Klimatická změna bude zrychlovat, to, co se děje v Českém Švýcarsku, se může dít i leckde jinde, říká entomolog Čížek (Rozhovor)

V neděli 24. července začal v Českém Švýcarsku hořet les. Požár se stále nedaří dostat pod kontrolu. Podle ředitele hasičského záchranného sboru Vladimíra Vlčka v národním parku hoří již na tisíc hektarů plochy, a Česko se tak potýká s jedním z největších lesních požárů v historii. Za živlem, který ničí vše, co mu stojí v cestě, většina z nás vidí jen to špatné. Podle entomologa Lukáše Čížka však oheň může být i prospěšný a přírodě může pomoci.

Jak výjimečný je požár, který právě probíhá v Českém Švýcarsku? Jde o výjimku, nebo nový trend? 

Českosaské Švýcarsko a obecně pískovcové krajiny jsou charakteristické tím, že jsou hodně vysychavé. Jsou tam skály, které jsou samozřejmě také vysychavé, a navíc tam většinou rostou stromy, které hoření přímo podporují. Pyrofyty, tedy například borovice a břízy, požáry pro své přežití potřebují a dělají vše pro to, aby krajina hořela.

Když se podíváme do historických záznamů nebo na výzkumy našich vědců z Českosaského Švýcarska, tak se dozvíme, že v pískovcových krajinách hořelo pravidelně po několik tisíc let. Hlavní příčinu můžeme hledat v geomorfologii a v podloží. V okamžiku, kdy na prudkém svahu začne něco hořet, teplo bude stoupat vzhůru, oheň velmi rychle nabyde na síle a požár se šíří. Nejde tedy o nic překvapivého.

Dnes se ale krajina v souvislosti s klimatickou změnou často dostává do takového stavu, že se požáru dá jen velmi těžko zabránit.

Můžeme takové požáry očekávat do budoucna častěji?

Je to velmi pravděpodobné, ba dokonce jisté. Požáru se v takovém případě téměř nedá zabránit, a když vznikne, tak se velmi těžko hasí, což vidíme i dnes v Českosaském Švýcarsku. Ve střední Evropě jsme ohni a lesním požárům poněkud odvykli, ale oheň je běžnou a nezbytnou součástí ekologie většiny ekosystémů, které u nás jsou, a do krajiny patří. Aktuální požár tedy není ničím překvapivým.
 
Většina požárů je samozřejmě způsobená člověkem, ale příroda je na to zvyklá. Nejspíše z ledových dob, kdy bylo výrazně sušší klima a hořelo častěji. Oheň je nejenom běžnou součástí přírodních dějů, ale byl i běžnou součástí hospodaření. Ještě v 18. století lesy pravidelně hořely, a to proto, že v nich lidé potřebovali pást, potřebovali, aby v nich kvetlo, aby mohli chovat včely a ohořela i taková místa, která dnes považujeme za naprosto zásadní pralesy Evropy. Pak ale nastoupil útlum ohně, objevilo se industriální lesnictví, v lese jsme začali cíleně hospodařit, zajímalo nás jen dřevo a to, jak do lesů dostat co nejvíce stromů.
 
Dnes se ale krajina v souvislosti s klimatickou změnou často dostává do takového stavu, že se požáru dá jen velmi těžko zabránit a v podstatě se na něj musíme adaptovat, musíme se s ním naučit žít a pracovat.