Prepnúť do nočného režimu
Prepnúť do denného režimu
Streda 27. 1. 2021 meniny má Bohuš

hľadaj na refresheri

Chceš dostávať notifikácie aj na tomto zariadení?
Zaujímavosti
23
Adam Smeták
30. september 2018, 19:46

Kraľovskí Vyšehradskí jazdci: Pražský gang násilníkov, alebo hrdinovia antikomunistického odboja?

V 50. rokoch nemali slušní ľudia čo robiť na Vyšehrade.

Adam Smeták
30. september 2018, 19:46
Zdielať
Uložiť Uložené
Zdielať Zdielať článok
Kraľovskí Vyšehradskí jazdci: Pražský gang násilníkov, alebo hrdinovia antikomunistického odboja?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Neodmyslitelnou součástí každé mladé generace je revolta. Protest proti společenským konvencím se projevuje nošením výstředního oblečení, narušováním pořádku či souboji s odlišnými revoltujícími skupinami. 

 

Dnes jsou nejvýraznější anarchisté, punkáči či skinheadi, ale ti se vyrojili až na konci 80. let minulého století. V dekádách předtím ovládali temné uličky českých měst potápky, bedly či páskové

 

První dvě jmenované skupiny se zformovaly za protektorátu. Oblékaly se v americkém stylu, poslouchaly swing a svým vystupováním protestovaly proti nacistické nadvládě. 

 

Když po roce 1948 nastoupili k moci komunisté – potápky a bedly nahradili páskové. Ti se oblékali podle módy vycházející z amerického rock’n’rollu, nosili účes zvaný eman a užívali řadu anglicismů (příslušníkům SNB říkali sunny boys). 

 

Většina mladých brala nekonformní způsob života jako nenásilný projev revolty. Našly se ale i skupiny, které se neustále rvaly, napadaly policisty a holdovaly alkoholu.

 

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Commons.wikimedia.org / Stanislav Jelen

 

Nejvýraznější ze všech byli Královští Vyšehradští jezdci – parta mladíků, která se měla dopustit celé řady kriminálních činů v pražských ulicích. Byl s nimi veden soudní proces vysílaný rozhlasem, který komunistická garnitura využila k zastrašení dalších „výtržníků“. 

 

Kolem chlapecké skupiny sígrů se postupně rozvinula síť pomluv, mýtů a polopravd. Pro mladé byli vzorem a hrdiny, které napodobovali, pro uvědomělé občany šlo o prachsprostý gang násilníků, který by byl zavrženíhodný pod jakýmkoli režimem. 

 

I dnes je obtížné správně zodpovědět na otázku, zda byli Královští Vyšehradští jezdci padouchové, nebo hrdinové. Pojďme se o to pokusit převyprávěním jejich příběhu a svědectvím vysloužilých vyšehradských „gangsterů“.

Kde se na Vyšehradě vzal mládežnický gang

Vyšehradští jezdci se dali dohromady už v roce 1948. Původně šlo o úzkou partu kamarádů z jednoho ročníku střední školy Na Hrádku. Každé odpoledne po škole vyrážela na vyšehradské šance za školou, kde zabíjela čas hraním kopané, boxováním a samozřejmě kouřením a popíjením alkoholu.

 

Mladíci společně poslouchali Hlas Ameriky a rádio Luxemburg, bavili se na vlně buggy a rokenrolu a na kravatu si malovali americkou vlajku. Kromě toho se sem tam poprali s konkurenční partou, hlavně kvůli dívkám. 

 

Název party vznikl, když si kluci v jedné ordinaci všimli katastrálního plánu Vyšehradu, nad nímž stálo „Královský Vyšehrad“. To se jim zalíbilo, a tak si začali říkat Královští Vyšehradští jezdci

 

Jejich parta čítala kolem dvaceti kluků, ale tvrdé jádro tvořili František Dobiáš (Náčelník), Zdeněk Dobiáš (Pinky), Ivan Hušek (Mistr barev), Franta Šulc (Čert), Emil Janošek (Démon), Jindřich Kadrnoška (Harry), Lojza Vodička, Ivan Crnko a Venca Novák

 

Jindřich Kadrnoška (Harry)

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

 

Kromě dvacítky kluků patřily ke Královským Vyšehradským jezdcům i holky. Jejich jména ale kluci nikdy neprozradili. Nicméně, Harry v jednom z postkomunistických rozhovorů přiznal, že se k nim řadila i Helena Málková – pozdější herečka Helena Růžičková

 

Parta se jen málokdy scházela v kompletním počtu, většinou se pohybovali po skupinkách a ve větším počtu se viděli jen na vyšehradských hradbách, čundrech a při srazech v hospodě U Melicha. 

 

Od ostatní mládeže byli ale na první pohled odlišitelní. Chodili výhradně v americké módě, a tak jejich šatník vypadal následovně – boty, prošívané maďarky se zvednutou kulatou špičkou vepředu. Kalhoty zúžené po celé délce na 14–20 centimetrů.

 

Sako s vycpanými rameny, malovaná kravata, tříbarevná šála a klobouk Karas klopeňas. Na hlavách nosili účes zvaný eman, který pojmenovali podle holiče Emana Kodyma, k němuž chodili všichni páskové z Prahy. 

 

Volný čas ale Vyšehradští jezdci netrávili jen poflakováním se, rvačkami a kouřením cigaret. Na podzim a v zimě se trénovali na útěk za hranice. Podnikali pochody, přeplavávali Sázavu a Vltavu, lezli po skalách a zkoušeli, jak dlouho vydrží žít bez jídla. 

 

O plánech na útěk na Západ se domlouvali v hospodě U Melicha, kde také rádi zpívali protistátní písně. Jenže, jak se později ukázalo, nevysedávali tam tak úplně sami. Hospůdka byla plná placených udavačů a agentů StB, a tak řada přechodů přes hranice končila už na nádraží. 

 

František Šulc (Čert)

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Spolčení dvou pražských výtržnických skupin 

Státní policie na chlapce shromažďovala materiál, který by byl závažný, ale po jednom osudovém setkání se měla situace mnohonásobně zhoršit. Jednoho večera roku 1952 za Vyšehradskými jezdci přišli do hospody dva kluci – Antonín Vodrlint (Šilhavý Tony) a Miroslav Šenkýř (Hebridak). 

 

Chlapce přesvědčili, aby s nimi šli do Grébovky, kde je seznámili s Kozinou a jeho partou. Tu kromě Jindry Procházky (Kozina) tvořili Josef Dvořák (Dawson), Čermák (Hombre) a další, méně výrazní kluci. Oproti Vyšehradským jezdcům to ale byli opravdoví gangsteři a nebylo jim cizí násilí ani krádeže.

 

U soudu, který proběhl v září roku 1953, komunistická garnitura mezi jednotlivými partami nedělala rozdíly. Označila za jejich vůdce Kozinu a z vícero souzených part udělala jednu velkou, kterou zastřešila pod názvem Královští Vyšehradští jezdci.

 

Karel Pecivál

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

 

Hodilo se jim, že Jindřich Procházka alias Kozina je grázl, povaleč, pomocný dělník a problémový občan, který se vzpírá zařazení do běžné společnosti. U soudu byl veden jako vůdce Kozinovy legie, Královských Vyšehradských jezdců a Juklovy party

 

Soudní proces byl velkou událostí, ke které se obracel zrak celého národa. Všechny souzené kriminální činy se odehrály v průběhu dvou měsíců roku 1953. Za tu dobu měli páskové napadnout dvacítku lidí, okrást je a zbít. Uloupit a prodat na náhradní díly měli tři motocykly. 

Série pouličního násilí a výtržnictví

Vše začalo 23. dubna v Havlíčkových sadech. Před Jana Jenšovského tehdy najednou skočil jakýsi mladík, zasadil mu několik ran pěstí do obličeje a utekl. Překvapený muž se nestihl ani bránit, upadl na zem a omdlel. U soudu se ukázalo, že násilníkem byl Kozina, který si Jenšovského spletl s někým jiným.

 

O deset dní později byli ve vyšehradských sadech napadeni Jan Vyšinka a jeho syn. Při procházce narazili na partu mladíků, která si krátila čas pliváním před sebe. Když je napomenuli, schytali nejprve záplavu nadávek a posléze i několik ran pěstí. Útok měli na svědomí Šenkýř, Kadrnoška (Vyšehradští jezdci) a Janík a Pecivál (Kozinova legie).

 

Jindřich Procházka (Kozina)

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

 

Za dalších deset dní – 11. května 1953 – nahlásil pracovník pražské stavební údržby Václav Tůma, že mu kdosi odcizil služební motocykl. Druhý den byl nalezen s rozbitým předním kolem. Tento skutek nebyl chlapcům dokázán.

 

O čtyři dny později ale zmizel další motocykl. Oznámil jej zaměstnanec podniku Regula Jan Rožánek, který stroj zaparkoval v Táborské ulici, ale když se na místo vrátil, už tam nebyl. Odcizení měl na svědomí Kozina, který motocykl rozebral a spolu s kamarádem Karlem Kujalem prodával součástky. 

 

Den nato byl přepaden Jindřich Mercl, který se z oslavy svátku vracel přes Karlovo náměstí domů. V jeden moment se zastavil, aby si připálil cigaretu, když tu jej kdo udeřil zezadu pěstí do hlavy. Když se napadený probral, zjistil, že mu chybí náprsní taška, v níž měl 450 Kčs.

 

Kolem desáté večer 22. května dorazil za kamarádem do Nuslí plzeňský občan Vratislav Tajč. Svůj dopravní prostředek nechal zaparkovaný před domem ve Zdařilé ulici, odkud jej kdosi uloupil. Byl to opět Kozina, který podobně jako týden předtím motocykl rozebral a s Kujalem rozprodal na součástky. 

 

Karel Kujal

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy
 

Na večer 11. června posedával v Havlíčkových sadech Miroslav Michal se svojí přítelkyní, když najednou zaslechl povel k útoku a vyřítilo se na něj asi deset výrostků, kteří jej zbili do bezvědomí. U soudu byla ale vina prokázána jen Šulcovi, Dvořákovi (Vyšehradští jezdci) a Vodičkovi (Kozinova legie). 

 

Ten samý večer se rozdovádění mladíci dopustili dalšího bezdůvodného napadení, a to na rohu Čermákovy a Koperníkovy ulice. Vyhlédli si bratry Antonína a Jaroslava Šmejkala s jejich manželkami a zbili je hlava nehlava. Tentokrát byli z činu usvědčeni Procházka, Dvořák, Šulc, Šenkýř, Vodička, Vodrlint, Kadrnoška, Dobiáš, Novák, Crnko a Münzberger.

 

Okolo půlnoci toho samého večera se parta pohybovala po Riegrových sadech. Narazili zde na Antonína Řehu, kterého se zeptali, kolik je hodin. Když jim přesně odpověděl, dostal místo poděkování dvě rány pěstí do tváře. Raději vzal hned nohy na ramena. O pár minut později oslovili Eduarda Šarocha, který v parku hledal červy k lovu ryb. Požádali jej o cigaretu, a když odmítl, zbili jej do bezvědomí. Za tyto skutky byli odsouzeni Procházka, Dvořák, Šulc, Šenkýř, Vodička, Vodrlint a Kadrnoška.

 

Výprava skončila kolem půl druhé hodiny ráno ve vyšehradských sadech. Mladí výtržníci zde narazili na Zdenu Jedličkovou a Vladimíra Berana, kteří se oddávali vášnivým polibkům. Z jarní romantiky je vytrhli chlapci, kteří Berana zbili a po Jedličkové chtěli peníze, v opačném případě vyhrožovali, že ji svléknou do naha. Odešli s hodinkami v hodnotě 850 Kčs a s hotovostí o výši 200 Kčs. Tohoto útoku se účastnili už jen Procházka, Dvořák, Šenkýř, Vodička a Vodrlint.

 

Miloslav Šenkýř (Hebrid)

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

 

Takové řádění už přesahovalo únosnou mez a pražští příslušníci StB se připravovali na jejich další akci, která by jim posloužila jako záminka k zatčení a exemplárnímu soudu. A nemuseli čekat dlouho. 

 

15. června navečer se na vyšehradských sadech strhla hromadná bitka. Opilí členové Vyšehradských jezdců a Kozinových legií postupně napadli deset lidí včetně žen. Bili je a okrádali.

 

Napadení kolemjdoucí se schovali do Jedličkova ústavu, odkud zavolali policii. Ještě před příjezdem ozbrojených složek ale místem projížděl důstojník československé armády, který vřavu spatřil a ukončil ji výstražným výstřelem do vzduchu.

 

Šulc, Kadrnoška, Dvořák, Janík, Pecivál, Biederman a Dobiáš, kteří byli aktéry akce, se rozprchli do tmy a nebyli dopadeni. Vývoj situace je nevylekal, naopak jim dodal kuráž, neboť se jim podařilo pláchnout.

 

Alois Vodička

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

 

Už druhý den se tedy znovu sešli kolem páté hodiny odpoledne v hospodě U Šrytrů ve Vyšehradské ulici. Do večera se opili pivem a rumem a pak se vydali na vyšehradské hradby. Po cestě se ale Dawson (Dvořák) pohádal s jedním klukem z party a u Francouzské brány se začali prát. 

 

To zpozorovala dvojice mladých mužů, která se do situace vložila a na oplátku dostala od Dawsonových lidí několik ran pěstí. Sám Dawson ale byl natolik v ráži, že začal vyzývat k souboji další cizí lidi. V krátké chvíli se pustil do pěti cizinců. Kamarádi mu pomáhali, a tak se strhla obrovská mela. 

 

Přítrž vlně násilí způsobil až příslušník ozbrojených složek, který se na místo činu dopravil autem. Mládence to vylekalo a ihned se rozprchli. Šulc s Kadrnoškou se ukrývali na vyšehradské skále a po dostatečně dlouhé chvíli čekání se vrátili na místo. Nedaleko něj narazili na Dawsona, který se potácel opilý po ulici s tržnou ranou nad okem.

 

Rozhodli se jej tedy odvést k řece, kde mu ránu omyli. Poté se rozešli každý domů. Jenže netrvalo dlouho a Šulc oba kamarády dohnal s vyděšeným výrazem a prozradil jim, že u něj doma byli policisté a ptali se na něj. Trojice si uvědomila, co jim hrozí, a tak se rozhodli, že se raději udají sami a zlepší tím svoji situaci. 

 

Josef Dvořák (Dawson)

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Zatčení, soud a exemplární tresty

V následujících dnech probíhaly výslechy, které vyústily v hromadné zatýkání. Obviněno bylo nakonec 22 osob. Příslušníci StB měli na mladíky už spoustu důkazů zkompletovaných, a tak mohlo soudní přelíčení začít už v září roku 1953

 

Komunističtí pohlaváři v procesu viděli příležitost ukázat mládeži, že jejich chování může být tvrdě potrestáno. Z toho důvodu byl proces celý od začátku nahráván a později vysílán jako sestříhaná hodinová reportáž. Ta se bohužel nedochovala.

 

Projednávalo se dvanáct trestných činů od loupeže, ublížení na zdraví, rozkrádání národního majetku až po podílnictví na krádeži. Největší trest si odnesl Kozina (Jindřich Procházka), který dostal sedm let natvrdo. Jeho nejvěrnější nohsled – Dawson (Josef Dvořák) vyfasoval pět let, Alois Vodička čtyři roky, Antonín Vodrlint tři roky a Miloslav Šenkýř dva roky. 

 

A ačkoli byli všichni souzení mladíci nazývání jako Královští Vyšehradští jezdci, výše uvedení odsouzenci byli všichni z Kozinovy legie. Z Vyšehradských jezdců si největší trest odnesli František Šulc (4 roky) a Jindřich Kadrnoška (3 roky). Ostatní souzení chlapci odešli s několika měsíci za mřížemi či s podmínkami. Rok a půl poté ale proběhla prezidentská amnestie, která klukům tresty výrazně snížila.

 

Antonín Vodrlint (Šilhavej Tony)

Královští Vyšehradští jezdci: Pražský gang násilníků, nebo hrdinové antikomunistického odboje?
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Život v exilu

A přestože si komunisté od soudního procesu slibovali likvidaci revoltující mládeže, výsledek byl přesně opačný. Na Vyšehradě dokonce vznikla skupinka pásků, kteří si říkali Mstitelé Vyšehradských jezdců

 

Po návratu z vězení se část Královských Vyšehradských jezdců rozhodla zůstat v Praze, ale většina jich emigrovala. Jindřich Kadrnoška (Harry), intelektuální vůdce party, utekl nejdříve do Jižní Afriky, poté do Itálie, Kanady a poté se usadil ve Vídni.

 

František Šulc alias Čert měl podle Harryho vzpomínek utéci do Spojených států, kde se zapletl do obchodu s drogami a nakonec skončil kdesi ve Washingtonu s prostřelenou hlavou. Osud ostatních členů skupiny není znám. 

Upozorniť na chybu. Ak si našiel nedostatok v článku alebo máš pripomienky, daj nám vedieť.
Zdielať
Uložiť Uložené
Zdielať Zdielať článok
NAHOR
Dostávaj najlepší obsah mailom
Nestíhaš všetko sledovať? Pošleme ti do schránky najčítanejší a najlepší obsah.
Žiadny spam. Kedykoľvek sa môžeš z odberu odhlásiť.
Posielať email
Najčítanejšie
Domov
Zdielať
Diskusia
Hľadať
Viac
Zapni upozornenia a už ti nič neujde!

Chceš vedieť čo sa deje a mať prehľad? Dostávaj upozornenia o najhorúcejších správach na Refresheri.

(Príklady: Horel Notre Dame, Zomrel Mac Miller, Trailer na Avengerov)
(Príklady: Sagan skončil prvý, Nový zákon s vplyvom na moderných ľudí, Dnes nás čaká zatmenie slnka)
Ak chceš, aby sme ti poslali takmer všetky novinky, vyber túto možnosť.