Sourozenci Martina a Josef Ptáčkovi jsou mistry světa v bojových sportech, kteří se rozhodli zavřít šikanu do klece.
Jsou mistry světa v bojových sportech, pomáhají šikanovaným dětem a trénují i nevidomé. To jsou sourozenci Martina a Josef Ptáčkovi, kteří nesbírají úspěchy pouze v ringu, ale i mimo něj.
Přestože jsou dnes oba ostřílenými bojovníky, v dětství se Martina sama stala obětí šikany. Nyní jakožto velvyslankyně dobré vůle ministerstva zahraničí společně s Josefem pomáhá dětem nejen u nás, ale i v dalších zemích. To díky projektu Šikana do klece, který před pár měsíci spustili.
V našem obsáhlém rozhovoru jsme si popovídali nejen o jejich sportovní kariéře a tréninku během pandemie, ale také o tom, jak lockdown ovlivnil šikanu, kolika dětem už jejich projekt pomohl nebo v neposlední řadě o tom, jakým způsobem se dá proti šikaně bojovat.
Josef a Martina Ptáčkovi s českým velvyslancem v Bulharsku Lukášem Kauckým a ředitelkou Českého centra Sofie Dagmar Ostřanskou
Můžete popsat, jakým disciplínám se věnujete a jaké jsou vaše největší úspěchy?
Martina: Já těch bojových sportů dělám víc, dřív jsem hodně dělala kickbox, v tom jsem vyhrála čtyřikrát mistrovství světa a dvakrát světový pohár. Potom jsem přešla na hand-to-hand combat, což cvičí různé ozbrojené složky. Je to sebeobranný systém, který je podobný MMA, liší se ale v pravidlech. Člověk tam má na sobě kimono a cvičí to hlavně státy bývalého Sovětského svazu, jako třeba Uzbekistán, Kyrgyzstán a podobně. Taky jsem jako první Evropanka získala černý pás a potom jsem vyhrála mistrovství svět a světový pohár.
Josef: Já taky nedělám jen jeden bojový sport, dělám jich asi přes deset. Ale ta hlavní disciplína, které se věnuju, je grappling, což je relativně nový bojový sport, kde se snažíme soupeře jakýmkoliv způsobem upáčit, uškrtit, zlomit ruku, zlomit nohu. Samozřejmě jsou tam pravidla, že k tomu zlomení nedojde, protože soupeř vždycky zaklepe do toho druhého a to je signál pro rozhodčího nebo pro mě, aby byl zápas přerušen. A co se týče největšího úspěchu, tak je to čtyřikrát vítězství na mistrovství světa, právě v tom grapplingu. Z dalších bojových sportů dělám také jiu-jitsu, hand-to-hand combat, který dělá i ségra, pak taky kickbox, box, teď nově dělám taky sambo nebo třeba sumo.
Všichni mě od toho odrazovali a říkali, že to není úplně pro holku.
Kolik let se už bojovým sportům věnujete a kolik máte na kontě zápasů?
Martina: Já začala asi v druhé třídě, když mi bylo osm. Teď je mi třiadvacet. A závodím zhruba od třinácti, protože mě od toho všichni odrazovali a říkali, že to není úplně pro holku. Ale já vlastně ani nevím, proč jsem u toho zůstala, protože třeba i táta, který teď mě i bráchu nejvíc podporuje, říkal, že je divný, aby si holka vzala nějaký chránič na zuby, rukavice a šla se tam s někým prát. Pak se to ale nějak zvrtlo. (Smích). Takže první zápas jsem měla v devítce, když mi bylo těch čtrnáct.
A co se týče počtu zápasů, tak my si s bráchou vybíráme ty největší závody, ty největší podniky, které jsou, což je právě světový pohár a mistrovství světa. Tím, že neděláme jen bojové sporty, ale máme školu, práci a různé projekty, tak si vybíráme jen ty největší závody. Zápasů už teda máme docela dost, není jich ale asi tolik, jako někteří jiní závodníci, protože se věnujeme i jiným věcem a ty závody pro nás nejsou úplně hlavní.
Josef: Já si pamatuju, že to byl rok 2009, takže se bojovým sportům věnuju nějakých jedenáct let a z toho deset let závodím. Je to vlastně vtipný, protože jsem o čtyři roky mladší než Martina a první závody v rodině jsem měl já, bylo to asi o měsíc dřív než Martina.
Měl jsem asi 50 kilogramů a proti mě nastoupil kluk, který měl 103 kilo.
Jaký zápas byl za tu dobu váš nejtěžší nebo nejtvrdší?
Josef: Každý zápas je samozřejmě těžký, protože vždycky je to jiné, vždycky se musíme na toho soupeře připravit. Ale kdybych měl zmínit asi nejtěžší zápas, jaký jsem kdy měl, tak to jsem byl ještě malej, měl jsem asi 50 kilo a byl to zápas v kickboxu, to znamená údery jako v boxu a k tomu ještě kopy. A proti mně nastoupil kluk, který byl stejně starý, ale měl 103 kilo. Nastoupil jsem a sice jsem nevyhrál, ale tohle byl pro mě takový první impuls, že vždycky si do toho ringu stoupnu a jsem vždycky připraven.
Martina: Souhlasím s bráchou, že každý zápas je těžký, ale asi nejnáročnější psychicky pro mě bylo, když jsme byli na mistrovství světa před pěti lety, kde jsem postoupila do finále. Bylo to s dánskou soupeřkou, která dostala KO úder, byla počítaná, já vyhrála a zvedli mi normálně ruku. Tak jsem šla do šatny slavit vítězství, byla jsem hrozně šťastná.
Potom jsem asi za dvacet minut sledovala zápasy ostatních a viděla jsem, že u toho ringu, kde jsem bojovala, tam ta soupeřka znovu je a něco tam řeší. Z dálky jsme viděli, jak jde znovu do toho ringu a oni tu ruku zvedli jí. A pak jsme zjistili, že ten zápas otočili tak, že vyhrála ona, což není možné, protože když je člověk počítán, tak vyhraje ten, kdo poslal toho soupeře do počítání. Takže jsem byla hrozně naštvaná a nevím, co se tam tehdy stalo, ale štvalo mě to, protože jsem vyhrála a oni ten výsledek přetočili, což je nepochopitelný.
Chceme, aby se děti dokázaly v co největší míře postavit šikaně samy.
Ty ses Martino stala v dětství obětí šikany, dokážeš říct, jak ti v překonání tady těch zážitků pomohly bojové sporty?
Martina: Určitě mi nějakým způsobem pomohly, ale nejvíce mi asi pomohl táta, který chtěl, aby ze mě nebyla nějaká bačkora. Takže se snažil, abych si to nenechala líbit a té šikaně se postavila sama. A to je věc, na které stojí náš projekt Šikana do klece. Nechceme, aby si děti jen někam přišly popovídat o šikaně a pak je někdo vodil za ruku, ale chceme, aby se ty děti dokázaly v co největší míře postavit šikaně samy.
Každý tu hranici šikany má samozřejmě nastavenou jinde. U mě to bylo nějaké pošťuchování, strkali do mě, brali mi věci, kterém i pak ničili a tak dál. Nebo se mi smáli, že jsem byla šprtka. To ty děti nemají rády. Táta třeba říká, že to úplně šikana nebyla, ale on tu hranici má posunout asi jinak, než jsem měla já. Pro mě to bylo hrozný.
Takže to byl táta, kdo vás nakonec přivedl k bojovým sportům?
Martina: Jo, u mě to byl táta. On se věnoval různým bojovým sportům a měl k tomu vztah. Pak ale přešel na jiné věci a nevěnoval se tomu tak, jak by chtěl, ale teď ty věci dělá a podniká s námi.
Josef: U mě to bylo takové půl na půl. Já se první rok přihlásil na japonské jiu-jitsu s tím, že se později přihlásím na florbal, kde mě nechtěli kvůli věku. To se už ale nestalo, jiu-jitsu mě začalo bavit, zůstal jsem u toho a vyplatilo se. Ale hlavní impuls, který mě přivedl k bojovým sportům, tak to byla asi šikana ne ve škole, ale šikana doma. Já byl šikanovaný Martinou, takže jsem se potřeboval naučit nějakým způsobem bránit. Táta řekl, že není možný, aby mě mlátila holka, tak z toho důvodu jsem začal a teď už mlátím já ji. (Smích)
Učíme děti, jak například skenovat prostor, zjistit, jestli za nimi někdo stojí, jak správně komunikovat nebo jak se orientovat v prostoru.
Teď máte společný projekt proti šikaně. Můžete vysvětlit, o co se jedná, jak vznikl, jak funguje?
Martina: Je to projekt Šikana do klece. Některým lidem ten název možná přijde nelogický a ptají se, proč nějaká klec, ale je to z toho důvodu, že my jsme Ptáčkovi, tak jsme si říkali, že ta klec se k tomu hodí a šikanu zkrátka zavřeme do klece.
Není to úplně běžný projekt proti šikaně. Chceme, aby si ty děti dovedly problémy vyřešit do co největší možné míry samy. Samozřejmě spolupracujeme se školou, s rodiči i se spolužáky. Když nám dítě řekne, že je šikanované, tak k tomu zjišťujeme další okolnosti.
Projekt má dvě části, jedna je fyzická a druhá píše psychická, mentální. Učíme děti, jak například skenovat prostor, zjistit, jestli za nimi někdo stojí, jak správně komunikovat nebo jak se orientovat v prostoru.
Josef: Ta fyzická část je zase směřovaná k tomu, aby se ty děti uměly bránit. Není to úplně sebeobrana, ale například pokud tomu dítěti chce dát někdo facku, tak je naučíme, jak tu facku vykrýt. Ale nechceme to dělat tím způsobem, jak je to v bojových sportech, kdy jeden dá ránu a ten druhý mu ji vrátí. Takto to dělat nechceme. Přejeme si, aby z toho dotyčný vždy vyšel bez úhony a nic se mu nestalo.
Bojové sporty jsou i o respektu a stejně by to mělo fungovat i v tomto ohledu. Když mě někdo šikanuje, tak stejně bych k němu měl mít respekt, neměl bych se ho bát, ale zároveň bych ho neměl ani podceňovat. Často se nám třeba stane, že ten největší ze třídy k nám přijde, že zažívá šikanu a je terčem posměchu.
Máte nějaký přehled o tom, jak častá je šikana mezi českými dětmi, tedy jak často k ní dochází?
Martina: Myslím, že jí je hodně a bývá i skrytá. Stalo se nám několikrát, že k nám šikanované dítě přišlo ze třídy, kde učitel tvrdí, že žádná šikana není. Školy asi nechtějí mít problém se šikanou, protože to na ni nehází dobré světlo.
Dělali jsme i ankety mezi svými vrstevníky a vyšlo nám, že asi 50 procent lidí má se šikanou osobní zkušenosti. Dnes jsou ale možná děti také jinak odolné než kdysi a co je dnes pro někoho šikana, tak někdo dřív jako šikanu vnímat ještě nemusel. Někdy ale situaci do hrozných rozměrů nafouknou i samotní rodiče, i když je skutečnost nakonec jiná.
Děti se mohou někomu smát z jakéhokoliv důvodu. Je to jedno, jestli je ten dotyčný malý, velký nebo vypadá jako rváč.
Dá se říct, jaký typ dětí je nejčastěji obětí šikany? Jsou to děti ze sociálně slabších poměrů, kluci, holky? Nebo to takto nejde definovat?Josef: Nemyslím si, že to jde takto definovat. Možná je šikana trochu častější mezi kluky, protože ti jsou v té třídě třeba trošku živější, ale určitě to není žádným pravidlem. Hodně dětí ani šikanu nenahlásí, protože se bojí, stydí se za ni a má s ní problém i po zbytek života.
Martina: Na každého se dá asi něco najít a děti se mohou někomu smát z jakéhokoliv důvodu. Je to jedno, jestli je ten dotyčný malý, velký, vypadá jako rváč a podobně. Chodí k nám opravdu různé děti a každý má nějaký jiný problém. Opravdu v tomto není žádná záruka. Někdy například přijde kluk, který vypadá, že má respekt, ale potom zjistíme, že se mu ve třídě smějí.
Martina Ptáčková s ministrem zahraničních věcí Tomášem Petříčkem
Jaký vliv měla pandemie koronaviru na šikanu? Rozšířila se více během lockdownu kyberšikana?Martina: Velmi mylná představa lidí je, že když se zavřely školy a děti jsou doma, tak od té šikany je pokoj. Na jednu stranu ano, neprobíhá ve škole, ale může se dít, i když jsou děti venku. Máme případ jednoho kluka, na kterého si takto jeho spolužáci počíhali. Ani fyzická šikana tedy nikam nezmizela.
Co se týká kyberšikany, tak je pravda, že děti teď tráví více času na internetu a urážky se hodně přesunuly na sociální sítě. Viděli jsme vzkazy, které jim ty děti píšou – jako třeba „doufám, že tě zabije covid“ a podobně. Je to hrozné, ale je to fakt. Rodiče navíc nemají vždycky čas tohle řešit, protože mají práci. Je to složité.
Ale i to se snažíme nějakým způsobem řešit, aby si děti dokázaly poradit s tím, když jim někdo takovou zprávu napíše.
Člověk musí být silnější než agresor. Pokud mám strach, tak to agresor pozná.
Jak se proto tomu teda dá nejlépe bojovat? Když vám někdo napíše, že ho někdo uráží na internetu, tak jak mu pomůžete?Josef: Pokud nám někdo píše takové ošklivé věci do soukromých zpráv, asi nejlepší je toho člověka ignorovat a zablokovat ho. Jedna věc, kterou bych ale doporučil všem, a to dětem i dospělým, je nikdy tu konverzaci nemazat, vždycky si ji nechat. Pokud by to totiž přešlo i do reálného života, tak to může sloužit jako doklad o tom, že mě ten člověk obtěžoval.
Pokud někdo sdílí moje fotky, tak je důležité, aby se z toho člověk nesesypal, takže v rámci projektu Šikana do klece klademe důraz taky na mentální odolnost. Ale asi nejjednodušší věc, která se dá udělat, když někdo bez dovolení sdílí naši fotku, je ten příspěvek nahlásit. Asi ne na policii, ale pokud je to mezi dětmi, tak bych se snažil kontaktovat jeho rodiče, aby mu domluvili. To je taky jedna z možností, jak se tomu vyvarovat.
Martina: Člověk musí být silnější než agresor. Pokud mám strach, tak to agresor pozná. A myslím, že tak to je i na internetu. Dá se použít i vhodný slovník a toho dotyčného odpálkovat nějak chytře nebo vtipně, ale záleží, co mi napíše. Člověk se může se poradit s rodiči nebo i s námi. Už jsme řešili podobný případ a pak se ti kluci potkali venku, všechno si vyříkali a bylo to v pohodě. Nejlepší je to utnout hned na začátku, aby se to nerozjelo ještě víc. Na internetu je každý hrdina, ale pak v tom reálném životě je to jinak.
Josef: K tomu bych dodal, že často i ten samotný agresor, nebo jak říkáme šikanátor, sám trpí nějakým svým vlastním problémem, třeba že se bojí doma. To je vlastně ten důvod, proč si to vylévá na druhé. Takže by se nemělo zapomínat na to, že i ten šikanátor má své problémy.
Určitě jsme pomohli desítkám dětí a ani v této blbé době jsme se na ně nevykašlali.
Jaké má váš projekt výsledky? Kolika lidem už pomohl?Josef: Pomohl mnoha lidem. Měli jsme u sebe už spoustu lidí, kteří se účastnili jednorázového workshopu, který trvá 3 až 4 hodiny, nebo jsou to děti, které k nám chodí trénovat dlouhodobě a jsou u nás rok nebo dva. Snažíme se je trénovat jak bojové sporty, protože si je zalíbily, tak i s nimi dál pracovat v šikaně.
Každopádně jakýkoliv projekt, nejen ten náš, je úspěšný, pokud pomůže alespoň jednomu člověku. I jeden člověk má smysl a stejnou váhu jako miliony.
Martina: Určitě jsme pomohli desítkám dětí a ani v této blbé době jsme se na ně nevykašlali. Snažili jsme se scházet člověk na člověka podle nařízení, voláme si, píšeme si. Šikana totiž nezmizela, jak si hodně lidí myslím, takže jim pomáháme i v této době.
Viděl jsem, že jezdíte taky často se svými projekty cestujete do zahraničí. O čem tam jezdíte přednášet?Martina: Stala jsem se velvyslankyní dobré vůle ministerstva zahraničních věcí a s bráchou podnikáme cesty jak po Česku, tak i do zahraničí, a to z několika důvodů. Buď jezdíme za českými menšinami, které jsou i na místech, kde by je člověk nehledal. Připravíme pro ně program a pokud tam jsou děti, tak se jim snažíme udělat radost, vyslechneme si, jaké tam mají problémy a pokusíme se je vyřešit.
Provozujeme také sebeobranu a různé pohybové aktivity pro nevidomé. To je něco, čemu se tady nikdo nevěnuje, a to jsme s bráchou chtěli změnit. Všechny ty projekty se navzájem propojují. Jezdíme také se Šikanou do klece, ale všechno je teď kvůli koronaviru zpomalené.
Jak vypadá sebeobrana pro nevidomé? O tom jsem nikdy neslyšel.Josef. To je nápad, se kterým přišla Martina a nejdřív se mi zdál nerealizovatelný. Pak jsme o tom ale začali přemýšlet a vyšel z toho druh sebeobrany, který spočívá hlavně v doteku. Chodí tam lidi, kteří nevidí buď vůbec, nebo mají jen zbytky zraku, a my se s nimi snažíme pracovat tak, aby věděli, co mají dělat, když je třeba někdo chytí za ruku, za ramena nebo podobně.
Samozřejmě se nedá dělat obrana proti úderům a kopům, ale jde o případy, kdy se nás útočník dotýká nebo nás škrtí. Tam si můžeme udělat představu o tom, jak je ten člověk vysoký, kde stojí a podobně. S tím už se dá pracovat. Je to trochu náročnější než klasický trénink lidí se zrakem, ale má to smysl a vidíme v tom krásné výsledky. Nevidomí totiž jinak nemají takové možnosti a je pro nás skvělá zpětná vazba, když s tím jsou spokojení.
I když jsme už mistrovství světa vyhráli, tak cíle ještě určitě nemáme vyčerpané. Vždycky je totiž fajn ten titul obhájit.
A jak se vám dařilo trénovat vám samotným během tohoto roku, když řádí pandemie koronaviru?Josef: Při vlní vlně na jaře, když byly tělocvičny zavřené, tak jsme trénovali doma, a jelikož já mám Martinu a Martina má mě, tak se dá docela solidně ten tréninku udělat i v takových podmínkách, což je fajn. Takže jsme trénovali doma a já v tomto období ještě maturoval, a tak tréninky šly trošku stranou, protože škola je důležitá.
A co týká té druhé druhé vlny, tak trénujeme zase spolu doma, ale je to o něco horší než na jaře, protože teplota se už pohybuje kolem bodu mrazu nebo i níž, je brzo tma, takže si venku svítíme baterkama a je to složitější, ale dá se něco vymyslet.
Martina: Jak brácha říká, ještě se to dát, ale už pomalu začíná období, kdy to je problém. Jsme totiž celý den pryč, brzo se setmí a my večer ještě jdeme trénovat. Už je zima a já ani necítím ruce, když do něčeho bouchám, ale až budeme v teple, tak to bude zase jednodušší.
Když se věnujete tolika sportům naráz, tak jak častá jsou pro vás zranění? Stalo se vám osobně někdy něco vážného?Josef: Já musím zaklepat, že jsem niky žádné velké zranění neměl. Mám ale problém s kolenem, protože jsem si urval meniskus. S tím se váže taková vtipná příhoda ze závodů, když jsem bojoval mezi dospělými. To mi bylo asi 16. Dostal jsem se do situace, kdy mi soupeř lámal ruku, ale v tu chvíli mi přeskočila noha a nemohl jsem s ní hýbat, tak jsem musel zápas vzdát.
Tak jsem odskákal ze zápasiště a snažili jsme se to nějak řešit, ale jelikož byl začátek dne a těch zápasů je za den víc, tak jsem se musel dostal zpátky do té atmosféry a doskákal jsem zase zpátky do zápasiště. Pak mi ta noha přeskočila znovu a už to nebolelo, pak jsem ale právě zjistil, že mám urvaný meniskus. Teď už je to ale naštěstí v pohodě.
Martina: Já měla zranění typu, že jsem si něco přerazila nebo vymknula, ale to už člověk bere tak nějak automaticky, že to k těm sportům prostě patří. Je to hned. Vyhozený ramena, rozdrcený chodidlo… Takže nějaká řádka to je.
Ale nutno podotknout, že vždycky, když se mi něco stane, tak to nemám z toho bojového sportu, ale z nějaké blbosti. Třeba kdy dělám kotoul a udělám si něco s ramenem. Nebo si jdu zaběhat, zakopnu a vymknu si kotník. Paradoxně se to teda stane zrovna když dělám něco, co nesouvisí přímo s tím bojovým sportem.
Jaké jsou vaše největší cíle, pokud jde o bojové sporty? Josef: I když jsme už mistrovství světa vyhráli, tak ty cíle ještě určitě nemáme vyčerpané. Vždycky je totiž fajn ten titul obhájit. Můj takový hodně vzdálený sen je dostat se na Olympiádu. Tam se sice zatím v těch našich bojových sportech nezávodí, ale doufám, že jednou bychom se tam mohli dočkat. Trochu ale pochybuju, protože jsem slyšel, že by se tam mělo dostat hraní počítačových her (eSport, pozn red.), což úplně nevím, jestli se dá počítat jako sportovní aktivita, ale každopádně proč ne. Snad by se tam i ty naše bojové sporty mohly eventuálně do pár let přidat, abychom mohli reprezentovat Česko.
Martina: I já mám určitě další cíle, i když někteří říkají, že už toho moc nezbývá, ale já si to nemyslím. Některé věci si ale nechávám spíše pro sebe, protože okolí potom říká, že to nejde, neumí si to představit, a mě to potom zbytečně demotivuje. Ale rozhodně všechny věci, které děláme nebo budeme dělat, tak dáváme i na naše stránky, kde se dá všechno vyčíst.
Kdybych měl říct nějakou osobnost, tak je to určitě Attila Végh. Myslím si, že to není jen zápasník, který se pere, ale myslím, že to má v hlavě srovnané.
Chystáte se teď na nějaký zápas?Martina: Teď do konce roku už by nemělo být nic, budeme rádi, když ještě přežijeme dotrénovat venku. A příští rok těžko říct, jak to bude, jestli vůbec třeba budou otevřené hranice a podobně. Měla bych mít ale závody v Rusku a pak v Uzbekistánu, ale jak říkám, je to hrozně ve hvězdách. Máme v plánu spoustu akcí, máme mít různé zahraniční aktivity s naším projektem Šikana do klece a opravdu nevíme, co z toho bude moct proběhnout. Měli bychom se vidět i s boxerem Kličkem, abychom se domluvili na spolupráci, ale nevíme, jak to bude.
Který z bratrů Kličků to je? Vitalij, nebo Vladimir?Martina: Je to Vitalij.
A jak k této spolupráci došlo? Martina: Měli jsme realizovat nějaké aktivity na Ukrajině, ale tím, že byly zavřené hranice, se to hrozně posunulo. Ale lidi, se kterými jsme měli spolupracovat, o tom projektu věděli a napsali nám, že se jim hrozně líbí, přijde jim užitečný a že se líbí i panu Kličkovi. Tak se všechno rozběhlo a doufáme, že se tam v blízké době podíváme a domluvíme nějakou boxerskou spolupráci a taky spolupráci na tom našem projektu.
Přemýšleli jste o přestupu do MMA, které je teď na vzestupu? Máte zde i případně nějaké oblíbené bojovníky?Josef: Kdybych měl říct nějakou osobnost, tak je to určitě Attila Végh. Myslím si, že to není jen zápasník, který se pere, ale myslím, že to má v hlavě srovnané a podporuje celou bojovou scénu. Kromě něj tady pro mě asi nikdo jiný není.
Martina: Já úplně souhlasím s bráchou, mám taky ráda Attilu. Je to zápasník, který to má v hlavně srovnané, je hodný, nechová se jako hovado, což se o některých jiných říct nedá. Takže to je člověk kterého máme rádi.
A pokud jde o MMA, tak to mě poslední dobou odpuzuje, když vidím některé známé zápasníky, jak se k sobě chovají. Ale i ten trénink. My to měli nastavené tak, že to děláme pro zábavu, chceme se umět bránit a chceme učit děti.
Nelíbí se mi ta show, jak dělá třeba Oktagon, i když chápu, že je to sledované a potřebují přitáhnout diváky. Ale když dělají Válku youtuberů a tyto věci, tak si myslím, že to je opravdu ostudný. Protože každý, kdo dělá bojový sporty, teď najednou dostane nápad a jde si stoupnout do klece, jde se tam mlátit, a přitom nic neumí. Přijde mi to divný. Je to ale můj názor a vím, že ostatní možná nesouhlasí.
Vím taky, že jezdíte také na tréninkové kempy NATO. Asi jste vázáni určitou mlčenlivostí, ale můžete prozradit, jak takové tréninky vypadají, na co jsou zaměřeny a jak jsou náročné?Josef: Je tam fyzická i psychická příprava. Ta fyzická je pro nás hodně cenná z toho důvodu, že tam nechodí jen sportovci, ale i vojáci, se kterými si vyměňujeme zkušenosti. Trénujeme tam různé techniky z armádního stylu boje, což je často hrozně překvapující, co všechno se dá vymyslet.
Martina: Ty věci, které trénujeme v rámci projektu Šikana do klece, často vychází právě z věcí, které načerpáme právě na kempech. Načerpáváme tam různé poznatky, které pak upravujeme pro ty děti. Ne vždycky jsou totiž pro děti, takže to pro ně upravíme, aby to mohli dělat v nějaké soft verzi.
Jaké máte plány na rok 2021?Josef: Nechci to zakřiknout, ale chtěl bych zase odjet na mistrovství světa a samozřejmě taky rozšířit ten náš projekt, aby co nejlíp fungovat.
Martina: Určitě to jsou závody v Uzbekistánu, světový pohár a mistrovství světa. To nejlíp vyhrát, nebo asi alespoň přivézt medaili. Je ale teď těžké trénovat, takže je otázka, v jaké budu kondici a formě.
Taky bychom chtěli dostat projet Šikana do klece i do dalších států než dosud. Máme v plánu třeba Německo, Velkou Británii a Bulharsko, takže to chceme dojednat, a taky chceme na Ukrajině stanovit spolupráci s panem Kličkem. A samozřejmě to ve zdraví všechno přečkat.
