Jaroslav Drobný byl talentem, který dobyl ty nejvyšší mety hned ve dvou zcela odlišných sportech.
Těžko uvěřitelný úspěch snowboardistky Ester Ledecké vzbudil rozruch po celém světě. Teprve 22letá dívka se na olympiádě v Pchjongčchangu stala prvním závodníkem v historii, který odstartoval v lyžařské i snowboardové disciplíně. K nevíře všech si na lyžích dojela pro zlato, přitom však závodí primárně na prkně. Překvapivé by pro ni bylo i umístění v první patnáctce.
Zázraky se dějí. Pokud však zalovíme hlouběji v historii, narazíme ještě na jednoho českého sportovce, který se stal světovou špičkou ve sportech, jenž k sobě mají ještě dále než snowboarding a sjezd na lyžích. Řeč je o rodákovi z Prahy, Jaroslavu Drobném.
Na svět se poprvé podíval 12. října 1921. To, že z něj vyroste sportovec, bylo předurčeno už od jeho raných let. Nejenže předváděl všestranný talent a vynikal svou pílí, ale jeho otec byl správcem tenisových kurtů na Štvanici. Na hřišti se tedy cítil jako doma. Přes léto hrával den co den tenis. V zimě jeho otec tenisové kurty poléval vodou, a tak na nich mohl Jaroslav cvičit své hokejové dovednosti.
Obě sportovní disciplíny mu šly od ruky. Je však známou pravdou, že je lepší soustředit se jen na jednu činnost a tu pilovat k dokonalosti. Dobře o tom vědělo i Jaroslavovo okolí, a tak mu všichni včetně výborného tenisty Karla Koželuha radili, aby se hokeje vzdal a soustředil se jen na tenis.
Mladíkovi se však zamlouvaly oba sporty a vzdát se nechtěl ani jednoho. Když pak v pouhých 16 letech reprezentoval Československo na Wimbledonu, vypadalo to, že dá přednost tenisu. Už o rok později byl však nasazen jako nadějný talent na hokejové mistrovství světa. Jenže to byl rok 1938 a v Evropě vypukla válka.
Do Československa pronikl strach a sportovní nadšení vyprchalo. Velké akce se nekonaly, a tak se bývalí profesionální hokejisté sdružovali do týmu a objížděli malé obce, kde hráli na rybnících. Za podívanou jim sedláci dávali kuřata nebo jitrnice. Tenis v těch letech musel Jaroslav pustit z hlavy, k dispozici nebyly ani míčky.
I přes tak dlouhou přestávku však Drobný tenis stále udržoval v srdci. Talent ho také neopustil, a tak už v roce 1946 dokázal nečekané a probojoval se až do finále French Open. V něm sice po vyrovnaném souboji podlehl Francouzovi Marcelu Bernardovi, ale nevěšel hlavu. Hned další rok ho čekalo mistrovství světa v hokeji.
Původně se účastnit nechtěl, ale během tenisového turné v Indii si namohl loket, tak se vrátil a rozhodl se zúčastnit hokejového šampionátu. Nakonec se z toho vyklubalo obrovské překvapení. V zápasech nasázel soupeřům i přes svoji krátkozrakost 14 gólů a přispěl tak k historicky prvnímu vítězství na hokejovém mistrovství světa, kterého Československo dosáhlo.
„Plakali jsme štěstím, ale pak jsme se osprchovali a šli domů. Na nějaké oslavy nebyly peníze, protože my jsme ještě hráli hokej z lásky. Jedinou odměnou, kterou jsme dostali, byla kožená bunda. Medaile byla malá a ušmudlaná, mohla stát dvacet korun, ale byla strašně cenná,“ tak Jaroslav Drobný později popsal tehdejší vítězství.
To ještě netušil, že o rok později znovu s hokejkou v ruce oslaví ve švýcarském Svatém Mořici stříbrnou medaili na olympijských hrách. Od jeho životního úspěchu neuběhly ani dva měsíce, a Jaroslav se opět probil do finále tenisového French Open. Opět sice tahal za kratší konec provazu, ale v hlavě si udělal jasno. Tenis se stal jeho prioritou a došlo mu, že nemůže v obou sportech pokračovat jako doteď, pokud chce vyhrávat velké tenisové turnaje.
To už byl ale rok 1948 a do Jaroslavova života opět zasáhla politika. V Československu proběhla únorová revoluce a k moci se prodrali komunisté. Pro ně byl tenis buržoázním sportem a moc mu nefandili. Před každou cestou do zahraničí musel navíc Jaroslav absolvovat nekonečnou řadu výslechů.
Když se tedy v roce 1949 probojoval do finále Wimbledonu, kde podlehl Tedu Schroederovi, rozhodl se, že se do vlasti již nevrátí. Kvůli emigraci jej dokonce konfrontovali zahraniční příslušníci StB včetně budoucího dlouholetého televizního ředitele Jana Zelenky. Drobný však nátlaku nepodlehl a Zelenkovi dokonce uštědřil facku.
Drobný a Herbie Flam
Návrat domů si tím definitivně uzavřel. Udělal dobře. Velká část jeho hokejových kolegů totiž po vykonstruovaných procesech skončila za mřížemi. Drobný se pokoušel získat občanství Švýcarska, USA, později i Austrálie, ale uspěl až poté, co mu státní příslušnost nabídl egyptský král Faruk.
Když tedy v roce 1952 porazil ve finále French Open Franka Sedgmana a oslavil první velké tenisové vítězství, byl oficiálně Egypťanem. Ke dnešnímu dni jde o jediného občana této africké země, který vyhrál tenisový turnaj grand slamu.
O dva roky později si po nesmírně napínavé bitvě připsal také vytoužené vítězství ve Wimbledonu. A ač byl oficiálně občanem Egypta, celou dobu žil v Londýně. I proto mu nakonec Velká Británie udělila občanství, takže při svém posledním vystoupení na Wimbledonu v roce 1960 již vystupoval jako Brit.
Drobný s vytouženou trofejí z Wimbledonu
Tohoto slavného tenisového turnaje se tak zúčastnil hned pod čtyřmi národnostmi. Jako občan Československa, Protektorátu Čechy a Morava, Egypta a Velké Británie. Po skončení kariéry si založil obchod se sportovním vybavením.
Do rodné vlasti se poprvé vrátil až v roce 1985, dlouhých 36 let po emigraci. Po Sametové revoluci se již vracel pravidelně. Konečně se mu dostalo uznání i od krajanů. Do sportovního nebe odkráčel 13. září 2001, ve věku 79 let. Jeho odkaz si připomínáme pamětní deskou, která byla v roce 2012 odhalena na pražské Štvanici.
