„Technaři nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé,“ řekl tehdejší premiér Jiří Paroubek.
29. červenec 2005, vesnice Mlýnec na Tachovsku. Na tamní pole, které zabralo asi pět tisíc příznivců techno hudby, se sesypalo několik stovek těžkooděnců. Snažili se tuto subkulturní událost roku rozehnat. Svým necitlivým přístupem dosáhli opaku – technaře proti sobě naopak poštvali, což způsobilo ještě větší tlak, který další den vyústil v použití vodních děl, slzného plynu a dalšího násilí. Příkaz k razantnímu zásahu vydal tehdejší premiér Jiří Paroubek.
Kritici jsou dodnes toho názoru, že šlo o přehnaný zákrok, jenž se vymkl z rukou a který si dával za cíl hlavně co nejvýrazněji demonstrovat moc použitím tvrdé policejní síly proti „občanské neposlušnosti“ mladých lidí.
V příběhu však hrají roli jak obyvatelé vesnic, ve kterých se akce konala, tak vysoce postavení členové policejních a politických složek, kteří se k někdejšímu násilí dnes už nechtějí nijak vracet.
Co je vlastně CzechTek, proč má v české společnosti kontroverzní pověst a jaký byl důvod, že proti němu zasáhla policie v roce 2005 tak tvrdě?
- Proč v roce 2005 těžkooděnci zaútočili na mladé technaře;
- kolik zásah stál;
- jestli byla akce povolená;
- kdo dal pokyn k zákroku a proč byl zvolen tak razantní;
- jaká zranění si střet vyžádal;
- co na to místní;
- jaké následky měl útok na celou tehdejší společnost;
- jaká je historie CzechTeku;
- je něco takového možné i v dnešní době?
Pátek večer, klub zahalený do kouře, stroboskopy a do toho hlasitá, skoro až hypnotická hudba. Vyzývavě, extravagantně i zcela normálně oblečení lidé všech věkových kategorií, ras nebo národností, jejichž propocená těla se v pravidelném tempu dotancují až do bledého rána dalšího dne.
Současná generace fanoušků techna si asi jen těžko dokáže představit, že by jejich víkendový mejdan v některém z pražských alternativních klubů rozehnala skupina těžkooděnců vybavených štíty a zbraněmi. Proč by taky – je to jen hudba, nepáchají nic špatného, je to každého věc.
Navíc kluby jsou díky dnešní oblíbenosti alternativních scén na svých místech legálně a na ty, které se pořádají utajovaně, chodí jen několik desítek, maximálně pár stovek lidí.
Podobně však začal i CzechTek – akce, ze které se během několika ročníků stala undergroundová modla technařů z celé Evropy a obávaná seance obyvatel všech českých vesniček s loukami, které se pravidelně o posledním víkendu v červenci proměnily v hlasitý taneční parket.
Síla rebelující subkultury
Abychom pochopili smysl celého CzechTeku, musíme přejít do historie. Zatím ne k začátkům samotného CzechTeku (tehdejšího Free festivalu nebo Teknivalu), ale do Československa 70. let, kde v té době panovala hluboká totalita.
I přes velkou nesvobodu se totiž v nejzapadlejších hospodách, tajných bytech a zvlhlých sklepích scházela tehdejší mladá rebelující skupina lidí – otevřené hlavy s dlouhými vlasy, hlásící se k západním myšlenkám.
Jejich postoje reprezentovala zejména hudba – sháněli zakázané vinylové desky amerických interpretů a sami zpívali v angličtině nebo prostě protirežimně, aby se vymezili vůči systému. Volali po svobodě, důležitém úkazu jakékoli společnosti. Na projevy jinakosti ale nebyla tehdejší totalitou schvácená společnost zatím připravena.
Protože někteří z tehdejších undergroundových hlav v rámci touhy „po něčem novém“ zkoušeli experimentovat s nejrůznějšími drogami, využila toho komunistická propaganda, aby tyto teenagery začala nazývat „volnou mládeží“, hašišáky a toxikomany.
Kromě jiného o tom natočila i v rámci nechvalně proslulé série 30 případů majora Zemana epizodu Mimikry, kde se snaží velmi křečovitě popsat subkulturu, o které však tvůrci zhola nic nevěděli. Vznikla úsměvná parodie, ze které si samotné máničky dělaly srandu.
Brojení proti tehdejší neposlušné mládeži však mělo své mnohem stinnější stránky.
Společnost na tyto lidi pohlížela jako na vyvrhely, státní bezpečností byli pokutováni, trestáni a ponižováni. Byly jim hromadně stříhány vlasy.
Neexistoval nikdo, kdo by se těchto mladých lidí veřejně zastal. Nebývalo výjimkou, že v autobusech nebo obchodech stál nápis „vlasatcům vstup zakázán“ nebo „vlasatce neobsloužíme“. Byla to právě ta obrovská síla undergroundové komunity, na jejichž koncertech se spontánně scházely stovky lidí, která děsila poslušnost kázající vládu.
Socialističtí, vysoce postavení státníci tak o těchto mladých hovořili jako o špatně rostlých stromcích, které je potřeba rovnat. Co si pod tímto „rovnáním“ představovala, předvedla v plné míře v roce 1974 během hudebního festivalu v Českých Budějovicích.
Tehdejší „zásah“ v Rudolfově totiž navždy změnil československý underground. Mladí lidé byli kvůli účasti na tomto koncertu „zakázaných“ kapel bezdůvodně zmláceni do krve, policejní složky se nebály použít pendreky, psy nebo slzný plyn. Asi čtyři stovky lidí takto utrpěly vážná zranění. Podchod nádraží, kde došlo k největšímu útoku, museli druhý den uklízeči omývat od krvavých stop.
Po odemknutí se dozvíš:
- jakých ohavností se komunističtí policisté dopustili na fanoušcích undergroundu;
- jak na událost vzpomíná mluvčí CzechTeku Pavel Eichler;
- proč v roce 2005 těžkooděnci zaútočili na mladé technaře;
- kolik zásah stál;
- jestli byla akce povolená;
- kdo dal pokyn k zákroku a proč byl zvolen tak razantní;
- jaká zranění si střet vyžádal;
- co na to místní;
- jaké následky měl útok na celou tehdejší společnost;
- je něco takového možné i v dnešní době?
