Jeden z najväčších architektonických experimentov skončil fiaskom. V utopickom komplexe majú ľudia pocit, že ich niekto neustále sleduj

Les Espaces d’Abraxas. Jako v románu od Orwella. Návštěvníci tu mají pocit permanentní úzkosti z toho, jako by je na každém kroku někdo sledoval. Pocit velkého bratra totiž umocňuje klaustrofobický prostor, do kterého pohlíží stovky malých oken.

Tohle není Eifellovka. Ani žádná podobná francouzská stavba, spadající do každých turistických průvodců po této západní zemi. Z původně nadějného architektonického experimentu ležícího východně od Paříže se stalo bizarní, tajemné místo a také ghetto, kde spíš než za spokojeným bydlením přichází lidé pro drogy. 

Pařížská předměstí jsou známá rozlehlými komplexy budov, které zde byly vybudovány v 60. letech. Následná vlna urbanizace v 70. letech a 80. letech pak měla za následek vznik nových městských plánů s využitím moderních stavařských postupů a efektivní výstavby takto mohutných projektů v ještě větším měřítku.

Na konci 70. let minulého století, v dobách francouzského ekonomického rozmachu, totiž spousta lidí vycestovala za lepším životním standardem právě do Francie, aby si také utrhla svůj pomyslný plod z tohoto úrodného teritoria. S nárůstem nových obyvatel ale přišlo riziko vzniku ghett. Tehdejší ministr pro bydlení a sociální práci Olivier Guichard proto pověřil dva architekty, Španěly Ricarda Boffila a Manuela Nunez-Yanowského, aby vymysleli nový koncept bydlení. Už žádné nevzhledné králíkárny. Takzvané město v prostoru bylo budováno v roce 1982

Projekt měl udělat tlustou čáru za klasickými panelovými domy a přinést svěží vzduch do obytné architektury. Velkolepá stavba Espaces d'Abraxas měla ve svém původním záměru oslavovat městský život. Mělo to být komunitní centrum, kde se budou mísit všechny národnosti světa. 

Se svými 591 byty je komplex je rozdělený na tři devatenáctipatrové sektory. Le Palacio (Palác), Le Théatre (Divadlo) a L’Arche (Archa). Do monumentálních prostor se brzy začali stěhovat první obyvatelé. Všechny budovy jsou vzájemně propojené, lidé všech jazyků a kultur by si tu měli být rovni. Šlo o sociálně-architektonický experiment, sen o dostupném bydlení pro každého. 

Postupem času ale bydlení nabralo dystopických scénářů. Rezidenční prostředí rychle ztratilo svůj lesk. Údržba prostor byla dražší, než se původně očekávalo a nedůsledné bytové družstvo pak velmi odradilo případné zájemce o klidné bydlení, protože se tu mimo jiné začaly rozšiřovat sociální problémy.