Rozhovor s herečkou Terezou Téžkou, jednou z predstaviteliek dokumentu V sieti. So sexuálnymi predátormi si písala dlhé mesiace, v dvanástich rokoch sama zažila internetové obťažovanie. Ako sa chovajú deti na internete a čo by mali robiť rodičia?
Herečka Tereza Těžká je jedna ze tří hlavních představitelek filmu V síti. Ještě před oficiálním uvedením filmu do kin jsme se s ní setkali a popovídali si nejen o zákulisí natáčení, ale také o tom, co všechno dokumentu předcházelo nebo o osobních zkušenostech s predátory, když sama byla dvanáctileté dítě.
„Byl to muž, se kterým jsem se setkala na platformě Lidé.cz. Do soukromé zprávy mi napsal, že jsem sympatická, že se mu líbím a že by mě chtěl o něco poprosit. Řekl mi, že umírá a jediná možnost, která ho může zachránit, je léčba panenskou močí. Prý by ta moč měla být teplá, jestli bych ji tedy nemohla načůrat přímo na místě,“ svěřila se herečka se svou hroznou zkušeností.
Jací jsou predátoři na českém internetu? Co dětem píší? A jací byli při osobním setkáním? Dozvíš se v následujícím rozhovoru. REFRESHER měl navíc možnost snímek V síti vidět v novinářské předpremiéře, recenzi na tento film si přečteš zde.
Jak jste se k filmu V síti dostala? Zúčastnila jste se castingu? Co všechno jste tam musely splňovat?
Měla jsem to trochu jinak než ostatní holky, protože Vít s Bárou prvně koukali na herecké školy a já v té době chodila na DAMU. Řekli jenom, že hledají mladistvě vypadající dívky. Na schůzce jsem pak pochopila, proč nebyli přesnější a šíleně mě to zaskočilo. Já věděla, že se něco podobného děje, ale vůbec jsem netušila, v jaké míře. Bylo jasné, že do toho musím jít.
Vy sama jste herečka. Byla pro vás tato role těžší než ostatní, kterým jste se v minulosti věnovala?
Určitě. Normálně se na herecké roli pracuje tak, že dostanete text, připomínky od režiséra a jdete do prostoru. Tady jsme museli dokonale podchytit myšlení, vyjadřování a fungování dvanáctiletých dívek. Zbytek byla čistá improvizace, nedalo se připravit na to, co predátoři vytáhnou a co do svých dialogů vloží.
Měly jste nějaké psychology, se kterými jste tyhle věci konzultovaly?
Taky, ale největší kus práce, který se na té roli udělal, bylo díky zkontaktování se s reálnými dvanáctiletými dětmi. Mám bratrance a sestřenici v tomto věku a psaly si se mnou stejně staré dívky ve skupině a já měla šanci zjistit, jak píšou, jaké používají smajlíky a hlášky. Vůbec jsem to neznala, dneska „LOL“ už zas tak neletí. Těšila jsem se, až si znova přečtu Bravo Girl, ale tyhle věci je už vůbec nebaví. Bylo potřeba k tomu přistoupit trochu jinak.
Důležitou součástí bylo i udělat důvěryhodný profil. Jak jste na tomto participovala?
Na tomhle jsem se tolik nepodílela. Profily vznikaly několik měsíců před tím, než jsme se dostaly do ateliéru, aby byly důvěryhodné. Vít s Bárou a rešeršistkami je neustále osvěžovali, přidávali fotky, odkazy na YouTube. Jediný profil, který se zakládal až na místě, byl ten na Lidé.cz, kde jsme chtěli ukázat, jak rychle tam muži začnou oslovovat dívky.
Bylo to jenom na Lidé, nebo i jinde?
Měly jsme Facebook, Instagram, Skype, Omegle, Snapchat, Lidé.cz a Skype.
Jak se na internetu děti chovají?
Nebezpečně. Dnešní generace dětí si neuvědomuje, jak moc se jich virtuální identita na internetu dotýká. Nemluvím jen o explicitních věcech, ale obecně – nehlídají si chránění profilu, nepřemýšlí, než něco přidají, ke spoustě dětem se dá naprosto jednoduše dostat, do přátel si přidávají kohokoli. Děti sbírají přátele a lajky, aby jich měly co nejvíc. Sociální sítě začínají být stále víc nejen virtuální, ale přímo realitou. Lidé si tam sice pěstují svou osobnost, chovají se jinak, ale svůj život tam prožívají častokrát i víc než ve skutečnosti.
Je to tím, že o tom často ani neví jejich rodina, učitelé?
Hlavní práce je na rodičích, musí víc komunikovat s dětmi a zajímat se o to, co je baví. Sociální sítě nejsou špatné, slouží k velice dobrým věcem, ale musí se to dělat správně. Spousta rodičů s internetem ani zacházet neumí, nepoužívají Facebook, neví, co je Instagram, ale zároveň tam své dítě bez starosti pouští.
Jak k tomu mají přistupovat?
Je důležité, aby věděli, koho jejich děti sledují, kdo je baví na YouTube a nesnažili se to shazovat. Protože tím shodí důvěru dítěte. Dám příklad: Potkala jsem se s holčičkou, která se dostala do situace, kdy ji někdo vydíral na internetu. Ona si ho zablokovala a zprávy smazala, což je ta nejhorší možná varianta, protože v tu chvíli ztratí veškeré důkazní materiály. Predátor tak může pokračoval dál. Když jsem se jí na to ptala, proč to neřešila s rodiči, tak mi řekla, že její rodiče nemají rádi sociální sítě a že by jí sdělili „my jsme ti to říkali“. Tomuto bychom měli předcházet.
Co všechno ještě předcházelo před tím, než jste šly do studia? Jak dlouho trval tento přípravný proces?
Já jsem v tomto projektu rok a půl, ale štáb je v tom dva a půl roku, kdy se snažili přijít na to, jak to celé bude fungovat, jestli neoslovit i chlapce, jestli bude jedna nebo tři herečky. My už jsme víceméně přišly do perfektně připraveného prostředí. V listopadu 2018 jsme pak šly do ateliéru tři pokojíčků.
Jak váš fejkový pokojíček vypadal?
Byly to tři místnosti vedle sebe – Sabča, Anežka a já. Každý byl úplně jiný – měl jinou barvu, jiný způsob designu a vepředu byl stůl, na něm počítač a kamera. Před tím vším seděla režie a zbytek štábu a ti na monitorech pozorovali dění z naší kamery a monitorů.
To je poměrně dost detailní.
Za pokojíčky byl dokonce vytvořen i venek. Byly tam stromy, obloha, jiné domy. Pozorovaly jsme počasí v městech, kde každá holka byla hlášena. Kdyby někdo pocházel ze stejného města, aby se nedivil, že u něj prší a nám svítí sluníčko.
Natáčeli jste deset dní bez přerušení. Jak jste tyto dny prožívala?
Uteklo to rychle. Natáčeli jsme od dvanácti do půlnoci, někdy jsme to přetáhli, jakože holčička zůstala déle vzhůru. Bylo to motivované tak, že slečna přijde ze školy a přihlásí se na sociální sítě. V ateliéru jsme se scházeli už dopoledne, které bylo vyhraněno pro maskérku, která, byť se to nezdá, měla neuvěřitelnou práci. Snažila se ještě víc zdůraznit naše náctileté rysy.
Pak jsme si od dvanácti psaly s predátory. Za celou dobu se nám ozvalo 2458 predátorů, z čehož jsme si každá psala se 150–200 muži. V ateliéru se pak každý den odehrálo 25–30 videohovorů. Takto to probíhalo deset dnů a po těchto deseti dnech jsme si pracovní počítače a telefony vzaly domů. Spousta predátorů začne útočit až po nějaké době.
Přišla za dobu komunikace s predátory nějaká krize?
Krize určitě byly, každá z nás je měla jindy. Já první krizi chytla na Štědrý den, kdy mi predátoři přáli krásné Vánoce a posílali velice kreativní fotografie, tak jsem si vymyslela příhodu, že mi maminka zabaví na tři dny mobil, abych byla přes Vánoce s rodinou.
Když se pak práce přesunula z obrovského přátelského štábu domů, tak to na mě najednou začalo doléhat. Uklidňovalo mě, že jsem věděla, že to není můj život, kam nezasahuje moje soukromí.
Bylo těžké udržet si svůj soukromý život?
Nebylo to vůbec jednoduchý. Hrála jsem představení v divadle a po něm se většinou chodí na skleničku – já ale letěla domů, abych stíhala domluvené videohovory s predátory. Takto to trvalo čtyři měsíce. Největší krize na mě dopadla až po natáčení. Uvědomila jsem si, co se stalo. Já jsem velice alergická na genderovou nerovnost, snažím se neškatulkovat, nemám ráda ponižování ani jedné strany, ale najednou jsem se setkala s problémem, který byl výhradně na mužské straně. Muži jako negativní bytosti. Měla jsem dvě sezení s terapeutkou, kde se mi to srovnalo.
Měla jsi v minulosti sama nějakou zkušenost se sexuálními predátory?
Ano, i jako 12leté děvče. Byl to muž, se kterým jsem se setkala na platformě Lidé.cz. Do soukromé zprávy mi napsal, že jsem sympatická, že se mu líbím a že by mě chtěl o něco poprosit. Řekl mi, že umírá. Prý nad ním lékaři zlomili hůl a jediná možnost, která ho může zachránit, je léčba panenskou močí.
Psal, jestli bych nebyla ochotná mu ji poskytnout a zachránit ho. Do toho mi nabízel peníze – prý mi za každou skleničku dá pětistovku. To bylo v té době strašně moc peněz a já opravdu přemýšlela, že to udělám. Říkal, že by to nikdo nepochopil, ať to nikomu neříkám.
To je naprosto šílené. Co se stalo potom?
Chtěl si domluvit místo, kam mu tu moč přinesu, nechá tam peníze a až odejde, tak si pro ně přijdu. Už se to blížilo a začal na mě tlačit. Prý by ta moč měla být teplá, jestli bych ji tedy nemohla načůrat přímo tam. Směřoval to na stále víc odlehlejší místa a já v tu chvíli prostě řekla, že ne.
Zareagoval vydíráním. Psal mi, že můžu za to, že on zemře. Dokonce mě proklel. V té chvíli jsem to řekla mámě. Bohužel jsme všechno smazaly a neřešily to. Dneska bych to udělala jinak.
O to víc vás motivovala role v dokumentu?
Když jsem si představila, že se tohle dělo mně ve dvanácti, což je třináct let zpátky – tenkrát, kdy byl internet absolutně v plenkách, tak mi došlo, jak obrovský problém to musí být dnes a že se s tím musí něco dělat.
Měla jste strach?
Měla. Ale asi z úplně jiných věcí, než myslíte. Například z toho, že se nám nikdo neozve. Furt jsem měla iluze o tom, že to přece nemůže být takový problém.
Co na tuhle roli říkala rodina?
Jediný, kdo o tom věděl, byl dnes už muž, tenkrát ještě snoubenec. Patří mu obrovský dík, jak velice mě podpořil. Rodině jsem to neřekla kvůli tomu, že jsem byla vázaná mlčenlivostí a také protože mám naprosto skvělou rodinu, kterou miluju, oni milujou mě a kdyby věděli, že tohle dělám, tak by se o mě báli.
Takže jsem je od toho chránila a říkala si, že až přijde ten správný čas, tak jim to ukážu. Jenže to nevyšlo – když vyšel teaser, tak jsme bujaře slavili a ve tři ráno jsem poslala odkaz na tento film mamince přes messenger a napsala jsem jí „koukej, co jsem dělala půl roku a ty o tom nevíš“. Vzali to dobře.
Byly mezi predátory i nějaké ženy?
Oslovilo nás 2458 predátorů, z čehož 15–20 bylo žen. To je málo a většina z nich poukazovala na svou homosexuální orientaci a spíš si ověřovaly, jestli nás to náhodou nezajímá. Nebyly tolik agresivní a když už ano, tak se z nich posléze vyklubali muži. Na druhou stranu, měli jsme tam dvojici, kdy přišla na schůzku muž a žena a ta žena vystačila za 200 mužů.
Jakého kodexu jste se držely?
Že nebudeme vstupovat do žádných seznamek, nebudeme nikoho oslovovat, nebudeme flirtovat, ani nijak vyzývavě komunikovat, nesmíme zabředávat do sexuálních témat. Chtěli jsme si ověřit, jak rychle predátoři vejdou do sexuálního vydírání a věděli jsme, že dvanáctileté dítě nemá problém poslat svou nahou fotku.
Museli jste tedy nějakou vytvořit?
S dospělými modelkami jsme nafotili tělo, které pak bylo ve Photoshopu upraveno a na něj byla napasována fotka našeho obličeje. Každá jsme takto měla k dispozici čtyři fotomontáže. Ty jsme mohly posílat až po naléhavém vyzývání mužů, nebo až pošlou oni. Což ale nebyl problém.
Jak jejich konverzace začínala? Budují si nějak postupně důvěru?
Oni si ji právě vůbec nebudují. Většina z nich je velice rychlá. Druhá třetí zpráva je většinou „už ti rostou chloupky“ nebo „sahala sis někdy tam dole“. A už to jede. Jiná skupina predátorů působila velice mile, až posléze přešli do tvrdšího útoku, které končily vydíráním.
Co vlastně chce sexuální predátor po dvanáctileté holce?
Sexuální konverzaci, společnou masturbaci na webkameře, udržovat komunikaci výhradně na sexuální úrovni. Často muži říkali, že už je nebaví porno a chtějí živý stimul. Netýká se to jenom děvčat, kluci jsou v tomhle naopak mnohem naivnější a snáz zasílají své nahé fotky.
Bylo vzhledem k tomu, s jakými muži jste komunikovaly a taky tomu, že šlo o reálné lidi, těžké udržet se v roli?
Byly tam chvíle, kdy jsem byla zoufalá a měla jim chuť říct, ať drží hubu a nechají mě být. To přicházelo ve chvíli, kdy jsem predátorům poslala už všechny fotomontáže a oni pořád doráželi. Ten tlak je neuvěřitelný, natož pak pro dítě, které neumí říkat ne – zvlášť člověku, který je ve věku jejich rodičů, pedagogů a který je navíc skvělým manipulátorem.
Vyhrožovali vám?
Vyhrožovali, že když něco nesplníme, tak naše fotky zveřejní na internetu, pošlou je mámě, seženou si adresu. Dokonce mě jeden predátor vydíral, že zná moji IP adresu a že si mě odchytne a análně znásilní. Nebo že si najme bezdomovce, který mě znásilní. Celou vinu se snažili svalit na nás. „Já už jsem dospělý, to ty jsi ještě dítě.“ Snažili se vyvolat ještě větší pocit viny.
Musí být nepředstavitelné se tomuhle ubránit jakožto dítě...
Pro děti je náročné se s tímto svěřit rodičům, protože třeba poslali nahou fotku nebo psali explicitně. Je to sice blbý, rodiče z toho nebudou skákat do nebe radostí, ale predátor musí být potrestaný. Takže je potřeba s tím jít ven, nahlásit to a dítě za to netrestat.
Dá se nějak zobecnit, kolik predátorům bylo let? Měli nějaké odlišnosti v chování?
Nejmladšímu bylo sedmnáct let a nejstaršímu kolem sedmdesátky. Byli tam i pohlední kluci, chudí chlapi, bohatí chlapi, chytří i hloupí. Tátové od rodin. Jsou to lidi kolem nás. Nikdy nevíme, kdo jím může být.
Vyjadřovali se nějak o svém soukromí?
Spousta z nich si soukromí vůbec nehlídá. Posílali nám číslo účtu nebo auta, na kterém byla vidět SPZ, řekli podnik, kde pracují. Cítili se neohroženě. Někteří z nich projevovali známky dominance a sadismu spojeného s predátorstvím.
Cítila jste lítost, pohrdání, štvalo vás to, že jsou takoví?
Cítila jsem lítost, pohrdání a štvalo mě to. Každý má na výběr, jak nastaví svoje morální hodnoty. Vyvolávalo to ve mně pocit nespravedlnosti.
Co se týče setkání, chtěli se ti lidé z většiny vidět osobně, nebo spíš preferovali síť, kde mohou působit nedotknutelně?
Bylo to tak 50:50. Spousta z nich se cítila na osobní setkání a nejen to. Například ten pár, o kterém jsem mluvila, měl tři zpáteční lístky a předpokládal, že holka půjde s nimi. Predátoři měli často objednané hotely, wellness. Téměř vždy schůzka měla mít pokračování, o kterém jsme ani nechtěli vědět, kam až by zašlo.
Radil vám štáb na schůzkách, co říkat?
Měli jsme jedno místo a dvě židle, přičemž na jedné jsem seděla já. Bylo to nastavené tak, aby predátorovi bylo vidět do tváře a za námi byla za skleněnou stěnou vytvořená režie v takové speciální černé budce. Seděli tam Vít s Bárou a celou situaci sledovali. My jsme měli v uchu sluchátko, do kterého nám dávali režijní poznámky a uklidňovali nás. Schůzka končila téměř vždycky tak, že nám Vít zavolal, my ho v telefonu měly uloženého jako tátu a řekl, že jde za námi. V té chvíli predátoři prchali, převrhávali pití, židle, mizeli vesmírnou rychlostí.
Bylo to nebezpečné se s nimi scházet?
U vedlejšího stolu seděl bodyguard, který nás chránil. Měli jsme domluvené heslo. Kdybych zařvala „POŽÁR“, tak v té chvíli toho týpka sejme. Často jsem si říkala, že bych to vyzkoušela, jen tak „omylem“, co by se asi stalo.
Jaké jsou nejlepší rady, které byste dala dětem?
Nikdy nikomu neposílejte nahou fotku. Nikdy. Je to fakt blbost, tady nejde jen o predátory a o děti. Jsou situace, kdy si mladí lidé posílají nahé fotky v páru. Jenže ta láska nemusí být věčná, tak to prostě je. Často dochází k vydírání bývalými partnery.
Pokud se do této situace někdo dostane, mělo by se to řešit. Nejen, že ten člověk udělal něco špatného a měl by za to být potrestán, ale zároveň se zabrání, aby v tom pokračoval s dalšími lidmi. Je potřeba tu konverzaci neblokovat, neupravovat, nemazat. Obrátit se na rodiče, pedagoga nebo na staršího kamaráda. Také existuje server e-bezpeci.cz, kde je možné najít další informace.
Co teď, když je po všem? Bojíte se, že by nějaký z těch mužů – ačkoli nedošlo k jejich odhalení – vám mohl vyhrožovat?
Mně ne, ale stalo se to Sabince. Neberu to na lehkou váhu, ale jsme velmi přísně chráněné. Ale ti, co to pro nás zajišťují, nám o tom zakázali mluvit kvůli efektivnosti.
Děkuji za rozhovor.
