Cannibal Holocaust

Profesor antropologie Monroe se rozhodne zorganizovat výpravu po stopách zmizelých amerických novinářů, kteří studovali život primitivních lidí v Jižní Americe. Netuší, že se bude muset střetnout se zeleným peklem. Hrůznou pravdu nalezne v krabicích s filmech, které zůstaly ležet vedle zmrzačených a polosežraných těl jejich majitelů. Žádný z kanibalských hororů nedosáhl takové úchylnosti a popularity jako Kanibal holocaust. Údajně dodnes existují lidé, kteří věří, že natočené scény jsou skutečné. A zde spočívá hlavní cíl režiséra – vytvořit co nejautentičtější obraz kanibalismu, aby lidé v kině zvraceli! Je třeba znovu zvolat, že JE TO JEN FILM!!! Právě fanatičtí příznivci gore filmů (ve Španělsku soustředění kolem časopisu Interviú a v Anglii kolem The Sun) se bavili a baví šířením fám kolem nejkrvavějších gore děl. Dnes už víme, že Interviú bylo domluveno s Ruggerem Deodatem a dostávalo peníze za úspěšné vytváření hysterie kolem jeho filmu. Zpočátku byl film řazen mezi snuff filmy (tedy snímky zachycující skutečné týrání a zabíjení lidí). Kanibal holocaust není první spaghetti-kanibal horor, ale stal se vrcholem. Ruggero Deodate šikovně využil pověsti snuff filmů v polovině 70. let a šokoval diváky po celém světě. Tento Ital není žádný nevzdělaným neumětelem. Kromě přehledu ve filmové historii získal praxi jako asistent kamery na několika filmech Roberta Rosselliniho. Pokusil se tedy natočit celý film ve stylu dokumentů cinéma-vérité a směsi neorealismu, což mělo jen jediný záměr - oklamat diváka, nikoliv dodat filmu uměleckou hodnotu. Výsledkem vyprovokoval Deodato debatu i o morální zodpovědnosti režiséra. Jeho film byl po několika týdnech v Itálii zakázán a na dlouhou dobu se stal vyhledávaným kultovním snímkem. Určitě ne všechny scény budou ještě dnes šokovat, ale jen těžko se lze smířit s autentickými scénami mučení zvířat. Ale kdo ví… (Festival otrlého diváka)