Najbeštiálnejší vrah v histórii Českej republiky má na konte hneď niekoľko dodnes neobjasnených vrážd.
Připravili jsme pro vás článkový seriál o divokých 90. letech v České republice.
Zajímavý fenomén sledujeme z různých pohledů, v tom předchozím rozebíráme podobu českého internetu, který byl v této době teprve v plenkách.
- Jak se žilo v divokých 90. letech? Přejmenovávaly se ulice i města, vznikaly hypermarkety a internetem byly Zlaté stránky
- ČT 3, pes Novák, legendární estrády i čágo bélo, šílenci. Jak se proměnila televizní zábava od 90. let?
- Divoký experiment, který měl z Čechů udělat boháče. Kuponová privatizace přinesla první tuneláře i odstátnění 367,5 miliardy korun
- Ivan Jonák byl králem českých mafiánů. Vlastnil klub, kam chodil Karel Gott i pražské podsvětí, za noc dokázal vydělat milion
- Slávek Boura: Za tři roky moderování jsme si vydělali na barák. Nekoksuju, jsem starý tabakista a etanolista
- Pogy, Tamagoči, postavičky z Kinder vajec i přílohy z Kačera Donalda. Vzpomínáme na oblíbené hračky z 90. let
- Největší propouštění vězňů v historii Česka. Amnestováno bylo 23 tisíc lidí, mnoho z nich nemělo kam jít
- Zabíjení jako výnosný byznys: na dně Orlické přehrady i uprostřed McDonaldu. Takhle se vraždilo v Česku v 90. letech
- Obchodování s prostitucí v 90. letech? Nejobávanější pasák z Dubí pálil dívky žehličkou, jednu nakonec zabil a zahrabal
- Nabourali web české armády pornem, když připojení stálo 40 tisíc korun měsíčně. Tohle jsou počátky internetu u nás
Stojíme před šedou budovou v pražské ulici Pod Zvonařkou. V útrobách suterénu tohoto nenápadného domu sídlila začátkem 90. let kancelář autopůjčovny ZAPAP. 8. března 1994 tu byli nalezeni tři muži svázáni do kozelce a to takovým způsobem, že je provaz vahou jejich končetin pomalu dusil.
Mělo jít o velmi pomalou a nepříjemnou smrt. Bohužel se jí podařilo dosáhnout. Dva muži se při ní uškrtili, přičemž třetímu z nich, taxikáři Jiřímu Semerádovi, se ze smrtelné pasti podařilo uniknout. Vyděšeně zavolal policii, přičemž ta mu poprvé příliš nevěřila.
Po několika týdnech vyšetřování bylo jasno. Tito muži se stali obětí brutálního vraha Ivana Roubala, který se nebál nechat své oběti rozežrat v žumpě nebo předhodit prasatům. A zatímco druhou metodu se nepodařilo dokázat, podle místních se k ní měl přiznal sám Roubal svému synovi.
- Proč byl Ivan Roubal nejhorší vrah za posledních 30 let;
- jaký osud měl statek Pohádka;
- jak Roubal své oběti vraždil;
- kolik jich měl na kontě;
- proč byl vrah tak bezcitný;
- jaké vraždy se mu nikdy nepodařilo prokázat.
Svou vinu až do konce života popíral a kriminalistům unikal velmi dlouhou dobu. „Nic jsem neudělal, nebudu se s vámi bavit. Dokažte mi to,“ hájil se při výsleších. Jak je možné, že se nenápadnému vrahovi dařilo konat tak důkladně a policie ho zatkla až po třech letech od první vraždy? A proč Roubal mohl i přes své ohavné činy odejít z vězení?
Hodně špatná Pohádka
Příběh krutého vraha Roubala sahá do roku 1951, kdy se narodil. Vyšel střední zemědělskou školu, ještě za socialismu se přidal ke Svědkům Jehovovým a po revoluci se rozhodl, podobně jako mnoho dalších nadšenců, založit si své vlastní podnikání.
Zprivatizoval malé stavení ze 16. století nazvané Christlhof. Do té doby žil spořádaným životem a společensky nijak nevybočoval. Měl manželku, zplodil syna, pracoval jako vlakový průvodčí, topič v kotelně a dřevorubec. Obyčejný život. Jenže tuto obyčejnost začalo narušovat pár děsivých nuancí.
Místní z nedalekého městyse Čachrov věří, že je statek Christlhof prokletý. Někdy v 19. století se tu měl oběsit tehdejší majitel, načež jeho žena zešílela. Dům dlouhou dobu chátral a pak se ho ujal právě Roubal, se záměrem chovat tu jeleny. Na ty ale nedostal povolení, a tak se rozhodl pro chov vietnamských prasat a slepic. Ty ještě sehrají určitou roli.
Do této chvíle by tento příběh byl v pořádku, v hlavě vraha se ale začalo cosi měnit. Jeho vztah k mystice se na takto opuštěném místě prohloubil. Svou usedlost Christlhof opravil a přejmenoval na Pohádka. Název jako by měl umocnit okolnosti, které se v místě později začaly dít.
Roubal se seznámil s podnikatelem Františkem Heppnerem a jeho ruskou přítelkyní Natašou. Společně měli nedaleko Pohádky vybudovat vodní pilu a rozjet tak byznys v zemědělství naplno. Statek nebyl napojen na elektrické vedení a byl ve zchátralém stavu.
Vyjednali patřičná oprávnění pro rozjezd podniku, jenže v tom se něco stalo.
V prosinci 1991 Heppner i se svou čtyřicetiletou družkou zmizeli. Neznámo kam. „Asi odjeli do Německa, já nevím,“ obhájil jejich zmizení před policisty Roubal. Byl znám svým arogantním chováním. Ohradil se, že dvojice zřejmě neměla kvůli přehnané byrokracii nadále zájem tady podnikat a tak odcestovala do zahraničí. Prý se nejspíš schovávají před policií.
Na tomto příběhu však neseděl jeden zvláštní fakt. Na pozemku Pohádka i přes nepřítomnost manželů stále parkoval Heppnerův automobil. Sám Roubal v něm jezdil do města. Dokonce měl rozprodat všechen nábytek z bytu starých manželů a přivlastnil si i starou pistoli, která se později hodila. Že by se manželé rozhodli vzdát svého majetku po rozjezdu slibného byznysu?
I když přišla Roubalova výpověď vyšetřovatelům prapodivná, důkazy žádné neměli. A nenašli je dodnes. Zmizení tohoto páru se nikdy nepodařilo objasnit.
Jedna z možných teorií, proč zmizeli – a o které jsou dodnes místní přesvědčeni – praví, že skončili v Roubalově chlévě. Kousky jejich těl prý byly předhozeny prasatům. Svěřit se o tomto měl i svému synovi. Těla však oficiálně vyšetřovatelé nenašli.
Další tělo v odpadní jímce
Okolnosti se na Pohádce začaly stále vyostřovat. Dodnes není příliš jasné, co Roubala přinutilo vraždit, ale 26. července 1992 to udělal podruhé. Od tohoto dne totiž zmizel zmizel neznámo kam taxikář Vladimír Strnad.
Podle svědků měl co do činění právě s Roubalem – osudového dne odjeli kamsi do malé vesnice Božíkov u České Lípy. Pak už ho nikdy nikdo neviděl, tedy až o téměř rok později, kdy jeho tělo našli v septiku – žumpě – jednoho domu, od kterého měl Roubal klíče. Příčina smrti se vzhledem ke stavu mrtvoly nedala identifikovat. Zbyla už jenom kostra. Ale případný sebevrah by logicky po sobě těžký betonový poklop zřejmě nestačil zakrýt.
K rozpoznání těla tedy pomohla až identifikace zubů – ostatky skutečně patří pohřešovanému muži. Pozornost vyšetřovatelů směrem k Roubalovi zatím nedosahovala příliš velké míry, hlavně protože se v obou případech vždycky jen náhodně nachomýtl. Nešlo mu nic dokázat, pracoval s chladnokrevnou přesností. Když ho později vyslechli, chytře odváděl pozornost na jiné podezřelé.
Ve vražedném běsnění Roubal pokračoval v prosinci 1992, kdy se ztratil prodavač bižuterie Václav Horký. Šlo o společníka v jednom z jeho kšeftů. Jeho manželce a svědkovi Petru Kudrnovi začal vysvětlovat, že jejich blízký Václav Horký odjel do zahraničí na náhlou pracovní cestu.
Tady už začaly okolnosti nabírat rychlý spád. Lidé v okolí Roubala přestali chladnokrevnému vrahovi věřit. Ačkoli Horký nikdy nebyl vypátrán, Ivan Roubal se prý pokusil prodat jeho dům. Pro peníze byl ochotný udělat cokoli.
Nejbestiálnější vrah
Zhruba v době, kdy vyšetřovatelé našli první zmizelé tělo vhozené do odpadní jímky, vrah Roubal využil svého významného náskoku a 26. května 1993 se seznámil přes inzerát s Josefem Suchánkem z Prahy 2. Šlo o osamělého důchodce a vrah ho velmi přátelsky pozval na svou usedlost Pohádka. Prý tam bude v tomto počasí krásně.
71letý muž si Pohádky zřejmě příliš neužil. Roubal ho zabil a bezvládné tělo vhodil do Horusického rybníka, kousek od Veselí nad Lužnicí, aby následně vykradl jeho byt včetně bankovních účtů. Tělo oběti nalezli až o několik měsíců později, při vypouštění rybníka. Stalo se tak 3. října 1993.
Ani tahle vražda kvůli penězům Roubalovi nestačila. V listopadu roku 1993, jen měsíc po objevení dalšího záhadného těla v rozkladu, byli kriminalisté přivoláni do pražských Letňan, kde objevili tělo Václava Dlouhého. Ten si jako důchodce přivydělával rozmnožováním videokazet s porno tématikou. S Roubalem se znali.
Policie našla tělo starého muže svázané do kozelce, přičemž kolem krku mělo utaženou smyčku. V bytě už nebylo nic hodnotného, dokonce ani pornokazet už tu mnoho nebylo. Když se kriminalisté později ptali Roubala na tento případ, vymluvil se na to, že senior měl zřejmě sadomasochistické sexuální choutky a právě ty se mu měly stát osudné.
Vracíme se na začátek příběhu, k březnovým událostem roku 1994 a rohové budově v ulici Pod Zvonařkou. V jejím suterénu sídlí firma Zapap. Do kanceláře autopůjčovny schází ve večerních hodinách hrůzostrašný Roubal s dalšími třemi společníky. Ti ho znali jen pod jménem Mayer, snad aby nemohla být jednoduše odhalena vrahova opravdová identita. Parta mužů připomíná mafiány, přičemž jejich předák se mračí.
Nebylo těžké se dostat do útrob kanceláře, kde zrovna seděli i majitelé firmy – dvaatřicetiletý Petr Kudrna a dvacetiletý Peter Magdolen. Spolu s nimi tam byl i náhodný návštěvník, taxikář Jiří Semerád. Byl v nesprávný čas na nesprávném místě.
Se zbraní v ruce donutila parta kriminálníků v čele s Roubalem všechny zalehnout na zem. Jakmile zalehli, parta jim svázala ruce za zády. Roubal pak náhle vyhnal všechny z místnosti.
Poslední uškrcení
Důvod jejich smrti? Msta. Roubal se totiž s zabitými muži znal. Potkali se čtrnáct měsíců zpátky během trhů na Václavském náměstí. Došlo tam k hádce a následné potyčce, během které mu nastříkali do obličeje nervový plyn. Roubalovo ego to neustálo. Nerad byl v pozici poraženého. Nesnášel to.
Navíc se dozvěděl, že to byl Petr Kudrna, jeho bývalý společník, kdo policii nahlásil zmizení stánkového prodavače bižuterie Horkého. Tehdy řekl, že má určitý tip na pachatele. Roubal si kvůli svému zlému chování nadělal mnoho nepřátel, kteří ho měli plné zuby.
Proto se pomstil právě jemu včetně dalších jeho známých. Po svázání do kozelce jim provazem omotal krk a nohy, a to tak, aby se vahou svých nohou pomalu udusili. Následně Roubal kancelář vykradl o všechny cennější věci a zmizel.
V suterénní kanceláři mezitím probíhal boj o holý život. Jiří Semerád využil chvilkové nepřítomnosti vraha a začal sebou škubat.
Zatčení muže v paruce, který se u soudu smál
Škubal sebou do té míry, že se mu podařilo ze smrtící pasti vyprostit. Zavolal na policii. Když přijela, našla na podlaze kanceláře už jen nehybná těla. Kriminalisté Semerádovi zpočátku nevěřili. Patřil do skupiny lidí, kteří se pohybovali na tenké hraně a měli kontakty na podsvětí.
Jenže pak si spojili klíčové události a také fakt, že Roubal byl propojen se všemi případy zmizení, které se za poslední roky objevily. Pro kriminalisty začal souboj s časem. Museli bestiálního vraha dopadnout dříve, než zase někoho zavraždí. Byl tak bezcitný, že mu stačilo, aby se mu někdo jen trochu znelíbil.
Detektivové měli již poměrně rozšířenou síť kontaktů v podsvětí a právě kvůli Roubalově arogantnímu chování se mnoho z nich rádo pomstilo za všechny problémy, které jim dělal. Dali mu tipy, přičemž jeden z nich vraha vylákal. Měl strach o svůj vlastní život a chtěl, aby byl raději za mřížemi. Setkání mělo proběhnout na veřejně exponovaném místě – v podchodu na stanici náměstí Míru v Praze.
Stalo se to 30. března 1994. Netrvalo dlouho a po Roubalovi skočila speciální policejní jednotka, která na něj zaklekla a zatkla jej. Během zatýkání mu dokonce spadla jeho paruka – a právě tady se prokázalo, že ji doopravdy nosil, aby byl hůře identifikovatelný.
Seznam Roubalových obětí |
||
| prosinec 1991 | František Heppner a jeho přítelkyně Nataša | Vraždu se nepodařilo prokázat. Roubal se měl svěřit synovi, že těla předhodil prasatům. |
| červenec 1992 | Vladimír Strnad | Taxikář, jehož tělo našli až o rok později v septiku domu v Zákupech na Českolipsku. |
| prosinec 1992 | Václav Horký | Zmizel o tři roky později prohlášen za mrtvého. Nepodařilo se prokázat Roubalovu vinu. |
| květen 1993 | Josef Suchánek | Jeho tělo nalezeno při vypouštění rybníka u Veselí nad Lužnicí. |
| listopad 1993 | Václav Dlouhý | Nalezen svázán v kozelci a mrtvý ve svém bytě. |
| březen 1994 | Petr Kudrna a Peter Magdolen | Nalezeni svázaní v kozelci a mrtví ve své kanceláři. |
Ani tady příběh nekončí – v roce 1997 udělal soudce Jiří Horký chybu a zapomněl mu prodloužit vazbu. Tato hrubá chyba zřejmě vyděsila nejednoho bývalého společníka. Sám Roubal toho chtěl využít a okamžitě uprchnou do Švýcarska, kde žádal o politický azyl. Když byl 30. září toho roku skutečně propuštěn, vzhledem k obrovské medializaci případu na něj kromě novinářů před východem z vězeňského komplexu čekali také policisté.
Ti ho ihned obvinili z vyhrožování státnímu zástupci a svědkům a zadrželi ho ještě v branách. Útěk se tak nepovedl a Roubal byl nakonec po několika vleklých soudech v roce 2000 odsouzen na doživotí. U soudu se usmíval svým drzým a ironickým úsměvem.
Ačkoli několik vražd nebylo Roubalovi nikdy dokázáno, on sám se měl podle svých spoluvězňů přiznat k některým dalším. Zabít měl dokonce i šestiletou holčičku, prý když její táta zastavil na odpočívadle u hlavní silnice, jen kousek od usedlosti Pohádka. To se kriminalistům nepodařilo prokázat – i ve spolupráci s německou policií zjistili, že nikdo takový není pohřešován.
Roubal měl dokonce spolupracovat i s Orlickými vrahy. Figurovat měl v případu zmizení mělnického podnikatele, který byl nalezen svázaný do kozelce se smyčkou kolem krku a odhozený u zdymadla Hořín.
Před čtyřmi lety Ivan Roubal zemřel. Jeho konec je zároveň koncem éry brutálních vražd, které se v 90. letech udály na území České republiky. Příběh nechává za sebou mnoho mrtvých a hlavně odkaz zlého, leč mimořádně inteligentního člověka, který zabíjel, protože v tom prostě našel zalíbení a peníze. Jde o jednoho z nejbrutálnějších vrahů za posledních třicet let.
