Irán pred rokom 1979 by si od toho dnešného na prvý pohľad ani nerozoznal.
Írán, dříve známý jako Persie, je jednou z nejstarších zemí na světě. Nachází se na Středním východě a svojí rozlohou by dokázal pojmout Českou republiku jednadvacetkrát.
Většinu jeho území ovšem zabírají nehostinné pouště. Žije zde 66 milionů lidí. Naprostou většinu z nich tvoří přívrženci šíitské větve islámu (89 %). Dalších 9 % tvoří sunnité.
Islám místní populaci spojuje, ale etnicky jde o velmi multikulturní společnost, kterou tvoří Peršané, Ázerbájdžánci či Kurdové.
Historie země sahá staletí do minulosti a je plná důležitých zvratů, které změnily osud dějin. Sami Íránci ale po většinu dějin trpěli pod nadvládou cizích mocností.
Ať už hovoříme o Seldžucích, Mongolech nebo Velké Británii a Rusku, kteří si tehdejší Persii rozdělili do sfér zájmového vlivu.
Od 16. století zemi vládla dynastie Kadžárovců, která nebyla odstavena ani po příchodu koloniálních mocností.
Vzít si moc zpátky do svých rukou se pokusili sami Íránci v sérii povstání v letech 1905 až 1911, ale nebyli úspěšní.
Írán přebírá životní styl Západu
Úspěšný převrat nastal až v roce 1925, kdy se k moci dostal kozácký důstojník Rezá Šáh Pahlaví, který dokázal sesadit kadžarského Šáha Ahmada.
Jeho metody vládnutí ale nebyly o mnoho lepší. Zemi řídil jako nikým nekontrolovaný diktátor a začal protlačovat modernizaci země po vzoru evropských zemí.
Pro tradiční islámskou kulturu ovšem šlo o neuvážený krok, který si nezískal příliš sympatií. Ještě větším přešlapem bylo jeho rozhodnutí podpořit hitlerovské Německo.
To se Velké Británii a Rusku, které v zemi stále působily jako polokoloniální mocnosti, příliš nezamlouvalo.
Rezá Šáh Pahlaví
Do země vtrhli a na místo panovníka dosadili mírnějšího Muhammada Rezu Pahlavího. Ten byl sice také proevropsky naladěn, ale poměry v zemi uvolnil, dovolil ženám opět nosit šátek.
Vystoupil tvrdě vůči sovětským snahám přivést do země komunismus a potlačil povstání Kurdů, čímž si získal oblibu Íránců.
Postupem let se ale projevovaly jeho snahy o europanizaci Íránu, což se lidem nelíbilo a situace eskalovala v roce 1951, kdy vyhrálo nacionalistické hnutí volby, svrhlo Pahlavího, který uprchl do exilu, a na jeho místo dosadilo Muhammada Mosaddeka.
Ten hned v zárodku udělal chybu, když znárodnil íránský ropný průmysl a vyhnal Brity, kteří jej do té doby kontrolovali.
Druhá vláda Šáha Pahlavího
To se ostrovanům vůbec nelíbilo, požádali o pomoc CIA a na místo poslali agenty, kteří Mosaddeka v roce 1953 svrhli a umožnili Šáhovi návrat na výsluní.
Šáhovi přívrženci oslavují
Ten si dobře uvědomoval, komu za svůj návrat vděčí, a tak se další roky jeho vlády nesly v duchu ekonomické spolupráce se Spojenými státy americkými, které se staly klíčovým partnerem Íránu.
K udržení své pozice vytvořil tajnou policii SAVAK, kterou využíval k potírání opozice. Za mřížemi seděly stovky politických vězňů.
Klíčový moment jeho vlády nastal 26. ledna 1963, kdy byla v referendu schválena sada reforem, pro níž se ujal název „bílá revoluce“.
Prosadil rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podnikům lidem a lidmi vlastněným společnostem, dělníkům zajistil podíl na zisku firmy, zavedl všeobecné volební právo pro ženy a zahájil boj s negramotností.
To se příliš nelíbilo duchovenstvu, ale i běžnému občanstvu, které protestovalo proti sekulární formě vlády a zavádění západních způsobů do tradičně náboženské společnosti.
V čele duchovní opozice stál Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní, který svolával demonstrace a veřejně vystupoval proti Pahlavího režimu. Jeho tvrdá rétorika si získala tisíce příznivců a jeho moc postupně narůstala, až jej v roce 1964 vládní složky raději odklidily do exilu v Iráku.
Rúholláh Chomejní
Svoji sílu si ale udržoval i přes hranice a do reality Íránu ji promítla vražda premiéra Hassana Aliho Mansura, kterou měl vykonat jeden z jeho fanatických přívrženců.
Nicméně, situace se dočasně uklidnila, zemi se ekonomicky dařilo a počátek 70. let byl v Íránu obdobím klidu.
Nic však netrvá věčně, nedemokratické postupy Šáha se prohlubovaly, a když začala ekonomika ke konci 70. let skomírat, nespokojenost Íránců narůstala.
Íránci se začali bouřit proti přítomnosti západních vlivů v jejich zemi. Americká armáda měla na území Íránu 9 tisíc poradců a operovalo zde na 60 tisíc pracovníků a podnikatelů ze zahraničí.
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví si tak udržoval autoritu a pocit vlastního bezpečí. Ale tato dvojsečná zbraň se nakonec obrátila proti němu.
V roce 1977 se stal prezidentem USA Jimmy Carter, který lpěl na dodržování lidských práv a diktátorské postupy Pahlavího se mu vůbec nezamlouvaly.
