Ruská mafia v Česku 90. rokov. Obchodovala so semtexom, lietadlami, drogami aj prostitútkami. Niektorí začínali na ulici v Prahe

V minulém díle seriálu o fenoménu 90. let jsme šli po stopách známého bestiálního vraha Ivana Roubala. Vraždy, násilí a vydírání byly v tomto období mnohem častějším jevem než v současnosti.

Mohla za to hlavně výrazně méně dokonalá technika (v současnosti dokáží člověka usvědčit i digitální stopy na jeho chytrém telefonu nebo notebooku), rozdílné vyšetřovací metody policie, ale třeba i velká porevoluční amnestie. A také mnohem surovější a primitivnější způsob, jak vyřizovat kšefty. Kdo se nehodil, prostě zmizel.

To lákalo nenapravitelné podvodníky, zloděje i ty největší vrahy. A samozřejmě také různé kriminální skupiny ze zahraničí. Jak se sem dostaly?

Organizovaní zločinci, gangsteři nebo prostě mafiáni, říkejme jim, jak chceme. Jedním z velkých problémů porevoluční společnosti byl rozmach různých mafií na našem území a zdaleka nešlo jen o tuzemské kriminálníky. Česko se totiž stalo oblíbeným útočištěm tzv. ruskojazyčných zločineckých skupin.

A i když vzhledem k velikosti a moci České republiky nepatřil náš stát k významnému artiklu těchto gangů, některé tu přesto působí dodnes. Vlastní byty, restaurace i nevěstince v nejdražších lokalitách Prahy i v jiných tuzemských městech.

Podle zprávy BIS z roku 2011 nejdou dodnes vyloučit ani pokusy o zapojení ruské mafie do českých ekonomicko-politických aktivit, které ohrožují bezpečnost celého státu.

Stínoví podnikatelé z SSSR

O tom třeba jindy. Dnes půjdeme úplně na začátek, do 50. let minulého století. Již v dobách Sovětského svazu, v dobách Chruščova a následně i Brežněva působily na tomto území různé skupiny, které bohatly díky šedé ekonomice a jejichž vliv postupně nabíral na síle.

Již tady vznikla obdoba a kultura prvních mafiánů, byť tehdejší režim samozřejmě oficiálně žádné typy podnikání nepovoloval. Říkalo se jim tenevici – „stínoví“ podnikatelé v SSSR. Nelegální soukromé továrny produkující nedostupné výrobky na kradených strojích brzy ukázaly nevýkonnost systému centrálního plánování, na kterém socialistický režim stál.

Není tak divu, že se tyto skupiny od kriminálního a společenského dna dostaly až do nejvyšších pater politiky. Zisk rostl a mafie začala sílit. Mladí podnikatelé bez odevzdávání výpalného téměř neměli žádnou šanci a nebyl nikdo, kdo by jim pomohl. Zbohatlí mafiáni svůj zisk měnili v další vliv a v uplácení policie a soudů. Korupce se stala prostředkem k upevňování politického vlivu.

Každý klan se zaměřoval na svůj černý byznys. Někdo vybíral výpalné a zajišťoval podnikům svou „ochranu“, jiný klan se v tajných továrnách zaměřoval na ilegální výrobu čehokoli, případně přímo na krádeže, prostituci, černé hazardní hry, únosy, prodej zbraní a podobně.

Oběť ruské mafie.

Nakupovali si vysokoškolské tituly i likvidace konkurenčních podnikatelských subjektů. Úspěšné vyřešení nějakého kriminálního případu nemuselo být výsledkem úspěšné práce vyšetřovatelského týmu, ale právě cílené odstranění konkrétní firmy na objednávku. Oficiálně tedy zcela legální. Volání po spravedlnosti bylo bezvýsledné. Justice se stala ochrankou těchto lidí.

Po rozpadu Sovětského svazu se proměnila struktura fungování celého ruského podsvětí. Privatizace v Rusku přinesla podobně jako v Česku možnost vytvářet nové podnikatelské struktury, ale i prostor právě těmto zločineckým skupinám, které v té době stály u přerozdělování velkých podniků. A nutno podotknout, že to na tehdejší ekonomickou situaci nemělo zrovna dobrý vliv.

Mezi nejvýznaměnjší mafiánské bosse patří někdejší sovětští vojáci s nemalým arzenálem zbraní a dobrou muškou, ale i bývalí vysoce postavení členové KGB. 

Díky vzdělání, kontaktům z dob po okupaci roku 1968 a dobrým znalostem tuzemského prostředí (zvláště díky propojenosti této ruské tajné služby s Československem) dobře věděli, co mají dělat. Byli ve správný čas na správném místě.

Seznamy těchto spolupracovníků nebyly nikdy zveřejněny.

Staré tváře, které v SSSR položily základ organizovanému zločinu, odešly do pozadí jako konzultanti, případně „soudci“. Možnost volného cestování přitom dovolila těm nejdravějším mafiánům odcestovat do zahraničí a svůj vliv rozšiřovat i tam. A právě tady se dostáváme do České republiky.

Ruská policie při zásahu v Moskvě proti ilegálním migrantům. Ilustrační foto.

Ruskojazyčná mafie v Česku

Rusů v Česku je momentálně 38 tisíc. Většina z nich tu chce podnikat, studovat či pracovat – a nebo prostě emigrovali kvůli nesouhlasu s politickým režimem v jejich zemi. Existuje však hrstka těch, kteří tu hlídají a přerozdělují kšefty organizovaného zločinu. Pronikli sem už právě v 90. letech, kdy ekonomická situace v Rusku nebyla příliš dobrá.

Poloha Česka pro ně byla nejlepší: liberální zákony a velké hlavní město umožnilo vyprat peníze získané ilegálním byznysem a zároveň posloužilo jako takový „mezisklad“ pro zbraně, drahokamy, drogy či radioaktivní materiály a vlastně jakýkoli artikl, se kterým bylo možné za hodně peněz obchodovat ve velkém. Ke konkrétním případům se dostaneme později. 

Začátečníci nebo v mafiánské pyramidě níže položené vrstvy gangsterů si v Praze našli i „menší“ příležitosti k výdělkům.

Jak ve svém rozsáhlém článku z roku 1993 píší Josef Klíma a Sabina Slonková, podobně jako ve své domovině, i zde vymáhali ruští mafiáni výpalné u majitelů barů, restaurací a diskoték, zvláště v centru hlavního města. Přijeli v drahém autě, vystoupili, pohrozili a za nějaký čas se ukázali znovu. Tentokrát už pro peníze. Kdo nespolupracoval, ten měl problém. 

Tito chlápci vykonávali špinavou práci: vyhrožovali, napadali, zabíjeli.

Zámožnější majitelé některých provozoven, kterým se dařilo a neoplývali žádnou ochrankou, měli obzvlášť krutou smůlu. Vyděrači si je totiž vytipovali a poplatky za výpalné nastavovali stále vyšší a vyšší. Když už přestali zvládat platit, donutili podnikatele k prodeji za předem smluvenou cenu.

Ruské prostitutky ve vězení.

Smluvenou samozřejmě tak, aby se nejvíce hodila přímo mafiánům. Dobře rozjetý byznys tak patřil jim a vydělával další peníze. Na jak dlouho – to už nebylo důležité. 

Větší ryby si však nešpinily ruce s konkrétními lidmi. 

Když v létě 1992 po masivních neshodách Československo spělo k rozpadu, ministerstvo zavedlo tzv. měnovou odluku. Společná centrální banka skončila a každý stát si vytvořil svou vlastní. 

I přesto však existovala společná měna. Státy se dohodly, že jako dočasné řešení na bankovky v hodnotách 100, 500 a 1000 nalepí speciální kolek a pustí je zpátky do oběhu. Protože Slovensko devalvovalo svou měnu, bankovky s českým kolkem měly vyšší hodnotu.

Toho si všimla ukrajinská mafie a na Praze 7 si vytvořila padělatelskou dílnu vyrábějící falešné kolky. Chtěla takto padělat bankovky v hodnotě 200 milionů korun, přičemž svým zprostředkovatelům slibovala provizi 10 procent. Podařilo se jí to jen částečně – některé takto padělané bankovky se skutečně podařilo dostat do oběhu, ale tajnou dílnu policie nakonec odhalila, zničila a pachatele zatkla.

Hlídka policie ČR.

Známé firmy

Ti, kteří se v byznysu orientovali lépe, své jednání skryli za obchodní společnost. Často byla taková firma zaměřena na „export-import“, ale o čistý obchod nikdy příliš nešlo. V roce 1992 tu existovalo 150 takových firem, z čehož podle tehdejších odhadů nejméně stovka ve skutečnosti podnikala v nějakém ilegálním byznysu. 

V některých případech mohlo jít například o nechvalně proslulé prodavače matrjošek z centra Prahy. Kromě suvenýrů a mračících se pohledů na okolo kráčející turisty však tihle lidé ukrývali ještě jedno podstatné tajemství. V rámci svého gangu se věnovali temným vedlejšákům, který nadívaly jejich kapsu – prodeji zbraní či dokonce radioaktivních materiálů.

Jak čistí ruští mafiáni v Česku své zisky popsal ve svém textu z roku 1995 Jindřich Šídlo. Peníze vydělané špinavými kšefty uloží do švýcarské banky, následně je převedou do Německa a poté si koupí nějakou českou firmu – většinou přes bílého koně (nastrčenou osobu). Jakmile přes ni vyčistí peníze, tedy provedou několik finančních operací, aby nevzbuzovali pochybnosti, zbankrotují. Policii chyběly důkazy, aby to dokázala. 

Někteří spolupracují i s tuzemskými kriminálníky, kteří jim někdy nelehkou orientaci v českém prostředí usnadní. Češi například pro gangstery skupovali drahé automobily, pak je velmi dobře pojistili a poté je vyvezli za hranice, kde nahlásili krádež. Ve skutečnosti však automobil prodali a zisk rozdělili. Byla to snadná a velmi výdělečná forma ilegálního byznysu. Jen do toho nesměl nikdo moc zasahovat zvenčí. 

Jedním z těchto kumpánů ruské mafie byl i Petr Chromek. Už jako sedmnáctiletý se živil ne úplně chvályhodným způsobem, prodával totiž kradená autorádia. Když se v podsvětí spojil s ruskými gangstery, kradl pro ně auta. Hodně mu to vynášelo. V roce 1995 byla průměrná mzda asi 8 300 korun, on si vydělal zhruba 25 tisíc. 

Ale nejen to. Jeho gang se sám rozrůstal, obchodovali se zbraněmi, vydírali lidi. Používali přitom poměrně dost brutálních technik – své oběti mučili elektrickými šoky, omámili prášky, bili a vyhrožovali smrtí, pokud nezaplatí nebo to nahlásí na policii. 

Gang měla v merku policie a 23. dubna 1998 se rozhodla zasáhnout v jeho pražském bytě, v 9. patře jednoho paneláku na ulici Táboritská. Když se kriminalisté plížili ke dveřím jeho bydlení, do patra přijel výtah. Kriminalisté si mysleli, že jde o posily, ale dveře se neotevíraly. Celé patro ovládlo podivné ticho.

„Na schodišti stál muž v dlouhém černém plášti se dvěma pistolemi v ruce. Okamžitě začal pálit," vysvětlil pak u soudu kriminalista Jaroslav Černý. Pachatel Chromek měl bohužel příliš dobrou mušku a trefil se. Černého od smrti zachránilo to, že si hruď kryl samopalem. Jeho kolega Jiří Linhart však s prostřelenou hlavou na místě zemřel. 

Chromka však policisté dopadli a soud ho uvěznil na 22 let. Za mřížemi je dodnes a na svobodu by se měl dostat v listopadu 2020. 

Peníze víc než cokoli

Když hovoříme o ruskojazyčných skupinách, neřadíme sem jen Rusy. Na našem území působí od 90. let gangy solomonské a solncevské mafie, ale i ukrajinské, jejíž skupiny si rozdělily území Česka podle toho, jakým způsobem operují, dále krymské, dagestánské arménské a čečenské. 

Čečenské skupiny byly nejobávanější i nejkrutější. V jejich řadách byli gangsteři, již neměli žádné hranice. Šlo o tvrdé nenapravitelné kriminálníky, kteří svou bestialitu nejvíce projevovali, když se potřebovali zbavit svého nepřítele. Ale nejen oni.

Když 29letý podnikatel Fjodor O. přiletěl v říjnu 1992 z Moskvy do Prahy, zřejmě ani ve snu by ho nenapadlo, že tato cesta bude poslední, kterou absolvuje. Jakožto majitel společnosti na vývoz dřeva tu měl vyřídit jakýsi úkol. O zboží oficiálně zapsané v obchodním rejstříku však nešlo. 

Odešel na schůzku do kasina v pražském kongresovém centru na Vyšehradě. Tam už na něj čekali muži ukrajinského původu. Potřebovali od něj získat nějaké informace a zřejmě také peníze.

Je otázka, zda je nakonec dostali nebo ne. Mladého Rusa však našli až druhý den nedaleko Říčan. Byl mrtvý. V noci ho několik hodin bolestivě mučili tupými předměty a nakonec ho ubodali k smrti. Pravý důvod tohoto jednání není jasný.

Když po několika měsících vypátrali viníky, při domovních prohlídkách našli zbraně, 70 tisíc dolarů a nástroje na padělání údajů o automobilech. Z devíti zadržených byli jen čtyři nakonec obviněni, ostatní vyhoštěni, aby se následně přes falešné doklady vrátili zpátky do Prahy. S čistým štítem a touhou vydělávat další peníze. 

Policie ČR.

ASMA-FIA s ručením omezeným

V červenci 1992 vznikla další společnost zakrývající pofidérní machinace v jejím zákulisí. Tato se však jmenovala zcela jinak, než všechny společnosti doposud. ASMA-FIA s.r.o. (tedy Asmafia) už ve svém názvu drze proklamovala, kdo ji vlastní. 

Společnost zaregistrovala skupina společníků na adrese, kde mimo jiné sídlila restaurace U Holubů – jedno z největších epicenter mafiánských schůzek. A zdaleka sem nechodili jenom gangsteři. Kromě restaurace fungoval podnik i jako vykřičený dům.

Z jejich provázanost na politiku, byznys či pop kulturu skoro až mrazí. Mezi návštěvníky patřil Karel Gott (který se styky s podsvětím netajil, vzhledem k návštěvám Discolandu Ivana Jonáka), ale také někdejší ministr spravedlnosti Jiří Novák, ministr obrany Antonín Baudyš nebo dokonce ministr vnitra Petr Čermák.

Tajná policie však podezřelou restauraci, v níž se konaly podezřelé schůzky, sledovala. Některé ruské gangy byly v Česku rozhádané a bylo by příliš nebezpečné nechávat je dál bez zásahu.

Znepřátelená skupina chtěla na společném setkání s konkurencí odstranit Semjona Mogileviče, ruského „šéfa všech šéfů“ a nejvlivnějšího muže ruské mafie. Kdosi to poslal anonymním dopisem na policejní stanici. To by jeho stoupenci nenechali bez reakce. Mafiánská válka v centru Prahy by byla poslední kapka. A navíc se tím policie musela zabývat i z toho důvodu, že bylo nahlášeno možné porušení zákona.

Oslava pro společenskou smetánku

27. května 1995 se U Holubů konala zvlášť speciální oslava určená pro tu největší ruskou smetánku. 

Nazdobený interiér, dlouhý jídelní stůl, na kterém personál servíroval třímetrového pečeného žraloka, kaviár a chutné dorty ve tvaru slunce, znaku solncevské mafie. Kolem dokola se natřásaly polonahé prostitutky z Česka i ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Akce se zúčastnily asi dvě stovky lidí. Ti nejdůležitější však nepřišli. Boss Mogilevič se totiž podle pozdějších informací dozvěděl o chystaných jatkách přímo od policie a hlava konkurenčního gangu Michajlov, u možné střelby nechtěl vůbec být.

Zákrok, který následoval, se zapsal do historie policie, ruské mafie v Česku, ale především konečně pevného postoje státu proti zdánlivě nedotknutelným gangsterům. Policejní jednotky s pomocí Útvaru rychlého nasazení kolem desáté hodiny vnikly do restaurace a začaly hromadně zatýkat.

Zásah se však minul s účinkem – většina ze zatčených byla krátce na to propuštěna. Někteří uprchli ze země, aby se do ní opět mohli vrátit pod falešnou identitou, jiní pokračovali ve své činnosti dál. 

 

„Osm let po legendárním zásahu české policie proti ‚sjezdu‘ příslušníků solncevské a solomonské mafie v pražské restauraci U Holubů (...) protagonisté gangů v tuzemsku stále podnikají – a společnost Asmafia stále provozuje ve svém smíchovském sídle U Holubů restauraci Sakura a kasino,“ píše Jaroslav Spurný v Respektu z roku 2003, který shrnuje výroční zprávu BIS. 

Tehdy byl v restauraci stále ještě stále čilý ruch česko-ruského podsvětí. Dnes už je firma deset let v likvidaci. Avšak to nemusí zdaleka nic znamenat. Někteří lidé napojení na společníky Asmafie totiž stále v rejstřících firem figurují a je možné je dodnes vyhledat jako aktivní podnikatele. 

Zpráva BIS poukazovala také na společnost Vassa, ve které až do roku 2017 působil Gavril Vassiliev. Jeho stát vyhostil právě po zásahu U Holubů, ale následně mu zákaz pobytu zrušil, aniž by bylo uvedeno z jakého důvodu.

V jiné společnosti, kde tento podnikatel působil, je společníkem jistý Oleg Orlov, obchodník se zbraněmi a člověk, který pro dnešek uzavírá tento spletitý a provázaný mafiánský příběh. 

Liberecká firma, která pašovala letadla do KLDR

Oleg Orlov se společně s dalšími českými podnikateli pod záštitou liberecké firmy Agroplast podílel na ilegálním převozu vojenských letadel MiG-21 přes Kazachstán do KLDR. Působil i jako reportér v arabských zemích a působil v Sýrii, Eritreji nebo právě v Severní Koreji.

Zástupcem této společnosti byl také důstojník ruské vojenské rozvědky Senkin. Měl kontakty do kazašské politiky. 

Když došlo ke spolupráci těchto mužů, český společník, Petr Pernička podle obžaloby od roku 1994 do 1999 uzavíral smlouvy s Bulharskem a Severní Koreou na dodávku vojenské techniky. Neměl na to přitom žádnou licenci. To ho však nezastavilo. 

Společnost totiž měla povolení na import náhradních armádních dílů ze zemí sovětského bloku do Česka. Jenže místo střední Evropy letadlo odletělo do Pchjongjangu. Čecha chytili v Azerbájdžánu s nákladem šesti rozmontovaných letounů v březnu 1999.

Muži se mezitím odstěhovali do zahraničí a vleklý soud jim stále nemohl nic dokázat. 

„Neexistovaly žádné přímé důkazy a část z těch, které státní zástupce předložil, byla pořízena v cizině v rozporu s naším právním řádem, takže jsme je použít nemohli,“ uvedl soudce Neumann v roce 2006 zprošťující rozsudek. Případ se ještě několikrát vrátil k soudu, ale definitivně jej očistila až Klausova amnestie v roce 2013. 

Orlov se mezitím skrýval v Karlových Varech, policie ho však zatkla na základě zatykače na pražském letišti při pokusu uprchnout přes Frankfurt nad Mohanem do Dubaje. To se mu nepovedlo a došlo k jeho vydání na Ukrajinu.

A právě ve Varech se však někteří členové mafie ukrývají dodnes. Mají tam vhodné zázemí. Podle zprávy BIS tu v letech 2000–2003 do rekonstrukcí investovali 10 miliard korun. Tyto peníze pocházely z trestné činnosti.