Cesta na zápas v Čile sa skončila viac ako dvojmesačným čakaním na záchranu.
Jeden z nejsmutnějších případů moderního kanibalismu se začal odehrávat 12. října 1972 v Montevideu, hlavním městě Uruguaye, kdy do letadla Air Force nastoupil ragbyový tým Old Christians. Mířili na zápas do Santiaga, hlavního města Chile.
Nikdy tam ale nedorazili a byli nuceni prožít několikatýdenní utrpení a hrůzu zažírající se až do morku kostí. Vše začalo hned několik hodin po odletu, kdy byl kvůli nepřízni počasí nucen pilot jejich letadla neplánovaně přistát ve městě Mendoza v Argentině.
Po odletu v následující den se počasí příliš neumoudřilo. A přestože kapitán Julio Cesar Ferradas měl za sebou tisíce nalétaných hodin, včetně 29 přeletů nad Andami, divokost bouře ho tentokrát překvapila, jak popisuje magazín History.
Při pokusu přeletět přes pohoří letadlo zavadilo špičkou pravého křídla o vrcholek hory, jehož úlomek poničil i ocas letadla. Když se následně oddělilo i levé křídlo od trupu, narazilo letadlo v rychlosti 349 km/h do horského svahu.
Při dopadu zahynulo 12 ze 45 cestujících a zraněním způsobeným dopadem podlehlo hned druhý den dalších šest. Zbývajících 27 přeživších tehdy ještě nečekalo, že se setkají s peklem na Zemi. Nejenže mnozí z nich utrpěli vážná zranění, ale také nebyli absolutně vůbec vybaveni na extrémní mrazy panující ve vyšších polohách And, kam dopadli.
Postrádali oblečení a obuv, které by je ochránily před ledovým větrem, a tak museli rychle přemýšlet, co dělat. Dva studenti prvního ročníku lékařské školy začali přeživším poskytovat improvizovanou zdravotní péči. Z trosek letadla vytvářeli provizorní dlahy a z pásů škrtidla. Z protisluneční clony z kabiny letadla si pak všichni vyrobili provizorní sluneční brýle, které je chránily před ostrou září slunce vysoko v Andách.
Tenké proužky zmrazeného masa jsme položili stranou na kus plechu. Každý z nás snědl svůj kousek
Bohužel pro ně jejich zářivě bílé letadlo dopadlo do zasněžených výšin hory, a tak vyslané pátrací skupiny měly jen minimální šanci je spatřit. Nakonec bylo pátrání osm dní od nehody odvoláno úplně, jak se skupina dozvěděla z malého tranzistorového rádia, které měla k dispozici z letadla.
Nando Parrado (vlevo) a Canessa s Chilským pastevcem Sergio Catalanem
Zůstali tak tváří tvář extrémnímu počasí a jejich osud byl jen v jejich rukách. Se ztenčujícími se příděly potravin, absencí jakékoli zvěře či poživatelných rostlin rostlo jejich zoufalství. Po dlouhých týdnech přežívání se s pochmurnou náladou kolektivně dohodli, že nezbývá, než začít pojídat mrtvoly svých přátel, které byly dostatečně zakonzervované v mrazu.
„Nikdy nezapomenu na první řez, který přišel devět dní po havárii,“ napsal Roberto Canessa, přeživší letecké havárie, ve své knize I Had to Survive. „Tenké proužky zmrazeného masa jsme položili stranou na kus plechu. Každý z nás snědl svůj kousek. Všichni jsme se k tomu po čase rozhodli. A když už jsme to jednou udělali, nedalo se to vrátit. Dali jsme sbohem své nevinnosti.“
Společným cílem zbývajících členů týmu bylo jedno – přežít. Ale chybělo jim k tomu to nejdůležitější – jídlo. „To, co jsme našli v letadle, už dávno došlo. Nenašli jsme žádnou vegetaci ani zvěř. Po několika dnech jsem cítili, že naše vlastní těla konzumují sama sebe, jen aby zůstala naživu. Netrvalo by dlouho a byli bychom tak zeslabí hladem, že by to byl náš konec.
Řešení jsme znali, aby bylo strašné nad ním byť přemýšlet. Těla našich přátel a spoluhráčů obsahovala životně důležitý protein, který nám mohl pomoci v přežití. Ale byli bychom schopni to udělat? Dlouho jsme trpěli. Vyšel jsem do sněhu a modlil se k Bohu, aby mi pomohl. Bez jeho souhlasu jsem cítil, že narušuji památku svých přátel; že bych ukradl jejich duše,“ doznává se Canessa ve své knize.
Jenže pak se to stalo. 29. října místem dopadu strhla lavina, která usmrtila 8 přeživších, kteří přespávali v troskách letadla. „To byl nejhorší den mého života,“ uvedl Canessa. „Neměli jsme žádné jídlo – dokonce zmrzlá těla, na kterých jsme živořili, už byla pryč,“ dodal. „Všichni jsme čekali, co se bude dít dál. Zda někdo něco udělá, nebo prostě jen počkáme na smrt. V ten moment jsem se rozhodl, že udělám to, co bylo třeba udělat: využít jedno z těl našich přátel zavalených lavinou.“
Skupina posledních přeživších se tak pustila do další kanibalistické noční můry. A jak začali postupem času umírat další na následky zranění či z hladu, došlo jim, že čekat na záchranu nemá smysl a rozhodli se ze své zasněžené hrobky vylézt.
Dne 12. prosince, téměř dva měsíce po nehodě se vydali Fernando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín na pochod přes hory. Cestu na vrchol hory a zároveň do míst s nedostatkem kyslíku zdolal jako první Parrado. Před ním se otevřelo území plné nekonečných pahorků, avšak naději mu dodávala cesta mířící do údolí.
Parrado a Canessa si uvědomili, že jejich šance možná nejsou tak mizivé, jak předpokládali, a tak vyslali Vizintína zpět do kempu za ostatními a sami se vydali na cestu do údolí. Tam dorazili už za několik dnů. Kráčeli podél toku řeky Rio Azufre a po čase narazili i na známky lidské činnosti včetně tábornického vybavení a hospodářských zvířat.
Při stavění tábora a zapalování ohně jednoho večera si dvojice mužů všimla muže na koni, který projížděl v dálce. Okamžitě se k němu rozběhli a naléhali na něj se žádostí o pomoc. Kovboj Sergio Catalan pracující v této oblasti je vyslechl a druhý den se k nim vrátil s bochníky chleba. Ještě ten den pak vyrazil k policejní stanici, která se nacházela v nedalekém místní rekreačním středisku pojmenovaném Termas del Flaco.
Parrado a Canessa byli mezitím odvezeni do bezpečí a zpráva o táboře přeživších z pádu letadla se donesla až k velení armády. Následující den tedy tým záchranářů zamířil na východ směrem k místu havárie. I přes hustou mlhu se dvojici vrtulníků podařilo dosáhnout vrcholu hory a 23. prosince, tedy více než dva měsíce po pádu letadla, zachránit 16 přeživších a odvézt je do nejbližší nemocnice.
Bizarní příběh brzy přilákal světová média a netrvalo dlouho, než vyšla najevo hrůzná fakta o kanibalismu, kterého byli všichni nuceni se zúčastnit, aby přežili. Přeživší Roberto Canessa své matce podle magazínu People řekl: „Matko, museli jsme jíst své mrtvé přátele.“ Pochopila to. Pochopili to i rodiny těch, které spolu s dalšími pojídal. „V těchto situacích nejde o to jak přežít, ale proč přežít,“ uvedl.
