Měli jsme možnost si s předstihem zahrát novinku od tvůrců herních Spider-Manů. Jak se Marvel's Wolverine povedl a musíš si ho zahrát taky?
PlayStation, potažmo distribuční Sony momentálně válčí na vícero frontách a jestli by potřebovali jednu věc, pak je to nepopiratelný hit. Na této generaci zatím co se týče AAA single-player příběhových her vyšel pouze God of War: Ragnarok, Marvel's Spider-Man 2, Horizon Forbidden West, Ghost of Yotei a pak několik remasterů The Last of Us jedničky i dvojky (menší, byť skvělé hry jako Returnal či Saros sem nepočítáme). A to je v očích mnoha prostě málo.
Zraky lidí i trhu se tak letos upíraly nejvíc právě k nadcházejícímu počinu studia Insomniac Games (tři Spider-Mani nebo Ratchet & Clank: Rift Apart) s názvem Marvel's Wolverine, na nějž padla ta nezáviděníhodná role změnit diskurz a opět jednou strhnout herní kritiky i fandy a fanynky na svou stranu. Může se mu to podařit? A jak moc nadchnul nesmrtelný akční hrdina s drápy z adamantia nás?
„Are you a superhero? No, I'm Wolverine.“
Než se do toho dáme, je tu pár věcí, které je třeba vyjasnit. Pokud jsi totiž alespoň trochu sledoval*a diskurz okolo marketingu na novou marvelovku, nejspíš sis všimnul*a, že hra před vydáním čelí nezvykle velké kritice, a to primárně kvůli ústupu od otevřeného světa New Yorku ve Spider-Man hrách, lineárnějšímu designu nebo domnělé snaze tvůrců tě ve hře vodit za ručičku. Hned na úvod bych chtěl říct, že nic z toho tady není ani v nejmenším problém.
Příběh Marvel's Wolverine se odehrává po celém světě. Logan, tým X a vůbec všichni, na koho ve hře narazíš, postupně navštíví místa jako Kanada, fiktivní Madripoor či Japonsko. Samotné lokace pak nejsou nijak maličké, rozmanitost interiérů i exteriérů je obří a přemísťování se mezi nimi po zemi, skrze budovy, vzduchem i na motorce tvoří nemalou část hry, a byť nikdy nejde o tak otevřené lokace, jako nabízelo třeba Uncharted (nebo letošní 007: First Light), určitě ze hry nebudeš mít pocit uzavřené koridorovky. A co se nějaké vodící čáry týče, v ukázkách jsou vidět Loganovy vyvinutější zvířecí smysly v akci, když ve vzduchu zavětří nějakou stopu. Většinu času ve hře ale žádné čáry či jiné nápovědy nejsou.
Nyní už pojďme k tomu, o čem teda Marvel's Wolverine vlastně je. Sledujeme příběh Logana (Wolverine), který je ještě spolu s Mystique a Sabretoothem členem tzv. týmu X, jenž plní mise a pomáhá mutantům různě po světě. Pokud ale znáš X-Meny jen z filmů a čekáš ještě Profesora X, pak si pro tebe hra nachystala první překvapení. Týmu X totiž šéfuje jistý Nathaniel Essex, vědec z 19. století, který (kromě jiného) Wolverina našel, když byl sám zdivočelý v lese a nic si nepamatoval. Od té doby se z týmu X stala de facto rodina, kterou se však Logan z pro tebe zpočátku neznámých důvodů rozhodl časem opustit, dokud se na scéně neobjevil megalomaniak Bolivar Trask, jenž je odhodlán své rozsáhlé finanční prostředky použít na vyhlazení všech mutantů. Poté, co tedy Trask unese Essexe, se tým X včetně navrátivšího se Logana vydává na jeho záchranu – to je úvodní mise hry.
Odsud se příběh začíná posouvat pozvolna dopředu, přičemž se záhy Logan seznámí ještě s partou uprchlých mutantů, které vede jistá Jean Grey. Ta má mimochodem k Loganovi od začátku blízko a vaše postava to cítí podobně, ve hře tak nechybí ani zpracování jejich ikonického vztahu vytaženého rovnou z komiksů. Byť tedy s několika odchylkami a samozřejmě také hromadou překážek, protože nebyli by to X-Meni, kdyby životy hlavních postav nestíhala jedna tragédie za druhou. Kompletní průchod ti každopádně zabere nějakých 25 hodin.
Drápy, vztek a... to je všechno?
Bokem příběhu tě asi nejvíc bude zajímat, jak se vlastně Wolverine hraje. Tady možná leckoho překvapím (a někoho naopak vůbec), v podstatě se mi však potvrdila jedna z mých nejhorších obav od oznámení, a to že gameplay ve hře s Wolverinem jako protagonistou je poměrně prostý a hlavně nesmírně repetitivní.
Akce zahrnuje útoky z dálky (skočíš na nepřítele a začneš ho sekat na kusy) a útoky zblízka (ve hře střídáš rychlé útoky s léčivými, speciální schopnosti vylepšované skrze levelování podobně jako ve Spider-Manech, klasický parrying nebo případně ještě útoky ze stealthu). A to je víceméně vše. Dohromady to pak zpočátku může vypadat i docela dynamicky, filmově a správně živočišně resp. brutálně – přesně jak by to ve hře s Loganem mělo být – jenže s přibývajícím časem a malou variabilitou nepřátel a jejich (i tvých) schopností se z akce stávala alespoň pro mě spíše únavná pasáž před další cutscénou. Jasně, useknout někomu nohu nebo jinou končetinu a sledovat vodopád krve je napoprvé zábava (ve hře!), ale po čase se z toho stane rutina a žádná jiná věc už to nenahradí.
Ano, na jednu stranu se tady opravdu posouvá laťka toho, jak nekompromisní můžou mainstreamové marvelovky být a takové GTA VI bude mít ještě co dělat, aby se mohlo co do počtu zabitých NPCs s Wolverinem měřit.
Sem tam se objeví random quick-time event nebo boss fight. Ty mimochodem mohou člověku solidně pocuchat nervy, zvlášť pokud hraje na těžší obtížnost, protože většinou vyžadují velkou dávku trpělivosti a možná i doplňky stravy ve formě magnesia, aby tě nechytaly křeče v rukou. Na rozdíl od nekonečných vln stále těch samých nepřátel (ve hře bojuješ proti Reaverům, mechanicky vylepšené armádě Traska, ninjům z klanu The Hand a pak ještě proti postupně čím dál větším Sentinelům) ovšem boss fighty alespoň představují určité vytržení z akční šedi a v zásadě jedinou skutečnou výzvu.
Alternativně asi měly výzvou být i tzv. Nightmare Doors, tajuplné dveře objevující se různě napříč misemi, v nichž máš za úkol následující: buď se snažíš dostat na konec překážkové trati pod časovým limitem, nebo bojuješ proti několika vlnám nepřátel a sbíráš skóre. V obou případech máš čtyři typy trofejí s tím, že ta nejcennější adamantiová lze většinou snadno splnit hned napoprvé.
Nightmare Doors ale mají ještě jednu důležitější funkci, a to že ti odemykají Loganovy vzpomínky. Postupem času, tak jak se doslova prosekáváš hrou, si tak můžeš odemykat části Loganovy minulosti ve formě textových záznamů. S těmi hra obecně pracuje vlastně moc hezky, v herním menu si totiž můžeš číst záznamy také o všech vedlejších postavách či místech, na které narazíš. Další kousky informací posbíráš ze sběratelských předmětů jako jsou lahve whiskey. Vše dohromady ti pak dá lepší představu o světě, ve kterém se příběh odehrává, a často ti doplní i jinak chybějící kontext, díky němuž by mohl děj působit místy lehce chaoticky. Pokud tě čtení nebaví, smůla, hra se možná až příliš často spoléhá na to, že prostě víš, která bije.
Dospělější vyprávění
V jádru se příběh Wolverina nijak neliší od komiksů či filmů. Lidé bojující proti mutantům. Mutanti bojující proti lidem. A pak taky mutanti bojující proti mutantům o kontrolu nad světem. Důležité je si uvědomit, že samotné komiksy s X-Meny se odjakživa točily kolem dost seriózních témat, včetně duševního zdraví, nebo pak tradičněji okolo boje proti předsudkům, fanatismu a diskriminaci. A nejinak tomu je i v případě hry, v níž se vedle kolektivního traumatu řeší samozřejmě i hromada těch individuálních.
Postavy nejsou černobílé, dialogy velmi často tknou do živého a herecké výkony atakují level těch nejoslavovanějších herních titulů posledních let. Zvlášť Australan Liam McIntyre, který ztvárnil hlavní postavu, tady odvádí zatraceně dobrou práci v tom, aby svého Logana odlišil od filmového Hugh Jackmana, dodal mu větší zranitelnost, ale zároveň uchoval některé z jeho více zvířecích reflexů, což je něco, co se z filmové série po jedničce vytratilo.
Popsal bych trochu víc i Essexe, ale zaprvé tvůrci tají jeho představitele a já ti rozhodně nechci zkazit překvapení, hlavně bychom zabíhali do zbytečných spoilerů. Nicméně znalci a znalkyně komiksů asi ví, o koho se jedná, a co jeho zapojení do příběhu pro děj hry znamená. Každopádně trio Logan – Essex – Jean zde tvoří velmi silný charakterový základ pro náležitě emotivní finále, kterému k naprosté spokojenosti chyběla možná jen trochu lepší práce s flashbacky a gradací.
Celkově má děj hry Marvel's Wolverine skvělé tempo, hluchých míst bych napočítal na prstech jedné ruky a většinou ani netrvaly příliš dlouho. Nejznamenitější je jednoznačně pasáž v Japonsku, kde tvůrci začnou fantastickou filmovou scénou v letadle, na což navážou strhující honičkou a později ti umožní se projít i po jednom z nejikoničtějších míst Tokia. Celá zápletka okolo klanu The Hand, který drží v rukou tajemný artefakt, baví od začátku až do konce a představuje nejlepší část hry. A jakmile se děj přehoupne do poslední třetiny, na místo už nastupují i výše zmíněné emoce.
Nová éra X-Menů
Vývojáře musíme pochválit i za velký krok vstříc co největší přístupnosti. Nastavení obsahuje celou plejádu všelijakých variant a optimalizací, kterými si skutečně můžeš svůj zážitek přizpůsobit úměrně tomu, co ve hrách hledáš. Od Insomniac Games to ale není nic nového, studio si na tomhle staví dlouhodobě.
Stejně tak si zaslouží vyzdvihnout celkový polish hry. Můžeš se těšit na dechberoucí animace, graficky jsme snad ještě o kus dál než byl Spidey, je tu špičkové audio a v zásadě žádné bugy. Zkrátka vše, co bys čekal*a od blockbusterového titulu jakým Wolverine bezpochyb je.
Zbývá tak jediné – odpovědět si na otázku z úvodu, a to, jestli tento nový, výrazně temnější a krvavější bratránek Spider-Mana může změnit narativ okolo PlayStation her na současné generaci a třeba i malinko odvrátit diskuzi od věcí, co se tolik nepovedly, k něčemu, co bude sbírat skvělé ohlasy. No a tady musím bohužel napsat, že na něco takového je novinka od tvůrců Spider-Mana dle mého až příliš... obyčejná.
Ano, na jednu stranu se tady opravdu posouvá laťka toho, jak nekompromisní můžou mainstreamové marvelovky být a takové GTA VI bude mít ještě co dělat, aby se mohlo co do počtu zabitých NPCs s Wolverinem měřit. Jenže i když se scenáristé*scenáristky po příběhové stránce vydali vcelku zajímavým směrem, který rozkopává dveře dokořán dalším hrám ze světa X-Men, zvlášť z hlediska toho, jak Wolverine končí, a čí příchod teasuje, hratelnost za ústředního „Rosomáka“ bohužel nenabídla takovou škálu možností v porovnání s jinými superhrdiny (převážně tedy s Batmany a Spider-Many), aby se s nimi mohla skutečně měřit.
A jelikož příběh samotný i přes mnohá pozitiva jednoduše není z ranku těch nezapomenutelných zážitků jako byly první God of War či The Last of Us, zůstane podle mého Wolverine stát těsně před branami letošních GOTY nominací. Což by bylo pro největší PS exkluzivku roku nečekané zklamání. Třeba se ale pletu. To se dozvíme v prosinci.
Tak či tak musím říct, že bych si přál, aby Insomniac v rozvíjení tohoto X-Men univerza pokračoval. Za předpokladu, že se totiž v další hře ujmeme ovládání někoho, kdo má přece jen trochu zajímavější schopnosti, jako třeba právě Jean Grey (ale dokázal bych si představit i Magneta), mohli by tvůrci přinést do žánru svěží vítr a vytvořit unikátní akční pecku, která by zmíněné superhrdinské milníky hravě překonala. Wolverine sice tato očekávání nenaplnil, špatnou hrou ale rozhodně není.
