uvnitř (A L'intérieur, režie: Alexandre Bustillo, Julien Maury, 2007)

Jeden z nejlepších hororových kousků posledního desetiletí z Franice má všechno. Neuvěřitelnou spoustu brutálních a krvavých scén, skvělou atmosféru a 80 minut stopáže, takže nikoho zaručeně nezačne nudit. Je to také jeden z mála filmů z poslední dekády, který donutí i otrlejší diváky zavřít oči před děním na obrazovce. Film napsaný a zrežírovaný dvojicí Alexandre Bustillo a Julien Maury začíná dost jednoduše. Těhotná žena v depresích se rozhodně na Štědrý den zůstat sama doma, aby truchlila nad smrtí svého muže, který skonal při dopravní nehodě. Jenže do jejího domu vtrhne tajemná žena a ženu napadne, protože chce získat její nenarozený plod a vyříznout jí ho bez jakýchkoli anestetik z těla. Postupně jsme tak svědky zavražděných příchozích rodinných příslušníků, rozsekaného obličeje policisty a především císařského řezu nůžkami. Pouhých 80 minut vám tedy bude stačit, abyste přehodnotili názor na Francouze jako milé nekonfliktní lidi.

Murder-Set-Pieces (Murder-Set-Pieces, režie: Nick Palumbo, 2004)

Nikdo nemůže autory tohoto snímku obvinit z klamavé reklamy. Tříslovný název totiž naprosto přesně vystihuje obsah filmu. Budete svědky několika desítek vražd a vlastně ničeho jiného, protože nic dalšího už na programu hlavní antagonista, který je ve filmu nazýván Fotograf, vlastně ani nemá. Celou stopáž jen vraždí všechny prostitutky v okolí. Jeho prací je focení přitažlivých modelek, načež si užívá zvrhlé zábavy v ulicích. Režisér se zde soustředil zejména na vývoj charakteru člověka, který vraždí pro potěchu. Murder-Set-Pieces je snímkem, při jehož sledování budete mít občas pocit, že sledujete reálné záběry násilných činů sériového vraha. Pokud vás tahle představa láká, napište mi a domluvím vám sezení u terapeuta. 

Poslední dům nalevo (The Last House on the Left , režie: Wes Craven, 1972)

Poslední dům nalevo je zakladatelem žánru exploitation a je notoricky známý mezi fanoušky hororu pro svou druhou část, která je plna scén znásilnění a mučení. Vlastně byl snímek tak sadistický a nevhodný, že bylo na nějaký čas jeho promítání zakázáno ve Velké Británii, z důvodu nespoutaného sexuálního násilí a ponižování ve většině scén. Obzvláště je proslavena scéna, v níž matka dívky, kterou parta mužů znásilnila, ukousne mužství tomu, který její dceru zavraždil. Tento snímek byl prvním celovečerním počinem Wese Cravena a rovnou zamával s celým žánrem hororu. Hlavně si film nepleťte s remakem z nového tisíciletí, pokud chcete zažít skutečnou surovost, zkoukněte si originál.